Ej Francok pařá!!

Haluzky všem bačkám a bačům. Rozkotlil jsem to cca 1200 kilců od vašeho fahu,kde budu půl roku pařat, keby ste chtěli kotlit co se fahá, kouknětě na boostek: http://janduda.blogspot.com/
Tam asi budu čas od času házet nějaký akce, co se děje novýho, jak to tam vypadá etc.
Kdybyste kdykoli měli čas, jste srdečně zváni na Holandský pařajn. Syrexy a hulahajce tu maji dost solidni. No a hlavně nesmíme zapomenout na masivní drdůjce, rád budu informovanej, co a jak si pařáte, co dělá vaše nová dědina, jak to plánujete a taky bych přivátal nějakej zápis z drdůje. Navíc Lojze spekem mají papír, kde jsou zkušlebaje za *101#. Hoja hoj, byla to dobrá akcaj. Už se na vás těšám v září. Na chvilku si to přijedu přikotlat. Ej ej boosty.

Cesta do Gwer Graenu a dál

Byl pozdní večer a slunce již končilo svou cestu po rudém nebi. Na paty nám dýchala banda těch proradných žoldnéřů, kterým jsme ukradli ty dvě roztomilé paničky. Zkažení a prohnilí, jejich proklatě rychlé tempo nás hnalo stále vpřed a my doufali, že se skryjeme v elfích kopcích, kam nás vedl Freoun. Šli jsme celý den a celou noc, bez odpočinku, všichni již byli zmoženi touto namáhavou cestou, druhého rána Freoncek zvětřil zase nějakou nemravnost ve vzduchu. Rozhlédl jsem se kolem. Za stromy se míhala mi povědomá stvoření, ja si říkala, že to snad není možné, protože ta stvoření mi připomínala gumídky, ty zákeřné bestie ze srubu po cestě za paničkami. Myslela jsem, že už natáhly bačkory, ale oni vypadaly zdravě a co víc dvakrát tak naštvaněji co posledně. Chystala jsem se na boj zároveň s Freonckem a ostatnima, jen Arul si tam zase mumlal ty svý nesmysli. Gumídci se stahovali stále blíže k nám a právě v té chvíli se před námi stanuly dveře. Ty známé dveře bez kliky, co zářili na sto honů a objevily se vždycky, když Arul dohloholil ty svý slovíčka. Nikdo neváhal a všichni do jednoho jsme proskočili na druhou stranu dveří. Už několikrát nám to zachránilo všechny chlupy na zadku. Ale zpět k našemu dobrodružství. Ta dvířka nás snad teleportovala prý blíže k Gwer Graenu, já se tady v tom moc nevyznám, ale Freonkovi v tomto věřím, dobře ví kde jsme. Stojíme před slavnými Elfími kopci, legendami opředené krajině plné zlobrů a zlých bytostí a my musíme projít právě jejím středem. Beze slova jsme se vydali po úzké pěšince, která vedla tam kam nikdo z nás nechtěl jít, ale nic jiného nám nezbývalo, Freon věřil, že to bude ta nejlepší cesta kterou jsme mohli vybrat, ale každý věděl, že to nebude žádná sranda.
Hned po pár kilometrech nás začal zasypávat párek zlobříků kamenným deštěm, naštěstí nikdo neutržil sebemenší ránu. Dokonce i paničky zvládaly cestu vynikajícně, čekala jsem, že budou nadávat, ale ani jedna neřekla půl slova. Po pár dalších kilometrech chůze na skalní římse, která byla široká asi 50 coulů, jsem zpozoroval šiky stvoření, pod velením, jakéhosi čehosi, co mi i z té dálky nahánělo strach. Ostatnim jsem to raději neříkal, už tak museli mít dost nahnáno, kór když zpoza rohu na nás vykoukla dvojice elfíků, kteří se s námi pustili do řeči. „ Brý ránko, jdete taky do chrámu ?“ Klidným hlasem jsem odvětila: „Právě jsme z něj vyšli.“ Poté proběhlo ještě pár vět na které jsem improvizovala nakonec jsme se dali každý svou cestu a bez konfliktu. V elfích kopcích se pak již nestalo nic podstatného, potkali jsme sice pár zlobrů a prošli jsme i kolem mohutného nádherného chrámu. Pár teleporťačkama nás Arulek dostal ke Gwer Graenu na dohled, kde nás potkala první komplikace od elfích kopců. Zastavila nás skupinka pobudů a chtěli všechno co jsme měli, avšak skvělý postřeh mé maličkosti objevil třpytivé odznáčky orlích poutníků a to nás zachránilo, Arul přiznal svoji orientaci ! Je prý taky jeden z poutníků! Tak jim aspoň poskytl nějaké to oblečení, co měl v záloze a pokecal s nimi o válce o Albireo. Poté jsme tuto bandičku orlích poutníků museli opustit a pokračovat v naší výpravě do