Tančící plameny ohně hrají svou hru nad rudě zapadajícím sluncem, které krvácí nad Rilondem. Divukrásně žhavé a živé tóny podkreslují dynamicky děsivou atmosféru posledních hodin. Na perutích ohnivého draka Varakira přišla odplata zla. Nepojmenovaný děs dostal jméno. Jeho dech a máchnutí ostnatým ocasem se staly zhoubou pro ty, co si snad ještě doufali... Události posledních dní, pokud měly rychlý spád a bežel den za dnem; tak se daly do zuřivého útěku. Zmítané město se kroutí v plamenech nenávisti, zloby a všelikerých vášní. Oheň, plameny a zkáza, to je píseň večerního Rilondu. Přitom úsvit! Jak se to zdá dávno... Ten pěl píseň daleko jinačí. Labutí píseň naděje...
Za ranního úsvitu dnešního dne vidělo město pohled, na který čekalo již drahnou dobu. Z ranních chladných mlh, jež zahalily svým hávem okolní řeky, se vydraly vítězoslavně první paprsky dne. Nástup světla byl vzpruhou pro obránce města. Na již domluvený signál danérských trubek vyrazili společně spojenci vstříc nepříteli. Vyrazili vstříc, aby jej sevřeli v kleštích. Po dlouho domluvené a několikráte magicky potvrzené dohodě přistavili u břehů řeky Y´b piráti a žoldáci z okolí Dunrileanu a Erinu pod vedení ostříleného korzára Drubalta, zvaného též „Bílý ohon,“ dle svého účesu. Jejich síly se proplížily po již připravených pozicích chudinskou čtvrtí až do oblasti městského hřbitova. To vše ještě pod křídly všudypřítomné studené přízemní mlhy. V tu chvíli se pomalu otevřely i brány Konventu, kde na hradbách již očekávali první paprsky nového nadcházejícího dne. I ve vnitřním městě rozhodně nebylo klidu. A pak vše začalo!
„Vstříc jeďte! V úsvitu rudém, vstříc nepříteli. Dnes je osud v našich rukou, kéž nám jej všech Sedmnáct posvětí. Dnes je šance vyrvat Rilond provždy z rukou našich nepřátel. Můžeme si vzít zpět, co nám právem náleží. Pakliže zvítězíme nad skřety, zasadím se o to, aby Perla Tary opět padla do správy řádu Eldebranských rytířů a valkýr! Čest, pravda, spravedlnost a povinnost, to vše je nyní v našich rukou. Nepromarněme to! To, co je nám drahé, uchovejme. Nechť vám samotný Gor vede ruku. V jednotě je síla. Na bojišti se setkáme se svými bratry. S přáteli z Erinu, Dunrileanu a vnitřního města. Ukažme jim svým příkladem, kterak bojuje rytíř! Myslete na to, co máte ve své duši a ve svém srdci. Spojte tuto sílu v jedno! Využijte ji proti nepříteli! Váš hněv je spravedlivý a oprávněný. Nechte se jím vést! Jeďte! Jeďte vstříc úsvitu rudému. Vstříc osudu Danérie, rytířstva a lidu této země! Jeďme pánové, co zákony káží nám. S motlitbou na rtech, vstříc vůli Lamiově. Nechť naše skutky dojdou naplnění. Vstříc zkáze a zhoubě. Sjednejme spravedlnost! Vstříc. Za Danérii! Za spravedlnost! Za řád! Za krále! Vstříc úsvitu rudému!“
Kralevic se vzepjal na svém bělohřívém mohutném oři a sám jal se příkladu. Otevřenou branou Velkého Konventu zaleskla se jeho zbroj. Stříbrný athorsk plátový kyrys s vyobrazením královského rodu. Symbolu Danérie. Bílý jednorožec na modrém poli! Vytasil meč a v nastalých vteřinách po jeho proslovu to bylo jediné, co znělo do daleka, svit jeho vyňaté čepele z garenu, jež zažehla oheň v srdcích rytířstva, jež ho následovalo. To vysvitl první paprsek dne. Mužstvo se po první chvíli vzpamatovalo a jako jeden muž zahřmělo: „ Za Danérii! Za spravedlnost! Za řád! Za krále! Za Eralise!“ Pod kopyty jejich koní s úsvitem za zády poháněni rozduněli zem v místech, kde kdysi skvělo se slavné město.
