čtvrtek 27. října 2011

Mezipatra tů tauznt ilevn

Ej, toš faha. Jako každý rok se blíží festival s homo-hetero-bi-transgender (a mnoho dalšího) tématikou. Občas tam jsou kousky, který mají hlubokou myšlenku a jsou zajímavé. Myslím, že by stálo zato na něco mkrnout.

Cena bude nejspíše 100 Kč za film (jako loni), což je docela snesitelný. Veselý obličej 

 

Více info zde.

úterý 25. října 2011

22. Travna 855 K.l.

Tančící plameny ohně hrají svou hru nad rudě zapadajícím sluncem, které krvácí nad Rilondem. Divukrásně žhavé a živé tóny podkreslují dynamicky děsivou atmosféru posledních hodin. Na perutích ohnivého draka Varakira přišla odplata zla. Nepojmenovaný děs dostal jméno. Jeho dech a máchnutí ostnatým ocasem se staly zhoubou pro ty, co si snad ještě doufali... Události posledních dní, pokud měly rychlý spád a bežel den za dnem; tak se daly do zuřivého útěku. Zmítané město se kroutí v plamenech nenávisti, zloby a všelikerých vášní. Oheň, plameny a zkáza, to je píseň večerního Rilondu. Přitom úsvit! Jak se to zdá dávno... Ten pěl píseň daleko jinačí. Labutí píseň naděje...


Za ranního úsvitu dnešního dne vidělo město pohled, na který čekalo již drahnou dobu. Z ranních chladných mlh, jež zahalily svým hávem okolní řeky, se vydraly vítězoslavně první paprsky dne. Nástup světla byl vzpruhou pro obránce města. Na již domluvený signál danérských trubek vyrazili společně spojenci vstříc nepříteli. Vyrazili vstříc, aby jej sevřeli v kleštích. Po dlouho domluvené a několikráte magicky potvrzené dohodě přistavili u břehů řeky Y´b piráti a žoldáci z okolí Dunrileanu a Erinu pod vedení ostříleného korzára Drubalta, zvaného též „Bílý ohon,“ dle svého účesu. Jejich síly se proplížily po již připravených pozicích chudinskou čtvrtí až do oblasti městského hřbitova. To vše ještě pod křídly všudypřítomné studené přízemní mlhy. V tu chvíli se pomalu otevřely i brány Konventu, kde na hradbách již očekávali první paprsky nového nadcházejícího dne. I ve vnitřním městě rozhodně nebylo klidu. A pak vše začalo!


„Vstříc jeďte! V úsvitu rudém, vstříc nepříteli. Dnes je osud v našich rukou, kéž nám jej všech Sedmnáct posvětí. Dnes je šance vyrvat Rilond provždy z rukou našich nepřátel. Můžeme si vzít zpět, co nám právem náleží. Pakliže zvítězíme nad skřety, zasadím se o to, aby Perla Tary opět padla do správy řádu Eldebranských rytířů a valkýr! Čest, pravda, spravedlnost a povinnost, to vše je nyní v našich rukou. Nepromarněme to! To, co je nám drahé, uchovejme. Nechť vám samotný Gor vede ruku. V jednotě je síla. Na bojišti se setkáme se svými bratry. S přáteli z Erinu, Dunrileanu a vnitřního města. Ukažme jim svým příkladem, kterak bojuje rytíř! Myslete na to, co máte ve své duši a ve svém srdci. Spojte tuto sílu v jedno! Využijte ji proti nepříteli! Váš hněv je spravedlivý a oprávněný. Nechte se jím vést! Jeďte! Jeďte vstříc úsvitu rudému. Vstříc osudu Danérie, rytířstva a lidu této země! Jeďme pánové, co zákony káží nám. S motlitbou na rtech, vstříc vůli Lamiově. Nechť naše skutky dojdou naplnění. Vstříc zkáze a zhoubě. Sjednejme spravedlnost! Vstříc. Za Danérii! Za spravedlnost! Za řád! Za krále! Vstříc úsvitu rudému!“
Kralevic se vzepjal na svém bělohřívém mohutném oři a sám jal se příkladu. Otevřenou branou Velkého Konventu zaleskla se jeho zbroj. Stříbrný athorsk plátový kyrys s vyobrazením královského rodu. Symbolu Danérie. Bílý jednorožec na modrém poli! Vytasil meč a v nastalých vteřinách po jeho proslovu to bylo jediné, co znělo do daleka, svit jeho vyňaté čepele z garenu, jež zažehla oheň v srdcích rytířstva, jež ho následovalo. To vysvitl první paprsek dne. Mužstvo se po první chvíli vzpamatovalo a jako jeden muž zahřmělo: „ Za Danérii! Za spravedlnost! Za řád! Za krále! Za Eralise!“ Pod kopyty jejich koní s úsvitem za zády poháněni rozduněli zem v místech, kde kdysi skvělo se slavné město.

Eralis er Gwendor
Dané ráno však nebylo prázdno různých překvapení. I v druhém táboře na druhém břehu řeky měli svá překvapení uchystána. V bývalém paláci Kylmarských na Starém městě dlel netrpělivě nad plány citadely samotný Águnágh. Stručnými, strohými, ale přitom jasnými pokyny udílel poslední rozkazy svým generálům. „Nežli slunce budeme mít nad hlavou, na věži citadely, nechť vlaje prapor Tisíce jeskyní!“ zahřměl jeho mocný hlas, o kterém si nikdo nedovolil byť v nejmenším pochybovat.

V tu samou chvíli od městského hřbitova zazněly námořnické trubky a zpoza náhrobků, mohyl a hřbitovních zídek, vynořili se z mlhy téměř jako přízraky další muži. To byli Drubaltovi námořníci a žoldáci. Zkušeně přskočili těch pár zátarasů, aby se vrhli vstříc boji muže proti muži. Skočili tak nepřipravenému nepříteli přímo do týla a zatarasili mu tímto jakoukoli únikovou cestu.