Graenu. Do Gwer Graenu jsme pochopitelně nemohli s paničkama hlavním vchodem, proto jsem našel postraní vlez, což nebylo příliš jednoduché. S paničkami jsme vlezli do první vhodné hospody a tam potkali zkuřaného Lojzka Bahníka, největšího vyhulence (po Arulckovi) co znám. To v závorce hned vysvětlím. Arul jakožto „vůdce“ naší družinky nemohl vydržet ten obrovský tlak na jeho osobu a okusil něco ze své, jak jen tomu říká? Ah, už vím kouzelné truhličky, od té doby je jak komín, kouří a kouří, podle mě mu to moc patlá mozek, tak jsem mu raději sebral i poslední úspory, aby je neprohulal, čehož je podle mého v této fázi jistě schopen. Ale to jsem zase odběhl. NO, s Lojzkem jsme poklábosili a za malý finanční obnos nám prozradil jak se věci mají, prázdný příbytek lorda Alexeje a ty straže, co se k nám prý blíží. Přihodil jsem tedy ještě zlatý do placu k Lojzkovi a on nám vyklopil cestu a že prý za to hulení, co má Arul, tak půjde i kousek s námi a řekne nám, kde si můžeme přes noc natáhnout fajky. Arul se slzou v oku povolil a naposledy si doplnil do dýmky. Sbalily jsme paničky spolu se zbytkem družinky a vyrazili za Lojzkem, který nás protáhl za městské hradby a pak dovedl až k příbytku, který mi byl něčím povědomý, ale o tom zase jindy. Paničky jsme uložily i se svou družkou Svadhistánou jsme dobře naložili, do chýše na stromu uložili. Zbytek si sedl s Lojzkem dolů k vodárně, kterou odmítal opustit za jakékoli situace, nabyl ji a jediným světlem, co nám zářilo do tváří byl do ruda rozžhavený uhlaj. Lojzek se dal do řeči: „Do Kharovi řitě, ten mladej Anjes, to je ale vychcánek sem to šveholil dycky, šak v tom Bukovsku to taky nebyla nahoda, má to šecko dobře promyšlený cip eden. Lordiska tady nechal zavřít, exekutil mu majetka všeho a teď čeká jen na dobró přiležitůstku, aby sesadil fotříka z trůniska, jak to tady plácám, malou armádisku si támhlecten floutek šikuje, dacánek prolhanej. A až bude mít všecko pod palcem, tak by to rád potvrdil nějak i těma zásnubama s tou slečinkó co vám bdí nahoŕe. Krasavica to je, tož aj tu kočku bych ji vypřášil o tom žádná. Ej máte podle mě dvě možnosti. Buďto zajít za Waldenem a o týhle nepravosti mu to skázat a pak dófat, že se na to aspon tim půl vočkem kókne a nebo to zkusit za samotným Anjesem starším, ale pochybuju, že se nechá přesvědčit, že ho chce zakotlat vlastní synek, to byste museli vytáhnout nějakej pádnej argument či jak se tomu říká. Máte to těžký, ale to je jediný, co mě tědka lítá tó mó palicó, kromě teda kouře tady z tý vynikající vodárny, ej diklebax Arule za tu hulebalisko. A teď snad abych vás vo tom nechal chvilu přemétat, co vy na to ?“ Chvíli jsme opravdu přemýtali co a jak dělat, ale mě ťukla ještě třetí varianta a to vyrazit do Tarosu, za Orlíma poutníkama, Arul je jeden z nich a navíc tam bychom mohli mít dobré zázemí. Sdělil jsem to ostatním včetně Lojzka. A ten se toho v mžiku chytil. „ Tak nápadisko to není špatné, ej jestli pak tam máte ňákó podporu, tak byste se tam mohli i dostat, ale počítéte, že se furt budete muset kókat kolem sebe, oni po vás pudó, Rolandovi špehové. kapiš to ne ?“ Když už jsem svou ideu načala, musela jsem ji i dokončit a vyhrkla jsem. „ Co kdybychom se přestrojili, třeba za nějaký překupníky nebo osadníky? Maskování to není špatný a rozhodně by nám to mohlo pomoct!“ „No to víš že jo, tak já vám poradím co a kde nakůpit, ale zítra musíte vyrazit, je vám to jasné, dál už vám nepomožu, leda tak občas prohodim slovíčko k Sarapisovi, ať vám dá to štístko. Samozřejmě u dobrého potahu z vodárny.