DrD

 VZPOMÍNÁTE?

Naskytla se příležitost dohnat rest z loňského jara, léta, podzimu či letošní zimy. Pravidelně na zasedáních rady jsme si slibovali, že se setkáme alespoň jednou za čtvrt roku, abychom si zahráli tu dlouho zanedbávanou, avšak ve vzpomínkách ještě žijící hru z dob uplynulých.

Vzpomeneme si příští víkend jak jsme to dřív rozjížděli? Co se vlastně událo? Jaká je situace v okolí Rilondu?  Kam vede vozíček mocného Arula? Jaké  triky vymyslí Amnia? Kde je konce Gorinkovi? Co podpálil Juraj? Najdou Ševar s Azimem správnou zátoku a nebude je stát jejich podnik krk? A co na to Jan Tleskač?

Sejděme se tedy v pátek 10.3.

Vybavme se chutí na drdůj, kostýmem a nějakým lootem 

Pohněme se směřováním dění na Asterionu

Brzký obídek

Co kdyby neproběhla tradiční pizza ve 12:20, ale už v 11:30? A co kdyby proběhla dokonce o den dřív v pondělí 8.12. ? Odpovědi na tyto otázky nedostanete jinde než v kouzelném podniku na Kounicově 50. Kalendáře a poznámkové bločky s sebou! Hlavním tématem nad kusem posthusičkové chálky bude společné mrznutí v beskydské chajdě.

Čas příběhů nadešel

Pejškovský zlatý les

 Čekám vždy na podzim. Na tu chvíli, kdy se od lesů poprvé připlíží mlhy v dřívějším šírání. Vzduch zvláštně studeně zavoní. Nad Pejškovskými hvozdy padne stín a slunce vstává v krvavých červáncíh. A příběhy dostanou novou hloubku. V letním žáru se v mé hlavě nápady nerodí. Snad jen v hlubokých lesnatých údolích, kde letní období nestihne rozehnat zádumčivost a chlad. Přesto je léto nesmírně důležité. Dovolená či prázdniny, jak se tomu času říká zde, pro mne znamená „zimní spánek“ myšlenek na asterionský svět. V těchto chvílích se nebudím v okolí trosek Rilondu, neshlížím na vrchovinu a rozeklané rokle v Zámostí. V nose mě nešimrá kouř z doutnající mocné pevnosti Brod. V hlavě jsem nechal odpočívat realitu, zasažen proudem starostí všedních dní, ať už rekonstruováním chalupy, rodinnými radostmi a profesní realizací... Skřeti drancující krajinu se tak bouřili v mé mysli tak trochu naprázdno...

A pak to přišlo. První mlha, první den, kdy slunce dostatečně náš svět neohřálo, ačkoliv stálo na modrém nebi. První závany z posmutnělých a trochu opuštěných dálek. Pár žlutých listů na zemi a dýně na stole. Rudé šípky kolem silnice. Špičaté kaštany rozlousknuté ve své hnědí. Opadaný ořech, první varovné mrazy... Ne náhodou je právě tohle čas, kdy Frodo odchází z útulného Kraje do neznáma, kdy Zlo sílí s ubývajícím dnem, kdy se mnozí z dobrodruhů vydávají na cesty tomuto Zlu čelit.
V krajích za obzorem se cosi pohnulo. Zdánlivě prázdná a tichá údolí se plní zlověstným šepotem stoupajícím ze zarostlých mohyl. Krajina vypadá jako tichá a bezpečná, ale v jejích útrobách se otevírají kamenné brány a v temnotách se mihotají nesčetné rudé oči. Stín a temnota nabírá na síle. Bezstarostnost a lehkost léta je ta tam. 

skřetí dobrodruzi na cestě (Azim, Amina a Ševar...)

řežba u Kežedorského sedla

Je to jako první láska, jako cesta do vlastního nitra. Cesta zpět do dětství. Do hloubky mysli, imaginace a klukovské touhy po dobrodružství. Ač sami ve vlastních plánech a životech každý směřujeme svou cestou, vždy mi přišlo, že ono kouzelné a neopakovatelné mystérium dračího doupěte je neochvějným pojítkem a tmelem naší duševní potravy a touhy zakořeněné kdesi v hloubi nás, u pramenů naší dětské podstaty. Podzimní kulisy jsou tisíckrát okoukané a přesto se s jejich příchodem člověk znovu a znovu nechá unést, podlehne svodům časného večera a začne zase snít. Se zavřenýma očima jsem zpět v Asterionu. Podzimní kouzlo a svody přírody, která čaruje svými barvami začínám utíkat do krajin nám společně tak dobře známým, tak opojným, plným nebezpečenství a potřeby po dobrodružství. 