Ze stínů se vynořili mnozí nečekaní bojovníci

Z mlhy se vylouplo pár postav. „Kurrva Kharghane! U Kharovýho zadku, máš tu síru smraďochu? Ty zjebe malej! Hybaj sem! Ale doprdele potichu! U Jam věčnýho zatracení. Jestli cekneš, nasypu ti to všecko do prdele a zapálím!,“ motivoval potichu jeden skřet skryt za keřem u paty zdi mohutné Citadely druhého, jež ležel na chladné zemi přikryt přízemní plazivou mlhou, jež nadcházející den doposud nestihl rozkrýt. „Kurrva mať! Je to zasrraně navlhlý. Jestli na to Sarapis krapet nemrkne, sem v pořádným průseru,“ špitl si ten druhý. Tu se najednou zajiskřilo a posléze hned ozvala obrovská dunivá detonace. Všude jen prach a dým. Padání kamenů. Skřetí roh a bubny. Temná armáda se vydala ze stínu starého města do pohybu. Na citadelu!

Pohled na celistvou citadelu je již minulostí

Poslední zbývalo v ranních mlhách skryté vnitřní město. Doposud majestátně stojící celistvé hradby města skýtající ještě jakousi záruku bezpečí. Včera sice velká část města připadla pod vedení Jimira Kildara. Žel město mu ještě nepatřilo zas tak úplně. V tichosti ranního rozbřesku se rozlétla brána, aby odkryla standartu rodu, jež se již v Rilondu zdál být mrtvý. Modrobílou Aegrenskou zástavu následovalo několik stovek mužů. V první řadě rozjel se cnostný rytíř Bertold ve vší slávě následován svým panošem, rytíři i zbrojnoši v rodových barvách. Po boku svého pána er Aegrena vyjeli, aby naplnili partii dnešního dne. Šachovnice je rozestavena, figury se daly do pohybu...Za vlajícím a blyštícím Bertoldem, hnali se další. V barvách rodu. I ti, z pobřeží. Barbaři s Iztokem Celigojovičem v čele. Opěšalí, ale s o to větší vervou následovali rytíře v modrobílých barvách. Každý měl proč bojovat. Bertold jakoby omládl. Šel příkladem a tak, jako za starých časů, přeskočil se svým věrným ořem navršené barikády, aby stihl vjet za ranního slunce do štábu nepřítele. Na bývalé Univerzitní náměstí...

Boj o Univerzitní náměstí byl decimující a triumfální

Isker Nolias se zatřásl. Tělem mu projel mráz. Ne, pěkně se v posledních chvílích zapotil. Co, se mu do citadely vhrnula celá skřetí armáda, tušil, že to nebude jen tak. Ten mráz ale kdysi zažil. To na něj již dýchá sama smrt. Tehdy již viděl v dálce světla jiných světů. Zázrakem, snad s vůlí své víry přežil. Dnes však již není kam utéct, pomyslel si. Zimnice projela celým jeho tělem. Svůj derteonský mlat vytáhl z mrtvého skřeta a rozhlédl se po okolí. Na vnitřním náměstí hradu, poslední obranné bašty nad řekou tančila svou rozjařenou píseň smrt. Jeho druhové, učni, následníci a přátelé, ač statečně a chrabře, přece jen umírali jeden, bok po boku druhému. Uplynulých pár let v Rilondu a okolí mu téměř během mžiku proběhlo v mysli. Z vytržení jej probrala skutečnost nabíhajícího divokého krolla s napřaženým dvoumetrovým kyjem. Komtur řádu Eldebranských rytířů a valkýr učinil elegantní úsporný úkrok a jeho derteonský mlat usekl útočníkovi hlavu. Krev rytíři vstříkla na hruď. Za padajícím tělem však zahlédl temného oře jako smrt. A na něm samotný generál Águnágh! „Ústup!“ Zvolal, aby sám sebe přesvědčil, že se mu hlas nezadrhl v hrdle. „Zpátky. Do věže!“ Chtěl, aby jeho poslední boj v životě za něco stál. „Jinak než na hromadě nepřátel a se ctí přeci neumřu,“ začal plánovat svůj hrdý skon pán Rilondského rytířstva a obránce poslední hlásky nad řekou...

Isker Nolias zbaven svých rodových barev hájící holé životy svých posledních přátel

I tu, uprostřed tábora hevrenů, skřetů a kdejakých nájemných lapků, vedených pod temnou vlajkou, nastal hotový masakr. Ze tří stran je decimovaly armády Rilondu. S plnou silou je strhli Bertoldovi muži s Iztokem Celigojovičem. Jako příboj rozbouřeného burácejícího moře drtivou silou dopadla zloba Eldebranských pod vedením kralevice Danérského, Eralise er Gwendor v blyštivé to zbroji. Prchající hevreny zastavili v průjezdech a mezi zátarasy ukrytí šermíři z pobřeží pod vedením zkušeného Drubalta. Zkáza byla dokonalá. Vítězství ohromné a úplné. Hevreni padali mrtví k zemi dříve, nežli se stihli dostat ke koním. Mnozí vylézali a probouzeli, vstávali, aby hned padali a umírali. Nechápali, jaká zloba, jaký osud to přišel. Co se změnilo ve vůli obránců. Snad jen jediný, Tiago Nabuloš, ve zmatku s několika málo muži uprchl kamsi do Prvních dun...

Celé kulaté slunce vyšlo nad obzor ve své plné síle. Rozjasnil se krásný den. K boji jako stvořený.