“ Probírali jsme ještě různé varianty, jak se co nejlépe vystrojit na cestu. A jak dohasnul uhlík, vyhasla i naše slova a šli jsme, jak říkají lidé, na kutě. Ráno jsem se brzo vzbudila a nepozorovaně šla pro potřebou výbavu. Musela jsem nakoupit jiné šaty, nakonec se mi podařilo usmlouvat to výměnou za šaty paniček, dostali jsem pro každého nový ohoz, dokoupila jsem k tomu ještě nějaký ten klobouk, protože většina družiny se odmítla nechat ostříhat, k tomu dále nějaké líčidla, nemohli jsme nechat paničky tak jak jsou, a tímto jsme toho chtěli docílit. Krom toho jsem nakoupila pár samozřejmostí, jako jídlo a deky a podobně. Hned jak jsem dokončila nákupy šla jsem zpátky k družince. Tam jsme se mírně pohádali s Freonem, který mě nakonec přesvědčil abychom k sobě vzali i ty poutníky, co jsme potkali před Gwer Graenem, prý se můžou hodit, když už nic, tak aspoň jako živý štít. Freon pro ně tedy vyrazil a my se zatím přestrojili do nového oblečení. Zapřáhli koně do nového povozu, který jsem mimochodem taky koupila a připravili ho k odjezdu. Jakmile Freoncek prichalal s oněmi orlími poutníky, tak jsme konečně vyrazili. Po chvíli jsme Arula přemluvili, ať zase udělá ty fajný dveřiska, že nás to posune zase o kousek blíž našemu cíli. Teleportem se trošku seknul, přistály jsme i s vozem kousek od cesty, to znamená, i s vozem jsme byli v lese, odkud bylo docela těžké vyjet, ale podařilo se. Dokonce jsme potkali i našeho starého přítele, Freon by mohl říct že s nim i párkrát pařil v lese. Tedka si nevzpomenu na to jméno, ale má pořád tu moji truhličku. Chvíli jsme s nim pokecali o tom jak se věci mají a pak pokračovali v cestě. Sem tam, když už nás to nebavilo jít po svých nebo chrupat ve voze, tak jsme požádali Arula, aby nám vyvolal ty dveře, on pokaždé svolil a tak jedinou komplikací po naší cestě bylo pár mrtvých těl na stezce po které jsme jeli. O tom bych se tady také rád zmínil. Říkala jsem si nehas co tě nepálí, dnes nás však něco přemohlo a my se museli podívat co takovou spoušť způsobilo. PO prvním kouknutí na oběti my bylo jasny, že ty dvě díry na krku jsou od upíra, přeci jenom o tom něco vím. Šli jsme po stopách krve a postupně narazili asi na 4 mrtvoly, na konci nás čekala odměna za naši vytrvalost. Bylo tam napůl chcíplý psisko, který si hnedka přivlastnil Freon, já našel obyčejného potkana, ale řekl jsem si, že asi patřil jednomu z těch mrtvých a že ho tam nenechám chcípnout hladem a vzal jsem si ho s sebou jako dalšího společníka na cestu. Největším objevem nebyl pes, ani potkan, ale vůz plný čaje a k tomu jeden kůň. Připojili jsem tedy vůz a koně k naší výpravě, přece jenom se na tom dá taky dobře vydělat a peněz není nikdy dost. Cesta měla až do Jasného Svitu poklidný průběh, tam nastalo sice pár komplikací a tou největší z nich bylo seznámeni se skřítkem, jmenoval se něco jako Laika, ale jinak, přesně si bohužel nevzpomenu, ta jména mi dělají občas problémy! Řekl nám, že mi jediní jim můžeme zachránit vesnici, spousta skřítků, že prý umírá a tohle nám pořád opakoval dokola, když jsme se ho zeptali na podrobnosti, řekl nám, že to sdělí jeho otec. Čuchala jsem v tom habaďůru,. Ale naše velkorysost je nedozírná. Nám tedy nezbylo nic jiného než se vydat za mladým skřítkem do jeho rodné vesnice.
Přivítali nás tam jako krále. Hned nás zavedli za starostou, nejmoudřejším pidimužíkem ve vesnici, ten nám sdělil své proroctví: „Zdál se mi jednoho dne sen, o vás. Jeden z vás předurčen jest zachránit vesnici naši. V kobce dávno zapomenuté leží rytíř temný, který nás utlačuje, pouze jeden z vás zachrání nás a vidět bude sošku Jestřába černého, říct který byl to nedokážu, však záchrana v jeho rukách naše leží. S sebou vemte si syne mého on cestu ukáže vám.“ Bez většího rozmyšlení jsme vyrazili, já, Arul, Svadhistána, Freon a asi 7 poutníků, vedl nás syn náčelníka, jak řekl náčelník. Cesta ke kobce trvala asi den. Konečně, když jsme dorazili na místo, naskytlo se nám pohledu, jako už dlouho ne. Rytinami pokryte dveře s byly nádherné a přitom tak tajemné. Skřítek k nim přišel zamumlal pár skřítčích slov a do dírky ve dveřích zasadil jakýsi šutřisko. To se okamžitě rozsvítilo. Tím otevřel dveře do temnoty. Všichni jsme se na sebe podívali, pokrčili rameny a Freon se jako první vydal útrob neznámého sarkofágu …