Zpět v kraji rozervaném válkou, na širém Asterionu při cestách poutníků plnících svůj úděl, v temném zarostlém hvozdě vidím oči dobrodruhů, které zde svítí do noci, jež šerá. Čekali dlouho, aby se vydali zpět na svou cestu. Aby zamíchali koleso událostí kolem Kežedorského sedla a postavili se s grácií a švihem výzvám svého času. A čas přichází!  Cosi se hnulo a nové tažení je blízko. Ještě nekončíme. Začíná další kolo. Nelítostné, nebezpečné, napínavé a dobrodružné. A když nad tím vším znovu a naplno přemýšlím, nejcennější na tom nejsou ani sebelepší příběhy, ani světy s poutavou historií, ani chvíle nebezpečí při soubojích s nestvůrami, ale přátelé, kterým to vše mohu sdělit, přátelé pro jejichž prožitek to všechno vlastně je. Přátelé a Setkání. Dnes tedy připíjím na všechny přátele, jejichž cena je v mém životě nevyčíslitelná. Na Přátele a Setkání! 

pařaj coming!

Kdy: 

25. - 28.10.2013, Pejškov. 

Avamušský deník - 1. den

Milí bačeři,
je mi ctí veřejně publikovat zápisy z naší týdenní cesty po horách a pahorcích šumavských. Zápisy jsou autentické a vše, co jste v nich řekli, může být použito proti vám :-)

Zároveň chci podotknout, že pro kontinuální pařaj je následující měsíc a půl dobré sledovat blog, jelikož každé pondělí zde bude zveřejněn další díl ze zápisu.
Přeji příjemné čtení a bujnou fantazii.
Náhled do deníku

Hobitek

Máte nátisk?

Osobně jsem prudce pro. V nejbližších dnech, klidně čtvrteční večer. 3D verze. Pokud by jste chtěli jít taky a měli zájem o společnost, počkám i do pátku:) viz http://www.cinemacity.cz/velkyspalicek#

Poslední přípravy na drdůj

Ej hola, 

konečně se sešel den se dnem a blíží se dlouhoočekávaný víkend pařebu a haluzky. Proto tedy ještě můžeme zlehka zkorigovat posledních pár podrobností. Kdo kdy a jak jede? Jaký chceme mít jídelníček? Obyč, drdůjný, jiný? Mám nakoupit? V kolik se na Pejškově sejdeme? Do kdy vidíte pařaj?

Kdo zajistí kešky?

18. Ovocna 855 k.l.

Ten zlatavý podzim by se dozajista zapsal do dějin, 

snad jen, kdyby bylo pisálka či barda, který by jej dokázal popsat a zaznamenat. Podzim čaroval. Neobyčejné barvy od zářivě zlatavé přes karmínově rudou až po temně nachovou. Ty pokrývaly svahy Zámostí i okolí Rilondu. Na nebi toho roku byla zřetelná kometa, která rozčísla nebe a jakoby rozjasnila oblohu v jeden velký ohňostroj. Mnozí hvězdáři a učenci začali říkat, že za tyto jevy může nestálý Modrý měsíc, který je v kritickém bodu rozpadu. Na jeho povrchu se objevila řada skvrn. Avšak nejzřetelnější na nebi byla dráha, jež Kometa vykreslila. Plná hvězd, mlhovin a jiných zářivých bodů na nebi. A nejen pověrčiví a bázliví hledeli k nebi. Kometě a jevům na nebi se říkalo všelijak. Avšak málokterý bral tyto úkazy na lehkou váhu. Krajem bloudili pocestní všelikerého zrna a zvěstovali mnohých zpráv. Konec světa, apokalypsa, zkáza, vzestup nových bohů, konec starých pořádků, zánik říší, národů, ras a čas temna…

Taková kometa je znamením změny. Mnozí se jich však obávají...