 |
| Eralis er Gwendor |
Dané ráno však nebylo prázdno různých překvapení. I v druhém táboře na druhém břehu řeky měli svá překvapení uchystána. V bývalém paláci Kylmarských na Starém městě dlel netrpělivě nad plány citadely samotný Águnágh. Stručnými, strohými, ale přitom jasnými pokyny udílel poslední rozkazy svým generálům. „Nežli slunce budeme mít nad hlavou, na věži citadely, nechť vlaje prapor Tisíce jeskyní!“ zahřměl jeho mocný hlas, o kterém si nikdo nedovolil byť v nejmenším pochybovat.
V tu samou chvíli od městského hřbitova zazněly námořnické trubky a zpoza náhrobků, mohyl a hřbitovních zídek, vynořili se z mlhy téměř jako přízraky další muži. To byli Drubaltovi námořníci a žoldáci. Zkušeně přskočili těch pár zátarasů, aby se vrhli vstříc boji muže proti muži. Skočili tak nepřipravenému nepříteli přímo do týla a zatarasili mu tímto jakoukoli únikovou cestu.
 |
| Ze stínů se vynořili mnozí nečekaní bojovníci |
Z mlhy se vylouplo pár postav. „Kurrva Kharghane! U Kharovýho zadku, máš tu síru smraďochu? Ty zjebe malej! Hybaj sem! Ale doprdele potichu! U Jam věčnýho zatracení. Jestli cekneš, nasypu ti to všecko do prdele a zapálím!,“ motivoval potichu jeden skřet skryt za keřem u paty zdi mohutné Citadely druhého, jež ležel na chladné zemi přikryt přízemní plazivou mlhou, jež nadcházející den doposud nestihl rozkrýt. „Kurrva mať! Je to zasrraně navlhlý. Jestli na to Sarapis krapet nemrkne, sem v pořádným průseru,“ špitl si ten druhý. Tu se najednou zajiskřilo a posléze hned ozvala obrovská dunivá detonace. Všude jen prach a dým. Padání kamenů. Skřetí roh a bubny. Temná armáda se vydala ze stínu starého města do pohybu. Na citadelu!
 |
| Pohled na celistvou citadelu je již minulostí |
Poslední zbývalo v ranních mlhách skryté vnitřní město. Doposud majestátně stojící celistvé hradby města skýtající ještě jakousi záruku bezpečí. Včera sice velká část města připadla pod vedení Jimira Kildara. Žel město mu ještě nepatřilo zas tak úplně. V tichosti ranního rozbřesku se rozlétla brána, aby odkryla standartu rodu, jež se již v Rilondu zdál být mrtvý. Modrobílou Aegrenskou zástavu následovalo několik stovek mužů. V první řadě rozjel se cnostný rytíř Bertold ve vší slávě následován svým panošem, rytíři i zbrojnoši v rodových barvách. Po boku svého pána er Aegrena vyjeli, aby naplnili partii dnešního dne. Šachovnice je rozestavena, figury se daly do pohybu...Za vlajícím a blyštícím Bertoldem, hnali se další. V barvách rodu. I ti, z pobřeží. Barbaři s Iztokem Celigojovičem v čele. Opěšalí, ale s o to větší vervou následovali rytíře v modrobílých barvách. Každý měl proč bojovat. Bertold jakoby omládl. Šel příkladem a tak, jako za starých časů, přeskočil se svým věrným ořem navršené barikády, aby stihl vjet za ranního slunce do štábu nepřítele. Na bývalé Univerzitní náměstí...