Generál Águnágh již měl vítězství nad citadelou na dosah. Posledních pár vojáčků se drží v poslední věži. Jen pod nimi zapálí vatru, ať shoří, jako pohanští barbaři. Žádnou čest, tu jim nenechá. Příběhy už budou psát jiní páni! S hořící citadelou v zádech vjede do města přes Duren. Ano, on vjede po nově dostavěném pontonovém mostě, jež jeho muži doslova vydřeli svou prací po nocích. Nikdo už mu nebude odporovat! Poslední měšťané mu strachy sami bázlivě otevřou brány. Tu však do rozjímání a plánů přijede na schváceném oři posel: „Pane, mám aktuální zprávy z města! Eralis er Gwendor žije! A právě zdecimoval naše spojence na Univerzitním náměstí. Do jednoho jsou mrtví!“ Svist čepele. Na zem se skutálí poslova hlava. „Na Rilóónd! Útok!,“ zařve naštvaný generál. Celá armáda se dá do pohybu.

Águnághova armáda v pohybu


Rybář Ševar
„To je ale krásné ráno,“ pomyslí si rybář, když se vyklube ze svého úkrytu zpola zahrabaného pod dunou v bývalé řemeslnické čtvrti. Slunce mu zasvítí do tváře a vdechne novou energii do života. Snad jen, kdyby ho nepálila ta strašná rána ze včerejší noci, jež má vrytu skrz rameno. Ach. Úsměv na rtech mu náhle zmrzne a dech se mu zastaví. Rozhlédl se totiž do dálky. V úsvitu ozářený na bělohřívákovi jede jako samotný posel bohů král v barvách Danérie. Vlajky, praporce, zástavy, vše vlaje. I vysoké a vznosné trubky se nesou vzduchem. Ozářeni v ranním slunci blyští se stovky rytířů na západním okraji města. Ano, zahlédne tam Gwendorské královské barvy. Zahlédne tam i Aegrenskou zástavu. A mnoho dalších. Zahlédne stovky rytířů. A nade všemi král. A Aegren. „On žije!“ potichu bezhlesně vydechne. Přitom ani neví, jestli se diví tomu, že žije jeho známý, Leviathan er Aegren, nebo sám pan král Danérie, jehož snad ani nikdy neviděl... Zem se třese a všichni jedou proti němu. Nejvíce ve předu však ten král. Ne, vždyť to je Eralis, kralevic Danérský. A za ním jede snad celé Danérské vojsko. U všech Sedmnácti, hajeluja. Co se to stalo? Snad nebesa vstoupila na zem? Rozjásaný pohled jiskřivého světla plní krajinu...

Cizinec Azim
„S šípem v zadku, takový den nemůže přeci začít dobře. Co tam ten rybář blázní? Musím se podívat nahoru. Sodoma, komora! Tisíc hvěz na nebi! Salam alejkum! Óh ach.“ Cizinec přestane dýchat a brada mu poklesne. Kolena poklesnou. Stojí uprostřed pahorku na duně v ývalé řemeslnické čtvrti. Asi půl metru od rybáře Ševara. Sleduje, co se to na východě černá. Ve stínu doutnající citadely se u řeky černají šiky temné skřetí armády. Zem se chvěje pod duněním mohutných bubnů, do nichž dují obrovští zlobři. Temní skřeti na netrpělivích vrcích se vzpínají ve své zlobě. Slintající goblini se dali do zběsilého řevu. Rozvášnění barbaři, zahřátí předchozím bojem lační po krvi. Celá skřetí armáda překročila Duren!



Obě vojska se rozjíždí navzájem v ústrety. Hlavní místo střetu jest v bývalé řemeslnické čtvrti. Ve vnějším městě se rozhořel neúprosný boj o vše. Boj o vítězství nebo smrt. Nemilosrdný, krutý, divoký. Střet bez kompromisů. Šlo o Rilond, šlo o vše.

Arul Nexus von Boševal
Večeřadlo se ukázalo být prostornou síní. Uprostřed haly v otevřeném ohništi řeřaly uhlíky, nad nimiž se na roštu opékaly kusy krájeného masa. Podle vůně snad jehněčí, kdoví? Z dřevěného sálu na kopci největšího sídla v širém okolí, Gorogu, byl krásný výhled dodaleka. Celé město se zátokou i přilehlými údolími se rozprostíralo krajinou. Pasáčci hnali své stáda do ohrad. Rybáři pomalu vyjížděli na moře. Čestná stráž mu vzdala hold. Ze stínu vykročil muž v pevných kožených botách s kováním. Oděn spoře, zato přes jeho mohutnákrále ramena kožešina sepjatá drahocenou sponou. Zřejmě pán tohoto sídla. Pán barbarů z Gorogu. Vítám tě ctihodnyj Arule. Nemusím ti snad říkat, aby ses posadil, keď sedíš. Raději povídej, co Iztok, co Rilond? Jak na cestách? A napij se! Na přátelství!

Síň slávy na ostruhu v Gorogu

Vítězství! Nažeňte je do řeky! Pryč s nimi! Smeťte je! Za krále. Za Rilond! Za Eralise! V jednotě je síla. Pryč se skřety! Hurrá! Sláva!
Po téměř celodenní bitvě se potřebné vahadlo štěstí přiklonilo k obráncům. I díky vůli a příkladu Eralise er Gwendor se podařilo nahnat notnou část skřetí armády do řeky a na ústup, do starého města, tam, kde dnes ráno začínali. Nastal podvečer. Čas dělat politiku. Obrátit vítězné tažení boje v tažení moci. Dříve, než vnitřní město celé opanuje Jimir Kildar. Proto vjíždí Eralis er Gwendor se svými nejbližšími, tedy i Leviathanem er Aegren po boku do rozjásaného města triumfálně za zvuku famfár. Jeho nejvěrnější mezitím na voze přivážejí poslední sudy vína z posledních sklepních pater a narážejí je, aby lůza, měšťané a všichni ostatní přeživší obránci města mohli společně slavit. Je čas na rozhodující proslov kariéry. Promluvit o svobodě Rilondu, Durenu a víře lidu ve vítězství. V sílu lidí z Tary, nezávislosti na Lendoru, na urozeném sněmu. Své věci spravovat si budeme sami.. Vzduchem se nesou slavnostní slova. Nechť dnešní den se zapíše do historie, nechť vnikne Rilondské království! Ať žije král! Ať žije svobodný Rilond! „Pojď příteli, napijme se! Dnešní noc nebude krátká,“ přitočí se kralevic Danérský, nyní aklamací prohlášený a samozvaný král Rilondského království Eralis er Gwendor ke svému věrnému spojenci, Er Aegrenovi. Jeho číše se tíhou okamžiku trochu zatřese, ale neznatelně, tak, že to pocítí snad jen on. „Ó ano. Dnešní noc se zapíše do dějin. A rozhodně nebude krátká...“