Takové zvěsti se šířily krajem. Krajem, vinic, olivovníků, prohřátých mezí a přírody darující své plody před nástupem zimy. Příroda sama nehledě na utrpení, zvraty a zkázu lidského konání, jednala mnohdy milosrdrdně sama. Některé z bývalých vesnic již začaly zarůstat býlím, vybělené kosti začaly být pomalu zaváty podzimním listím a na krajinu se snášely v údolích mlhy. Rána již byla sychravá a do zbývajících příbytků se vkrádala vlezlá zima. Často se stávalo, že po tak vydařeném roce, jaký se stane leckdy jen jednu za život přijde o poznání krutější zima. Proto ti, kteří cítili, že jim mnoho sil nezbývá, začali se s nostalgií kochat poslední hrou barev a kouzly přírody, očima i skutky započali se loučit se svými blízkými i věcmi, které přirostly jejich srdcím. Dost možná, že přijde zima, jakou si budou pamatovat v kronikách černým inkoustem.

Kdo bude soudit naše skutky? Bohové, historie?

Avšak k čemu jsou platné tyto chmurné myšlenky, když v kraji stále panuje válka…V samém zápalu boje o přežití nebylo prostoru zamyslet se chvíli nad hlubšími otázkami bytí. Ze dne na den a z ruky do pusy. Od desíti k pěti a často od pěti k nule. Každodenní nejistota vlastní existence. Stíny ve tmách. Strach. Temné zvěsti putující krajem. Hraničáři a poutníci dříve putující krajem nalézali jen zavřená vrata a místo okenic dokořán jen mezi škvírami nataženou šipku z kuše.  Však namísto těchto cestovatelů nyní krajem toulali se jen vyhnanci, tuláci, žebráci, zloději, špehové a kdejaká cháska ať už z donucení nebo z nouzecnosti. Rabování, dýka sousedovi do zad a vypálené stavení, to byly časté úkazy lidského soužití v těchto chvílích nejen v Zámostí. Na krajinu padl stín strachu, závisti a podlosti. Ze světa stínů vykročily dosud nevídané stvůry a noční běsy, o kterých se mluvilo snad jen v prastarých legendách. Živeni lidskou bídou, úzkostí a strachem nabíraly na síle a začaly se shlukovat k temným místům. Z cest, lesů i v blízkosti lidských obydlí se však ta temná místa začala utvářet také. Mnozí se pak začali bát i vlastních myšlenek a snů. Vůbec celá krajina byla pokryta stínem bezvládí a beznaděje. Zapomenutý kout Západní Dálavy kdesi na konci světa, daleko od všech leních pánů, peněz, moci a vlivu. Hra Rilondské války však ještě nebyla dohrána definitivně. Na šachovnici zdejší krajiny stale čnělo několik významných figur.

Tuláků putovalo krajem více, než jindy...

Gorog (sídelní město válečníků z Lozojavy, barbarské državy Iztoka Celigojoviče u Rilondského zálivu)  pozn. Iztok Celigojovič padl v boji s ukrutným ohnivým drakem Varakirem (byl spálen na popel). Toho času místo pobytu theurgha Arula Nexuse z Boševalu…

Arulova nová partička

 “Je od vás šlechetné, že jste mi připravili tato nostítka. Z nich mi bude ctí vest tuto výpravu. Neb odpovědnost mého údělu káže mi vytrvat. Jako nositel myšlenky svobody a rovnosti, jako syn svých rodičů, žák svých učitelů, jako pokorný následovník Poutníka, na cestě, která sama je výzvou plnou nového očekávání a odhodlání nemohu jinak než vytrvat. Jenom sama možnost, jež mi byla dána, schopnosti a um, jež jsem dosáhl mi daly poznání a přesvědčení, že do jisté míry odpovídám za ty, jež takového štěstí neměli a o to vice musím vykročit dál, neb jiné cesty jak porazit zplozence temnot není. Tedy vstříc naplnění údělu života. Vstříc za dobrou věc I na cestu se vydáme. Přátelé, vrtáci, milí statní barbarští muži, ač si to neuvědomujeme, nebo nechceme přiznat, právě utváříme mozaiku do Asterionských kronik. Je jen na nás, kterak se zapíšeme. Zdali budeme jednou z mnoha nadějných výprav, co hned ztroskotá v bažinách pod zákeřnými útoky kmene Hyassa, nebo zdali vytrváme a jednoho dne s pomocí všech Sedmnácti Zilvara z chudobince podaří se nám svrhnouti zpět do Země stínů, kam patří… Nečeká nás cesta lehká. Věru, mnoho útrap je před námi. Jací bychom však byli sami před sebou, před svými dětmi kdybychom tuto cestu nepodstoupili?,” prorok se vyzývavě zahledí do davu… Po chvíli mu souhlasně zamručí několik stovek hlasů. “Přátelé, již nastal čas, vyražme!” Nastoupený zástup se dal do pohybu. Strastiplná pout do Albirea započala…