 |
| Boj o Univerzitní náměstí byl decimující a triumfální |
Isker Nolias se zatřásl. Tělem mu projel mráz. Ne, pěkně se v posledních chvílích zapotil. Co, se mu do citadely vhrnula celá skřetí armáda, tušil, že to nebude jen tak. Ten mráz ale kdysi zažil. To na něj již dýchá sama smrt. Tehdy již viděl v dálce světla jiných světů. Zázrakem, snad s vůlí své víry přežil. Dnes však již není kam utéct, pomyslel si. Zimnice projela celým jeho tělem. Svůj derteonský mlat vytáhl z mrtvého skřeta a rozhlédl se po okolí. Na vnitřním náměstí hradu, poslední obranné bašty nad řekou tančila svou rozjařenou píseň smrt. Jeho druhové, učni, následníci a přátelé, ač statečně a chrabře, přece jen umírali jeden, bok po boku druhému. Uplynulých pár let v Rilondu a okolí mu téměř během mžiku proběhlo v mysli. Z vytržení jej probrala skutečnost nabíhajícího divokého krolla s napřaženým dvoumetrovým kyjem. Komtur řádu Eldebranských rytířů a valkýr učinil elegantní úsporný úkrok a jeho derteonský mlat usekl útočníkovi hlavu. Krev rytíři vstříkla na hruď. Za padajícím tělem však zahlédl temného oře jako smrt. A na něm samotný generál Águnágh! „Ústup!“ Zvolal, aby sám sebe přesvědčil, že se mu hlas nezadrhl v hrdle. „Zpátky. Do věže!“ Chtěl, aby jeho poslední boj v životě za něco stál. „Jinak než na hromadě nepřátel a se ctí přeci neumřu,“ začal plánovat svůj hrdý skon pán Rilondského rytířstva a obránce poslední hlásky nad řekou...
 |
| Isker Nolias zbaven svých rodových barev hájící holé životy svých posledních přátel |
I tu, uprostřed tábora hevrenů, skřetů a kdejakých nájemných lapků, vedených pod temnou vlajkou, nastal hotový masakr. Ze tří stran je decimovaly armády Rilondu. S plnou silou je strhli Bertoldovi muži s Iztokem Celigojovičem. Jako příboj rozbouřeného burácejícího moře drtivou silou dopadla zloba Eldebranských pod vedením kralevice Danérského, Eralise er Gwendor v blyštivé to zbroji. Prchající hevreny zastavili v průjezdech a mezi zátarasy ukrytí šermíři z pobřeží pod vedením zkušeného Drubalta. Zkáza byla dokonalá. Vítězství ohromné a úplné. Hevreni padali mrtví k zemi dříve, nežli se stihli dostat ke koním. Mnozí vylézali a probouzeli, vstávali, aby hned padali a umírali. Nechápali, jaká zloba, jaký osud to přišel. Co se změnilo ve vůli obránců. Snad jen jediný, Tiago Nabuloš, ve zmatku s několika málo muži uprchl kamsi do Prvních dun...
Celé kulaté slunce vyšlo nad obzor ve své plné síle. Rozjasnil se krásný den. K boji jako stvořený.
Generál Águnágh již měl vítězství nad citadelou na dosah. Posledních pár vojáčků se drží v poslední věži. Jen pod nimi zapálí vatru, ať shoří, jako pohanští barbaři. Žádnou čest, tu jim nenechá. Příběhy už budou psát jiní páni! S hořící citadelou v zádech vjede do města přes Duren. Ano, on vjede po nově dostavěném pontonovém mostě, jež jeho muži doslova vydřeli svou prací po nocích. Nikdo už mu nebude odporovat! Poslední měšťané mu strachy sami bázlivě otevřou brány. Tu však do rozjímání a plánů přijede na schváceném oři posel: „Pane, mám aktuální zprávy z města! Eralis er Gwendor žije! A právě zdecimoval naše spojence na Univerzitním náměstí. Do jednoho jsou mrtví!“ Svist čepele. Na zem se skutálí poslova hlava. „Na Rilóónd! Útok!,“ zařve naštvaný generál. Celá armáda se dá do pohybu.