Freon Poutník
„Ó děkuji Chraplavý bizone,“ převzal dýmku míru dobrodruh, jemuž si zvykli v těchto končinách říkat Chrnící šíp. Neprozřetelně jim totiž vyzradil jednu dávnou historku z dob, kdy se cítil ještě mlád. Nyní, zde v šeru, daleko od přátel s výhledem na vstávající hvězdy měl obavy o to, což slíbil. Odpovědnost za svůj lid. Kdesi na konci světa v Bačerné. I s Chraplavým bizonem mnohé probral, kterak vážit si svých lidí, jejich práce a umu, darů okolní přírody. Kterak žít s pokorou a uvědomění věcí, které nás přesahují. Štiplavý kouř vykoulel roztodivný tvar, který nesen větru vydal se do dálek. Ó via, via. Dnešní noc nebude krátká...

Samotný štiplavý kouř osobně

Město bylo v jednom víru. Tance v ulicích, kejklíři, trubadůři, akrobati. Kdo jen mohl, měl sílu, ten slavil. I hospody a pouliční krámky oživily město. Poslední ze zásob, kdo měl, prodával, daroval, prostě žil a prožíval, užíval. Jakoby nebylo zítřka. Taková sláva je jen dnes. Hurá tedy!

Zato na druhém břehu Durenu bylo ještě docela horko. Águnágh se svými nejvěrnějšími se stáhl do starého města, do bývalého sídla Roderika z Kylmaru. Přesně tam, kde dnes ráno za úsvitu začínal. Avšak na dveře mu bušil onen, nedávno do kouta zahnaný Isker Nolias v rozdrápané zbroji, společně s barbary Iztoka Celigojoviče a dalšími muži, kteří přispěchali pod zástavou Jimira Kildara. To aby si spravili reputaci a nebyli zahanbeni, že se do bojů proti nepříteli nezapojili.

Leviathan er Aegren
Ještě rozechvělý z nedávných zranění, nyní znaven ze zranění nových, nesen na vlně euforie, štěstí a bezbřehé radosti, nevnímajíce okolí. Jen unášen vlnou plánů a představ, kterak přebuduje společně se svým přítelem Eralisem město. Před jeho zraky nese dav Bertolda na ramenou a provolává slávu. Krásné a neuvěřitelné. Po jeho levici stojí pevně Eralis er Gwendor. Nyní nejmocnější muž ve městě a jeho přítel. Z blízka jsou vidna mnohá jeho zranění, avšak pohled má pevný, přátelský, snad jakoby sám ve víru událostí podobně jako on, zranění a bolest necítil. „Příteli, běh událostí je rychlejší, než se zdá. Zdalipak jsi přemýšlel, kterak se ti mohu za tvou věrnost odvděčit? Jaké role budeš chtít zastat, kterého úřadu se ujmout. Zvaž!“, nakloní se k němu s pohárem vína...
Slavící Bertold již jen nalehko


Tu se nad Rilondem zářícím v zapadajícím sluncem mihne mrak. Mrak, který dokáže změnit triumfální vítězství v hořkou porážku...

Amnia Aj tak Toš
Z posledních zpráv, kdy její komando přepadlo hezkých pár poslů z jihu za posledních aldenů, měla docela slušný přehled o akcích nepřítele. Celkově by se dalo říct, že její komando mělo poslední dobou docela štěstí. Nepřítel se chystal k velkému úderu a proto neměl tolik síly zabezpečit si záda. A to je její příležitost. Úspěch mnohdy přináší i to, když se dělají věci jinak, než ostatní. Nejde to jinak. Ostatní prchají z Rilondu. Ona tam musí. Na Perlu Tary se chystá drak. Ze zákoutí města na něj hezkých pár šipek vystřelí. V mošně má slušnou zásobu stříbrných. Je to výzva, která se neodmítá. Snad to stihne dřív, než bude pozdě...

Město bylo v jednom plameni. Co ještě mohlo hořet, hořelo. Boj, který se přes den přeléval z jedné strany na druhou, opět vzali do otěží s podporou draka nad hlavami skřeti. Samotný generál Águnágh opět vyjel se svými nejvěrnějšími, aby své někdejší obléhatele hnal v úprku zděšené před sebou nazpět za řeku. Hnal je a bičoval do zad. Ohnivý drak Varakir, posila z Tisíce jeskyní od samotného Zyla, byla vyslyšením jeho mnohaměsíčních proseb. V mnohých bitvách tak nastal opravdový zvrat. Téměř jistá porážka otočila se ve vítězství. Varakir nahnal kdysi urputné obléhatele do Konventu. Tam se mu postavil Iztok Celigojovič se svými muži. Byl spálen na polel. Konvent drak rozmetal svým mohutným ocasem na kusy. Pontonový most přes řeku spálil. Do ulic města přišel rozsévat plameny a smrt. Poslední brány do města rozdupal v prach. V patách mu následují nadšení skřeti...

Draka Varakira provází jen zmar a zkáza

V podloubí pod městkou radnicí vládne ticho. Hořké a trpké ticho. V něm zaznívají jen úskočné a úsporné příkazy k obraně města. „Zaměřujte jej katapulty! Lučištníci na střechy, ale ať se kryjí“. Barikády do Konventní!“ Zformujte rytíře!...

Zkáza a tma padá na město. Zoufalý odpor obránců je smeten jako chabý dětský pokus. Drak nicčí a zapaluje. Spálí i lodě kotvící u břehů Y´bu. Hoří celé město. V plamenech tančí smrt.