Nový Solnohrad (současné sídlo nově jmenovaného místokrále dosazeného z vůle Urozeného sněmu). Nyní město přetékající uprchlíky a jedniné správní sídlo Západní Dálavy.

Město bylo ve varu. Přeplněné různými zoufalci, uprchlíky, kupci, překupníky i kdejakými povaleči. Ceny nejnutnějšího zboží, zvláště potravin vzrostly bezmála třikrát. Hospody praskaly ve švech, kriminalita se rozšířila z pochybných uliček do celého města. Vřelo to v něm lidmi, kteří se do něj nemohli vlézt. Od sedláků z jihu až po řemeslníky z okolí Rilondu zde byla celá směsice toho, co Západní Dálava nabízela. Vše na jednom místě. Jediný přístav si nechával odstup. Pravidelná danérská armada doplnila své řady o pár žoldáků, aby ubránila přístav, před svými lidmi. Městu panoval strach. Skoro každý, kdo prchl až sem a nechal všechny hrůzy za sebou, chtěl prchnout ještě dál a věřit, že opravdu prchl všemu. Jenže to bylo málo. Spousta zlých snů, představ i skutků uprchlíky provázela až sem… Přitom do kapsy pro pár mincí bylo zatraceně hluboko. Vždyť jenom dostat se sem dalo ohromnou práci… Nezbylo moc nadějí, jak dál. V přístavě stály vyrovnané hlídky armády. Patroly přísně kontrolovaly každý pohyb v přístavě. Nepustili nikoho, kdo by na to neměl oprávnění. Dokonce předevčírem, když odplouvala loď směřující do domoviny, stala se strašná věc. Strhl se v davu poprask a neklid. Stovky netrpělivých a dychtících lidí se nechalo strhnout ve víru mas a vtrhlo do přístavu. Danérské patroly však měly jiný rozkaz. Rozpoutal se masakr. Začala téct krev. Krev vlastních lidí. Z knížecího palace celou scenérii jako na dlani se zaujetím fascinován pozoroval Urozeným sněmem nově jmenovaný místodržící Hubert van Zendelthuis. Plně si uvědomoval, jak Danérie krvácí z vlastních ran… Ano, válka má mnoho podob.

Tento přístav nesmí nikdo opustit!

Brod (mocná pevnost tyčící se nad korytem řeky YB a kontrolující její oba břehy)

“Naše okovaný boty by měly vyrazit a zase čvachtat  v lidský krvi!,” zařval na jednání důstojnické rady v kruhu ostatních skřetích lordů jeden se zahnutým nosem. “Meleš sem samý sračky z prdele, chlapi sou zmordovaný za poslední aldeny. Chlast, hry a děvky!,” odvětil mu jemně slintající skřet s useknutým ušním boltcem. “A kde je kurva ten Águnágh?,” rozkopl před s sebou umně rytý stolek z jemného dřeva třetí z důstojníků. “Měl bych to tu vzít krapet do parády. Moc keců a málo akce,” odplivl si. “Červená a rudá, Zyl a síla, krev a oheň sráči!,” vyskočil další důstojník s boláky v obličeji. Při svém pohybu si nadhodil šavli do jedné ruky a druhou vytáhl z opasku dýku. Sotva se obou zbraní dotkl, hned s nimi opsal půloblouk. Z obou jeho  sousedů vystříkla sprška krve. V tu ránu bylo slyšet ve velitelském stanu mimo smrtelné zachrochtání i tasení mnoha čepelí. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Každý si chtěl urvat svůj podíl na moci. Krvavá lázeň započala…

Porada skřetích kapitánů se změnila v krvavýho dupáka..