 |
| Águnághova armáda v pohybu |
Rybář Ševar
„To je ale krásné ráno,“ pomyslí si rybář, když se vyklube ze svého úkrytu zpola zahrabaného pod dunou v bývalé řemeslnické čtvrti. Slunce mu zasvítí do tváře a vdechne novou energii do života. Snad jen, kdyby ho nepálila ta strašná rána ze včerejší noci, jež má vrytu skrz rameno. Ach. Úsměv na rtech mu náhle zmrzne a dech se mu zastaví. Rozhlédl se totiž do dálky. V úsvitu ozářený na bělohřívákovi jede jako samotný posel bohů král v barvách Danérie. Vlajky, praporce, zástavy, vše vlaje. I vysoké a vznosné trubky se nesou vzduchem. Ozářeni v ranním slunci blyští se stovky rytířů na západním okraji města. Ano, zahlédne tam Gwendorské královské barvy. Zahlédne tam i Aegrenskou zástavu. A mnoho dalších. Zahlédne stovky rytířů. A nade všemi král. A Aegren. „On žije!“ potichu bezhlesně vydechne. Přitom ani neví, jestli se diví tomu, že žije jeho známý, Leviathan er Aegren, nebo sám pan král Danérie, jehož snad ani nikdy neviděl... Zem se třese a všichni jedou proti němu. Nejvíce ve předu však ten král. Ne, vždyť to je Eralis, kralevic Danérský. A za ním jede snad celé Danérské vojsko. U všech Sedmnácti, hajeluja. Co se to stalo? Snad nebesa vstoupila na zem? Rozjásaný pohled jiskřivého světla plní krajinu...
Cizinec Azim
„S šípem v zadku, takový den nemůže přeci začít dobře. Co tam ten rybář blázní? Musím se podívat nahoru. Sodoma, komora! Tisíc hvěz na nebi! Salam alejkum! Óh ach.“ Cizinec přestane dýchat a brada mu poklesne. Kolena poklesnou. Stojí uprostřed pahorku na duně v ývalé řemeslnické čtvrti. Asi půl metru od rybáře Ševara. Sleduje, co se to na východě černá. Ve stínu doutnající citadely se u řeky černají šiky temné skřetí armády. Zem se chvěje pod duněním mohutných bubnů, do nichž dují obrovští zlobři. Temní skřeti na netrpělivích vrcích se vzpínají ve své zlobě. Slintající goblini se dali do zběsilého řevu. Rozvášnění barbaři, zahřátí předchozím bojem lační po krvi. Celá skřetí armáda překročila Duren!
Obě vojska se rozjíždí navzájem v ústrety. Hlavní místo střetu jest v bývalé řemeslnické čtvrti. Ve vnějším městě se rozhořel neúprosný boj o vše. Boj o vítězství nebo smrt. Nemilosrdný, krutý, divoký. Střet bez kompromisů. Šlo o Rilond, šlo o vše.
Arul Nexus von Boševal
Večeřadlo se ukázalo být prostornou síní. Uprostřed haly v otevřeném ohništi řeřaly uhlíky, nad nimiž se na roštu opékaly kusy krájeného masa. Podle vůně snad jehněčí, kdoví? Z dřevěného sálu na kopci největšího sídla v širém okolí, Gorogu, byl krásný výhled dodaleka. Celé město se zátokou i přilehlými údolími se rozprostíralo krajinou. Pasáčci hnali své stáda do ohrad. Rybáři pomalu vyjížděli na moře. Čestná stráž mu vzdala hold. Ze stínu vykročil muž v pevných kožených botách s kováním. Oděn spoře, zato přes jeho mohutnákrále ramena kožešina sepjatá drahocenou sponou. Zřejmě pán tohoto sídla. Pán barbarů z Gorogu. Vítám tě ctihodnyj Arule. Nemusím ti snad říkat, aby ses posadil, keď sedíš. Raději povídej, co Iztok, co Rilond? Jak na cestách? A napij se! Na přátelství!
 |
| Síň slávy na ostruhu v Gorogu |
Vítězství! Nažeňte je do řeky! Pryč s nimi! Smeťte je! Za krále. Za Rilond! Za Eralise! V jednotě je síla. Pryč se skřety! Hurrá! Sláva!