Kněz Aeron
Uprostřed hořícího zátarasu na Konventní křepčí ve zběsilém rytmu i kněz s doruda žhnoucími kladivy. Od noh mu létají jiskry a jeho tanec zapaluje energii jeho vnitřní. Odhodlává se k poslednímu zoufalému činu. I temnoucí šero rozčíne snop jisker. Kněz seskočí z hromady a ověnčený plameny se vrhne do řady blížících se nepřátel!



Brim
V celém městě nastal zmatek, jaký ještě doposud nezažil. Už nebylo kam se schovat. Před drakem nebylo úkrytu. I skřeti vtrhli do města. Zkáza. Poslední soudný den nadešel. V klidu si snad ještě vyzunkne zbytek té kořalky, co po něm předevčírem hodil nějaký vožungr. V tu chvíli se před ním šerající obloha náhle ztemní. Celá zem jakoby se najednou obrátila vzhůru. Drak Varakir, zasažen katapultem do křídla, padá na Brima!

pondělí 24. října 2011

Kulturno promítací akce

1. 11., Svážná, příchod možný od 19:30, zahájení promítání 20:00. Kandidáty k promítání s sebou, finální výběr proběhne v 19:50.

S sebou pitíčka a chalajky, seďacím a ležacím věcem jsme velmi otevřeni. Maximální kapacita sálu 9 persón, udržujte tedy prosím pořádek v komentářích a aktualizujte paření/nepaření.

pondělí 17. října 2011

Listopádní Drduj

Hola hej,
Drduj se nám poslední pářku ukrutně rozjel, avšak náš nebetyčný, obrovský a neukojitelný drdujfah neukojil. Další bychom mohli rozjet v listopadu. Kdy máte čas ? Dan a Petr by měli mít čas celý listopad, Já mám první dvě soboty v listopadu zápasy, potom mi končí sezóna a můžu se zúčastnit plně celovíkendové pářky.

Již se těším na zápis z minulého pařaje.


čtvrtek 13. října 2011

Kouzelný tarif od Vodního telefonu

Jednou čistě náhodou, když jsem si pročítal novinky z IT, jsem narazil na docela zajímavou věc, jak ušetřit peníze a alespoň částečně se vyhnout oligopolu Vodafone-Temný mobil-Kyslík. Tímto postupem se člověk může dostat k docela výhodnému volání (1,20 za minutu a 0,2 za SMS). O co jde?

 

Vodafone kdysi podepsal smlouvu o spolupráci s ČD o vzájemné spolupráci. A tak pokud si člověk pořídí jakoukoliv In-kartu, má nárok na dva tarify s luxusní 75% slevou. Vodafone ale asi záhy zjistil, že to není pro něj moc výhodné a tak tyhle slevy nikdy neinzeruje a člověk nemá šanci se k tomu skoro dostat. Takže:

 

1. je třeba si pořídit In-kartu ČD

In-kartu si člověk může pořídit v několika verzích – verze, které lze pak použít na slevy na vlak nebo verze, která v podstatě funguje pouze jako elektronická peněženka (ta je podstatně levnější – stojí 100 kč na 3 roky pro kohokoliv). Na té In- kartě je pro nás důležité pouze to číslo In-karty, které se pak předává Vodafonu. Samotnou kartu pak můžete hodit do šuplíku.

2. po pořízení in-karty trvá cca 10 dní než se číslo in-karty zprovozní a převede se z databáze ČD do databáze vodafonu. Pak je potřeba zadat toto číslo na tento web: http://www.cdbonus.vodafone.cz/

 

3. až číslo in-karty na výše uvedený web, budete kontaktování samotným a všemocným zlodějským vodafonem a domluvíte se na konkrétních věcech s operátorkou.

 

Kdyby něco, napište mi. Mrkající veselý obličej

pátek 7. října 2011

Vaňkovská hra

Holaho,

nechcete si poslechnout jednu z Vaňkovských her o morálce, Audienci? V roli Vaňka autor Vašek, sládka namluvil v roce 1977 Pavel Landovský. Tuto neděli, 9. 10. 20:05, vlny Českého rozhlasu 2 (Praha).

Neposlechneme si to společně?

úterý 4. října 2011

20. travna 855 k.l.



Běžný pohled na ulice města
Unavené paprsky zapadajícího slunce se opíraly o poslední stojící stavby ve městě. Uléhající slunce do zlatova osvítilo to, co ještě z hrdého města zbývalo. Nežli svou pouť dokončí kdesi v dáli za Nekonečnými horami a potopí se do oceánu, stihne vrhnout ještě mnoho stínů. Stínů počínající noci, ve které bude nepochybně prolito mnoho krve. Vždyť kdo by se jen trochu ohlédl na západ, viděl by tu rudou záplavu barev od jasné červené až po temnou karmnínovou ztrácející se v nachové modři nadcházející noci. Co ale noc přinese, tím se netrapme. Ještě stále poslední paprsky dne jsou nadějí pro město. Každý si užívá drobných okamžiků a prostých radostí. Vždyť po tom všem, jen vědomí toho, že žiji, je vlastně štěstí. Je to ohromné a neokázalé štěstí každého rilonďana. Kdo by se pak neradoval z drobných radostí momentálního okamžiku. Kterak lze ještě sedět na střechách domů a chytat poslední polechtávající paprsky slunce. Myslet na budoucnost už snad nemá ani cenu. Vždyť stejně žádná není. Dnes je krásně, blaze. Jeden z posledních krásných dní tohoto léta. Konec travna, babí léto. Dnes je den jasanu, podle starého Thalionského kalendáře den odpočinku...