Kraz

(Královské trpasličí město vykutané v Zelanských vrších, zvláště pod horou Besgendern, sídlo Krále Gáina Čtyřprstého z klanu Thirstedů, syna Dorika Starého, velitelský stan koalice vedené králi Waldenem, Borinem III. a Gáinem Čtyřprstým). Odposlechnuto v jedné místní krčmě mezi protřelými žoldáky:

Trpasličí pitka, jak má být...

“Hergot prcka, až mě svbí mandlata vod teho, jak sme s ogarama dovezli od Starej Štoly tu karavancku s tema ringláma. To ti bude Olafe takejho chlastu, že ti z teho aj z uší poleze pára. Do kaměňa játra si vytesám, hi hi hi… Sú to fajné kšefty s tyma lidma. No a nějaké dřisty od teba, co? Bo sem slyšel, žes byl na vychajdě kdesi v Zelanech, he? Ty teho namluvíš jak na funusu,” pobídne svého  společníka Thorbin. Aby dodal své pobídce na důrazu, důkladně oblízne prázdný korbel, co do sebe před chvílí vyklopil a důkladně si vyříhne. Jeho výlev připomíná spíše medvěda probouzejícího se ze zimního spánku, avšak jeho společník sedící naproti němu se jen zlehka usměje, jako by začal vnímat. “Jo, toš byli sme s ogarama na takej štaci, ale řeknu ti, všecko je jinak. Bo moj tata řikal, že bude tuhá zima a guvno aj umrzne ti dřiv, keď dopadne. A ono jo. Tak aj naš pan kraal, ctihodnej Gáin s koalicí od Kwesaru ej těma  Almendoskejma se dohodli na jednej šlamastyce. Že prej u Rilondu nejni vo co stat a skřeti to tam maj zahákovaný. Toš, že se s dalšíma pochodama a válkama jako musí počkat na jaro. Šak víš, lidi sou zhejčkaný, prej nějaký to zásobování a ženský, nebo ženijský, cosi jim zkrátka chybí… Toš a tak samotnej Gáin před nás předstoupil a jako říkal, že ogaři, je to pech, skřeta modrovat nebudem. Že ho jeho kladivečko už pěkně svrbí, až někomu rozčísne lebku. No zkrátka, nebudu to natahovat.” Ohlédl se přitom nenápadně kolem a tiše dodal: Prostě se pořádně vopřem do tech koňáků a z tech jejich pelechů je do zimy vypráskáme.” Napětím si z tak náročného proslovu prdnul, až pod ním zadrnčela lavice. “Ej pane vrchní, eště dva řízný!”

Canthia

(Sídlo pánů koní, poslední bašta hevrenského národa, prastaré arvedanské město v jižních Zelanských vrších, správní a společenské centrum národa hevrenů).Z promluvy hevrenského krále Zamorase svým družiníkům

“Přátelé, naše situace v boji za svobodu není jednoduchá. Blíží se velká zima a my nejsme na dlouhé obléhání královských připraveni. Za okolností, kdy město je plné žen, dětí, nebo mužů, jež viděli příliš málo jar, nebo i tolika moudrých, že již zbraň neudrží, nejsou naše vyhlídky nejlepší. Proto musíme plně důvěřovat schopnostem i moci tohoto pradávného sídla. A jedině víra dopomůže nám k vítězství. Sami se ubránit nedovedeme. Avšak jsou zde I jiné, mocnější síly, které nám pomáhají v našem boji. Dobře víte, že z trpaslíků, kutajících v podzemí našeho města se žádný nevrátil… I naši bratří bojují po boku temných kdesi podél Durenské řeky. Proto musíme naše naděje upnout v deset bohů a s jejich pomocí prolomíme obležení. Bratr Brukka dává nám z plání různé signály. Má zřejmě mnoho uprchlíků z plání a snad I nějaké zásoby. Tak konečně posílíme naše postavení na hradbách. A vězte bratři, že naše volnost musí být nyní vykoupena odhodláním a neoblomností. Neb pokud nevytrváme a nebudeme jednotní, pak jako národ můžeme I padnout. A není mé cti si představit, kterak a kam by tato cesta vedla…”

Vše oč tu běží je hlavní město Canthia, osud hevrenů dlí v něm...