Po téměř celodenní bitvě se potřebné vahadlo štěstí přiklonilo k obráncům. I díky vůli a příkladu Eralise er Gwendor se podařilo nahnat notnou část skřetí armády do řeky a na ústup, do starého města, tam, kde dnes ráno začínali. Nastal podvečer. Čas dělat politiku. Obrátit vítězné tažení boje v tažení moci. Dříve, než vnitřní město celé opanuje Jimir Kildar. Proto vjíždí Eralis er Gwendor se svými nejbližšími, tedy i Leviathanem er Aegren po boku do rozjásaného města triumfálně za zvuku famfár. Jeho nejvěrnější mezitím na voze přivážejí poslední sudy vína z posledních sklepních pater a narážejí je, aby lůza, měšťané a všichni ostatní přeživší obránci města mohli společně slavit. Je čas na rozhodující proslov kariéry. Promluvit o svobodě Rilondu, Durenu a víře lidu ve vítězství. V sílu lidí z Tary, nezávislosti na Lendoru, na urozeném sněmu. Své věci spravovat si budeme sami.. Vzduchem se nesou slavnostní slova. Nechť dnešní den se zapíše do historie, nechť vnikne Rilondské království! Ať žije král! Ať žije svobodný Rilond! „Pojď příteli, napijme se! Dnešní noc nebude krátká,“ přitočí se kralevic Danérský, nyní aklamací prohlášený a samozvaný král Rilondského království Eralis er Gwendor ke svému věrnému spojenci, Er Aegrenovi. Jeho číše se tíhou okamžiku trochu zatřese, ale neznatelně, tak, že to pocítí snad jen on. „Ó ano. Dnešní noc se zapíše do dějin. A rozhodně nebude krátká...“
Freon Poutník
„Ó děkuji Chraplavý bizone,“ převzal dýmku míru dobrodruh, jemuž si zvykli v těchto končinách říkat Chrnící šíp. Neprozřetelně jim totiž vyzradil jednu dávnou historku z dob, kdy se cítil ještě mlád. Nyní, zde v šeru, daleko od přátel s výhledem na vstávající hvězdy měl obavy o to, což slíbil. Odpovědnost za svůj lid. Kdesi na konci světa v Bačerné. I s Chraplavým bizonem mnohé probral, kterak vážit si svých lidí, jejich práce a umu, darů okolní přírody. Kterak žít s pokorou a uvědomění věcí, které nás přesahují. Štiplavý kouř vykoulel roztodivný tvar, který nesen větru vydal se do dálek. Ó via, via. Dnešní noc nebude krátká...
 |
| Samotný štiplavý kouř osobně |
Město bylo v jednom víru. Tance v ulicích, kejklíři, trubadůři, akrobati. Kdo jen mohl, měl sílu, ten slavil. I hospody a pouliční krámky oživily město. Poslední ze zásob, kdo měl, prodával, daroval, prostě žil a prožíval, užíval. Jakoby nebylo zítřka. Taková sláva je jen dnes. Hurá tedy!
Zato na druhém břehu Durenu bylo ještě docela horko. Águnágh se svými nejvěrnějšími se stáhl do starého města, do bývalého sídla Roderika z Kylmaru. Přesně tam, kde dnes ráno za úsvitu začínal. Avšak na dveře mu bušil onen, nedávno do kouta zahnaný Isker Nolias v rozdrápané zbroji, společně s barbary Iztoka Celigojoviče a dalšími muži, kteří přispěchali pod zástavou Jimira Kildara. To aby si spravili reputaci a nebyli zahanbeni, že se do bojů proti nepříteli nezapojili.