Mučanské vinice patří odedávna k těm
nejlepším. Žel letošní úrodu nemá kdo sbírat.
Právě zrající víno, kdyby měl kdo trhat, zlatem vyváženo by bylo. Mučanské podloží i výrazně členitý terén na úbočí Zelanských vrchů, zláště úbočí situovaná na jih nyní vydávají své poklady. Třeba takové Mučanské z odrůdy Nebbiolo. Obsáhlé a bohaté víno granátové barvy, zpevněné chutí dřeva, zrající minimálně rok v dubovém sudu a další rok v láhvi. V buketu najdeme vůni višní, rybízu, kakaa a fialek. Výraznější tanin, který doprovází jemná kulatost. Elegantní, harmonické, s plným a dlouhým koncem. Doprovodí skvěle zvěřinu nebo přírodně zralé sýry. Nebo takové Torcicoda. Hrozny použité pro výrobu jsou plně incompito a pocházejí výhradně ze starých vinic. Po fermentaci je víno stařeno 12 měsíců v „barikových” sudech, vyrobených z místních zelanů. Poté zraje dalších 10 měsíců v láhvi. Víno má tmavě červenou barvu a typické odrůdové aroma červeného peckovitého ovoce. Nenáročná, šťavnatá chuť s příjemnými tříslovinami a dlouhým koncem. V chuti jsou dobře zakomponované tóny dřeva. Hezký představitel jižního regionu a dnes stále populárnější odrůdy. K čemu je to vše ale platné, když zřejmě nejlepší ročník vína široko daleko přijde vniveč? Přejde první mráz a pak už to bude zase o něčem jiném...To snad jedině Roderik z Kylmaru, sedící na střeše svého sídla ve vnitřním městě právě koštuje jednu z posledních zbývajících lahví. Trpký přídech vína, jako by mu měl pomoci zapomenout. Chtěl by spláchnout těch několik měsíců a aldenů. Ba co, snad dní? Jeho rod je v troskách. On má na svědomí životy těch nejlepších, co mohli bránit město. Snad to šlo vše udělat jinak. Již je ale pozdě. Příliš pozdě. Na vše. Pár chvil večerního odpočinku je jako najít šafrán nebo ocún někde v lukách. Snad aby to nebyl odpočinek poslední... Sám se cítí, jako by již zemřel. Jeho duše odešla. Po tolika ztrátách, zvláště však, když pohřbil svého posledního syna. Jeho duše už musela dozajista někam odejít za Lamiův soud do krajin dávno mrtvých, kamsi do daleka. Do míst, odkud už není návratu. Už tu zbylo jen jeho tělo a povinnost. Čest rodu bude hájit až do poslední chvíle. Trpké! Trpké chvíle a trpké víno. Ach. Svou bolest ve víně utopí...



Osvícené a vznosné sídlo Erinské gildy Varemar se tyčí a září ve zlatavých barvách zapadajícího slunce. Cizokrajné ornamenty, tapiserie, dávné kresby mistrů z širokých krajů. To je sídlo nejmocnější obchodní organizace ve městě. U jejích vrat leží chřadnoucí tělo prokuristy a hlavního mistra celé této organizace na Asterionu. Kol kolem se rozprostírá nebetyčné ticho. Tedy snad až na ty kroky v písku, které zasouvají čepele, hole a kráčejí pryč. I velmistr naposledy než vydechne své proroctví nechá poloprázdným ulicím města vyslechnout:
Podzim života se leckdy náhle přetne rychleji, než vůbec čekáme
„Ptáš se mě jak zrada bolí?
Jako když dostaneš sukovou holí!
Zrada je bolest krásných dnů,
co se nevrátí.
Zrada je tání nesplněných snů,
co se vytratí.
Zrada je tanec rozdělených cest,
a svědí, jak nastavená pěst.
Zrada je tápání v nezájmu,
bloumání životem v nernámu.

Zrada je sůl vsypaná do očí,
zrada je mlýn, který se netočí.
Zrada jsou němá ústa, která chtějí zpívat
zrada jsou oči, které se chtějí dívat.
Zrada jsou nohy, které chtějí chodit,
zrada jsou neplodné ženy, které chtějí rodit.

Zrada jsou polámaná křídla, která chtějí létat.
Zrada jsou polámané jabloně, které chtějí vzkvétat.

Zrada je bolest krásných dnů, co se nevrátí.