Leviathan er Aegren
Ještě rozechvělý z nedávných zranění, nyní znaven ze zranění nových, nesen na vlně euforie, štěstí a bezbřehé radosti, nevnímajíce okolí. Jen unášen vlnou plánů a představ, kterak přebuduje společně se svým přítelem Eralisem město. Před jeho zraky nese dav Bertolda na ramenou a provolává slávu. Krásné a neuvěřitelné. Po jeho levici stojí pevně Eralis er Gwendor. Nyní nejmocnější muž ve městě a jeho přítel. Z blízka jsou vidna mnohá jeho zranění, avšak pohled má pevný, přátelský, snad jakoby sám ve víru událostí podobně jako on, zranění a bolest necítil. „Příteli, běh událostí je rychlejší, než se zdá. Zdalipak jsi přemýšlel, kterak se ti mohu za tvou věrnost odvděčit? Jaké role budeš chtít zastat, kterého úřadu se ujmout. Zvaž!“, nakloní se k němu s pohárem vína...
 |
| Slavící Bertold již jen nalehko |
Tu se nad Rilondem zářícím v zapadajícím sluncem mihne mrak. Mrak, který dokáže změnit triumfální vítězství v hořkou porážku...
Amnia Aj tak Toš
Z posledních zpráv, kdy její komando přepadlo hezkých pár poslů z jihu za posledních aldenů, měla docela slušný přehled o akcích nepřítele. Celkově by se dalo říct, že její komando mělo poslední dobou docela štěstí. Nepřítel se chystal k velkému úderu a proto neměl tolik síly zabezpečit si záda. A to je její příležitost. Úspěch mnohdy přináší i to, když se dělají věci jinak, než ostatní. Nejde to jinak. Ostatní prchají z Rilondu. Ona tam musí. Na Perlu Tary se chystá drak. Ze zákoutí města na něj hezkých pár šipek vystřelí. V mošně má slušnou zásobu stříbrných. Je to výzva, která se neodmítá. Snad to stihne dřív, než bude pozdě...
Město bylo v jednom plameni. Co ještě mohlo hořet, hořelo. Boj, který se přes den přeléval z jedné strany na druhou, opět vzali do otěží s podporou draka nad hlavami skřeti. Samotný generál Águnágh opět vyjel se svými nejvěrnějšími, aby své někdejší obléhatele hnal v úprku zděšené před sebou nazpět za řeku. Hnal je a bičoval do zad. Ohnivý drak Varakir, posila z Tisíce jeskyní od samotného Zyla, byla vyslyšením jeho mnohaměsíčních proseb. V mnohých bitvách tak nastal opravdový zvrat. Téměř jistá porážka otočila se ve vítězství. Varakir nahnal kdysi urputné obléhatele do Konventu. Tam se mu postavil Iztok Celigojovič se svými muži. Byl spálen na polel. Konvent drak rozmetal svým mohutným ocasem na kusy. Pontonový most přes řeku spálil. Do ulic města přišel rozsévat plameny a smrt. Poslední brány do města rozdupal v prach. V patách mu následují nadšení skřeti...
 |
| Draka Varakira provází jen zmar a zkáza |
V podloubí pod městkou radnicí vládne ticho. Hořké a trpké ticho. V něm zaznívají jen úskočné a úsporné příkazy k obraně města. „Zaměřujte jej katapulty! Lučištníci na střechy, ale ať se kryjí“. Barikády do Konventní!“ Zformujte rytíře!...
Zkáza a tma padá na město. Zoufalý odpor obránců je smeten jako chabý dětský pokus. Drak nicčí a zapaluje. Spálí i lodě kotvící u břehů Y´bu. Hoří celé město. V plamenech tančí smrt.
Kněz Aeron
Uprostřed hořícího zátarasu na Konventní křepčí ve zběsilém rytmu i kněz s doruda žhnoucími kladivy. Od noh mu létají jiskry a jeho tanec zapaluje energii jeho vnitřní. Odhodlává se k poslednímu zoufalému činu. I temnoucí šero rozčíne snop jisker. Kněz seskočí z hromady a ověnčený plameny se vrhne do řady blížících se nepřátel!
Brim
V celém městě nastal zmatek, jaký ještě doposud nezažil. Už nebylo kam se schovat. Před drakem nebylo úkrytu. I skřeti vtrhli do města. Zkáza. Poslední soudný den nadešel. V klidu si snad ještě vyzunkne zbytek té kořalky, co po něm předevčírem hodil nějaký vožungr. V tu chvíli se před ním šerající obloha náhle ztemní. Celá zem jakoby se najednou obrátila vzhůru. Drak Varakir, zasažen katapultem do křídla, padá na Brima!