Chceš vědět jak zrada bolí?
Nastav hřbet!“



Jimir Kildar před svými věrnými
Štáb byl plný napětí. V tichém městě, na které padala pomalu tma panovalo napětí. Zvláště tedy v bývalé městské zbrojnici. Jimir Kildar, muž, který doposud stál poněkud stranou si chtěl vydobýt svůj kus slávy a urvat si na čas moc nad městem. V zapadajícím slunci se jeho zbroj leskla do daleka a sám, když se postavil, aby před ostatní promluvil, tak vypadal jako bůh pomsty ze starodávných časů. Jeho hřmotná postava začala rozvíjet další běh událostí. 
Jeho hlas se rozezněl mezi mužstvo: „Je čas. Válka je vždy zónou nejistot. Ale dnes večer pánové mám tu čest vzít vás do víru boje. Přivést vás na bojiště. Je pro mě čest odpovědět si na následující otázku, když tu stojím s vámi po boku. Kdo jsme? Přece páni Rilondu! Správně, chci, abyste si to pamatovali v boji. Dobudu, co ještě nebylo dobyto. Porážka není to, co mě učili! Budu věřit tomu, o čem jiní pochybují. Budu se snažit dřít za čest a bezpečí našich rodin. Trénovali jsme tělo, naše mysl bude následovat. Kdo jsme?,“ zazní do davu. „Přece páni Rilondu!, zahřmí sborově. „Budu brát v potaz to, že protivník nečeká mou výhru. A nikdy se nevzdám. Pro slabost není v mém srdci místo. Pohlédnu na své spolubojovníky, na přátele a budu z nich čerpat sílu. Kdo že jsme?“, zařve Jimir Kildar. „Přece páni Rilondu, hlásí mu ozvěna z řad městské hlídky a žoldáků. „S radostí půjdu na bitevní pole a budu se hýbat, zavalím a udělám, co bude v mých silách. Roztočím smrtonosnou spoušť. A dostanu se na bitevní pole jakýmikoli prostředky! Až tam přijdu, přijdu s násilím!Vytrhnu nepříteli srdce z těla a nechám ho krvácet na zemi! Protože mě nemůže zastavit! Kdo jsem?“ Opojně v záchvatu nadšení vyprskne bývalý radní. „Pán Rilondu!“ V odpověď mu zařve burácející hlas davu. „Po boku mám spolubojovníky, jež se mnou byli v dobrém i zlém. Skrz oběti, skrz krev. Skrz pot a slzy! Nenechám je padnout! Nikdy je nezklamu! A nenechám je za sebou. Protože nepřítel nezná mé srdce! Kdo, že jsem?“ vytryskne z mocného válečníka. „Pán Rilondu!“ Zazní sborový chorál v odpověď. „Nikdo mě neodmítne! Nikdo mi nebude odporovat! A nikdo mi nebude říkat, kým jsem a kým můžu být! Víra změní můj svět! Hýbala zeměmi i světadíly; smetla skřety z Lendoru! A ponese mě touto bitvou! Kdo jsem?“ Jednotný a neomylný fanatizující dav se dostává do varu. Všichni řvou: „Pán Rilondu!“Porážka a ústup, tato slova neznám. Tomu nerozumím. Nechápu, když se něco nedaří. Nechápu chyby. Ale chápu toto. Chápu vítězství a nevzdávání se za žádných okolností! Ať to jde jakkoli špatně! Mé tělo nezná únavu a ponese mé srdce i duši s sebou! Kdo jsem!?“ „Jednohlasně zaduní sborové „pán Rilondu!“ Dnešek je tím dnem! Ne zítra, ne za alden, ale teď a tady! V našem domově, proti našim zbabělým sousedům! Kdo jsem?,“ fanaticky v šíleném opojení řve svou ódu Jimir Kildar. „Pán Rilondu!!!“ Davy křepčí v odpověď. Dějiny si mě zapamatují. A nebudu se muset obávat, že budou nemilé. Určím si je sám! Sám na sebe budu psát chválu! A nikdo mi nebude říkat co můžu a nemůžu být! Nepůjdu domů, aniž bych ze sebe vydal všechno, co mám. Jinak už nebude žádné doma. Dějiny píšou vítězové a já si je napíšu! Protože, kdože to jsem?“ „Pán Rilondu!“ To už řvou i ti poslední. „Kdo že jsem?“ „Pán Rilondu!!!“ „Kdo, jsem?“ Pán Rilondu!!! Pán Rilondu!!! Pán Rilondu!!!

Leviathan er Aegren
Lord Frey očividně není v nejlepším rozpoložení.
Lord Frey se uštěpačně dívá z okna svého nově nabytého paláce. Svoji roli v tomto městě si představoval různě. Měl čas dost přemýšlet, když byl takto potrestán Tywinem er Aegren. Všelijak strašně si to představoval. Jenom takto tedy ne. To ho opravdu nenapadlo, že to vše takto dopadne. Avšak záměry Sedmnácti jsou opravdu neočekávatelné. Z uštěpačné tváře se mu úsměv pokřivil do zarytě hořkého úšklebku. Dopis, který pevně dřímal v ruce, několikráte přečtený, musel zmačkat. Roztrhal ho, rozcupoval a zahodil i zašlapal mezi dlaždice. Po chvíli, co se uklidnil, pohlédl na muže, co mu to psaní přinesl. Drobný, štíhlý, v černém plášti. Poněkud pokulhával a měl nedávno asi nějaké krvácející zranění. Zato se vším dekorem a bez jakékoli hany si jej svým pronikavým pohledem tázavě prohlížel. „Zabte ho!“ Rozkázal nepříčetný Frey strážím připraveným v celém sále. Ignác se ještě stihl naposled zhluboka nadechnout....

Freon Poutník
„V divočině je konečně čas uspořádat si myšlenky a zjistit kým jsem a kam jdu. Jsem pouhý poutník, který kráčí po mnohých cestách a v setkáních se snaží objevovat tajemství bytí ve všech jeho formách a projevech. Chce-li člověk číst, musí zvládnout abecedu, ale znalost abecedy ještě nestačí k pochopení celých slov a znalost slov ještě nezaručuje plné uchopení smyslu věty. Život je krásný, bohatý a nekonečný stejně jako nesmrtelná lidská duše. Tajemství krajiny vnější se odráží v krajině vnitřní. Zítra je slavnost rovnosti, ó kéž ji aspoń trochu najdu,“pomyslel si dobrodruh a vykročil skrze stepi na sever směrem k jezeru E´waya.

Rybář Ševar
„Nastala noc temných stínů a náhlých úmrtí. Porobení a vyplenění již dobytého města. Koňáci a žoldáci z jihu budou rabovat dům od domu celou noc, kdy je nikdo z hradeb Konventu rušit nebude. Achich, tak proč tu ještě jsem?“ zazoufal si rybář vedle statného jinocha. Ten mu chápavě ihned odvětil: „Aha,...jo!“ To už ale bylo jen vidět, jak se rybář prosmýkl kolem stolů a rozběhl se do dalších pater zkrachovalých lázní. To ještě netušil, co jej tam čeká. Zóna nikoho, místo mezi Konventem a vnitřním městem totiž skrývá různá netušená překvapení...

Kněz Aeron
Jeho křepčení mu dodalo sílu. Tanec dodal odvahu i jeho druhům. Díky němu i ten muž z pouště dostal sil, aby proti přesile se postavil. Cítil spalující energii. Dynamiku danou mu pánem. Rád by zase roztočil svá kladiva, rozkřísil pár jisker a tančil mezi plameny spravedlivé odplaty. Žel řád má svou povinnost a proto je potřeba znát, kdy se co pravého kněze sluší a kdy očistu vykonat. Proto až se prohnal mezi ruinami pískem jako nic a stanul se žhnoucím kovem vprostřed boje, zářící, ověnčený aurou své víry; musel promluvit to, co cítil od pána. Uprostřed místnosti, do které vpadl, již bylo dobojováno. Temné stíny prchaly do různých zákoutí. Jen jeden tam stál v tmavém. „Prego!“, zněla jeho výzva. Proto plamen vášně potemněl a na řadu přišel rozum. „Nezabijeme tě,“ rezonovalo od Aerona temnou místností.

Cizinec
Temní napadli město se vším všudy. Co je zahlédl řádit proti ustupujícím místním, nedalo mu to. V jedné potyčce bylo potřeba naklonit váhy štěstěny na tu správnou stranu. Modrý měsíc lehce vysvítající mezi četnými mraky i nastávající mlhou mu byl znamením. Jeho čepel se krásně namodrale zaleskla, nežli rozespívala svou harmonii ve větru. Vtrhl tam do spoře osvětlené místnosti jednoho domu zabedněným oknem, využil moment překvapení a vše šlo pak ráz na ráz. Nakonec vše dobře dopadlo. Ač zraněn, zahnal černé pryč. Jen poslední z nich cosi mumlal tou svojí hatmatilkou. Do místnosti vkročil i ohnivý kněz. „Zřejmě slyšel zvuky boje a přispěchal na pomoc.Avšak ty temné oči toho černého. Nevěřím mu. Skřeti si nezaslouží nic dobrého,“ uvědomil si. Zlobu naspřádanou v boji pak uvolnil jedním rychlým svistem čepele. Vzduch se zachvěl. Poslední temný padl k zemi. Jeho hlava se zakutálela knězi k nohám...

Brim
„Herdek, fósáči! Buď uhni a neválej se tu na tych kládách, nebo nám pojď píchnout postavit vor. Je to fčecko v prdeli. U Kharovýho zadku. Fšeci směřujou do Jam věčnýho zatracení. Rilond nečeká nic slavnýho. Náš pan Iztok se rozhodl, že na skřeta vyrazí. Toš to je mrdka smrtka. Jasná věc. Hej toš prďochu, co? Se tu neválej jak v lázních nebo někde u staré, ale pojď něco dělat. Kurvamať, no?“ To ukončil svůj projev v téměř bezchybné obecné řeči vyjednavač skupinky čtyř barbarů z Lozojavy, z kterých se zřejmě klubali dezertéři. Ospalý Brim, než stihl jakkoli zareagovat tak dostal prázdným krýglem do hlavy a opět se jal vrátit do horizontální polohy.

Arul Nexus von Boševal
Své tělo ještě pořádně necítil, cítil jen pach soli, potu, pálenky a písku, jež ho dřel po celém těle. Když se probral už po několikáté z bezvědomí, uvědomil si, co se vlastně děje. On nezemřel. Poutník má pro něj připravenou cestu. Jen se jí nesmí vzdát. Z rozjímání v jakési dřevěné boudě ho vyrušilo zabuchání na dveře, které se hned rozlétly do stran. „Hej ogare, ty čubčí synku. Tys snad Kharovi ze zadku vylezl! U sedmi zdechlejch čubek. To je jak tancovačka s vožralým námořníkem na stěžňu. Na to já mám málo rumu, co bych chápal. Tys to musel hodně Mauril vymlouvat. Že tě mrzáčku vidím zas, toš to sem zasraně rád!“ láskyplně se vkolíbal notně dojatý námořník Krhan Bortel. „Ty ogar, my to oslavíme, že ses vrátil od báby klepačky! Trhačka, sem říkal, ne, že ju zmáknem,“ objal plný slz ještě tumpachového Arula.

pondělí 3. října 2011

Cesta až za roh a zpátky

Napadlo mě, vzhledem k tomu, že jsme letos nebyli na nějaké akci podobné Biezscadům, že by se dala na příští rok uspořádat nějaká další podobná akce. Padlo tady hodně návrhů co a jak, tak by bylo docela fajn si o tom nějak promluvit a prodiskutovat to.

Což se takhle sejít někdy v parku na Kraváku a využít toho luxusního počasí?

Zvadlo na larpůjce

Zdar.
Je tu výjimečná akce a tentokrát přímo pod nosem, v Brně. Rád bych si něco zkusil. Ocením, když do toho půjde někdo taky. Což? Mrkněte na web, je tam spousta zajímavých akcí, které nás můžou inspirovat. 


Víkend 27.–30. října 2011 v Brně bude patřit již osmému ročníku larpového festivalu plného komorních larpů. Již tradičně se můžeš těšit na pestrou plejádu tuzemských i zahraničních her, bohatý off-program, zajímavé lidi a spoustu zábavy.

http://www.larpvikend.cz/

neděle 2. října 2011

Jmenování do funkce "Senior Accountant/Debt Enforcer"


Drazí a milí, potenciální dlužníci,

odhlasováním jádra pařmenů drdůje jsem se stal účetním a vymahačem v jedné osobě. Budu to tedy já, kdo bude rozpočítávat náklady na Pejškovský pařaj. Shodli jsme se že současný koncept je dlouhodobě neudržitelný. Aneb odjet z akce den před rozpočítáním celkového chalaje na každého z nás není řešením. Očekávejte tedy v závěsu každé akce notifikační mail s upomínkou, kolik mi máte napařit. Preferuji platby na BU jehož číslo Vám přijde v prvním mailu. Pro koho by to však byl nepřekonatelný problém, přijímám i cash. Tato funkce je vyhlášena se zpětnou platností.

Až vše z jedné jedinné akce vyberu, pošlu celou částku plátci hromadného nákupu.

Shodli jsme se taky na potřebě budování amortizačních rezerv, za každý započatý den pařaje každý z nás přispívá 5 CZK na provoz Pejškova. Tuto částku již naleznete rozpočítanou do částek, o které Vás budu žádat v mailech.

Máte-li nějaký dotaz či připomínku, napařte. Pokud je to něco širšího, nechte si to na další akci, panuje docela široký souhlas, rádi Vám to osvětlíme osobně.