Taros

(Sídlelní město organizace Orlích poutníků, správní, politické a ekonomické centrum oblasti, křižovatka cest, památné místo bitvy pěti mečů, město hraničářů, nyní obležené skřety) Úvahy z jedné noční hlídky:

Noční hlídka...

            “U Kharovy řiti! To je taková nuda… Nic se tu neděje. Kromě trapnýho kvičení jednoho bezzemka při mučení, sem tam nějakýho lovu na ukrytý děvečky v okolí bych se urejpnul klackem v nosoďouře. Jo, občas je docela zábava jít se vosprchnout lejnama pod hradby. Tam leda dostanu kameněm do hlavy. I když občas dojde i na slušnou bitku… Občas někomu provětrám střívka, to vlastně není tak špatný. Nechápu, co za těma hradbama žerou. Snad jen hlínu s trávou… To aj mě se dělaj vředy na pupku z toho, jak tu pořád šmoulám nějakou pšenku. Nebýt tu už takovou dobu, ještě by tu po okolí běhalo slušný masíčko! Jedinej chlast už teče tady v řece a prcat se dá leda zběhlej pes. No, ještě, že tu maj slušný zásoby různýho listí. Fakt mě ale nebere, proč je těch pár zelenáču tak urputnejch. Prej nějací orli, ptáci, svoboda… Ale já říkám, sere pes. Za pár aldenů po nich neštěkne ani poslední vrána. Jak říkal šéf, za každej skalp bude lahvica mrtvoláka. Toš to abych se do toho opřel… Ale zasejc lozit jim do toho hnízda nějakou ďurckou v hradbách, to může bejt krapet vo kejhák. Dyž ale tady je fak taka nuda. Hergot, snad jsem neusnul! On se mi tu pod nosem plazí nějakej zvěd!”

Bačerná

(řiť na konci světa, bývalé leno rytíře Freona, nyní država v rukou knížete Rolanda de Anjes)

            “Robota, robota, robota, pak zas robota,” stěžuje si truhlář Lévy. “Ale nemáš tak docela pravdu, je to práce, dřina a úmor,” šibalsky mu oponuje kulaťoučký bodrý chlapík Bořek Kudrna. “No, šak za starýho Freona to bejvalo lepší. Sice nevěděl co s náma. Natáhnul nás sem až na konec světa, ale aspoň nás neprudil pořád nějakýma nařízeníma, přidá si Pivek Strachota, stale záhadný chlapík v klobouku.  “Ticho, ticho tam! Klid a makat!” To vřískla právě přicházející paní starostka Gertruda Hrbacká na vesnickou chasu okopávající doposud první úrodu v Bačerné. “Ať to máte hotový, než bude klekání. Nezapomeňte pak na nástup a večerní motlitbu k Inace! Nebo na vás pošlu hlídku! Tak hybaj!”

Albireo

(Město bílého mramoru, sídlo Almendorského dvora,) Z jedné vyhlášky města:

            Dražební vyhláška 122/855k.l.

Z vůle jeho nejjasnější milosti pana krále Waldena v pověření starosty Okénka a jeho blahosklonému výkonu moci skrze odbor majetkový a správní si dovoluje město Albireo ke dni svátku Zimních duchů nabídnout jako předmět veřejné dražby pobřežní dům u přístavních doků, toho času stale bez popisného ba i evidenčního čísla. V domě se dlouhodobě nikdo nezdržuje, je opuštěný a majitel se k němu nehlásí a daně neplatí, proto dle nařízení § 7 Albirejského majetkového ediktu z roku 854 k.l. připadne den před dražbou státu. Jde o důkladnou kamenickou trpasličí práci. Výměra domu rozsáhlá. Zájemci se mohou hlásit do 15. Větrnce na veřejnou prohlídku. Očekávaná vyvolávací cena: 1000 zl.

            V zastoupení starosty náměstek konšela Eduarda Koreckého Igor Hlavatý

Dva bratři

            (bývalé sídlo rytířského řádu Eldebranských rytířů a valkýr, později generální štáb skřetího generála Águnágha, nyní “jen” strategická pevnost spojující oba břehy Durenu, stale v rukou skřetů).

“Hou, hou skřeti dou,

všecko hezký rozšlapou!

Skřet je machr,

člověk to je sráč,

elfoun je slaboch

a skřet je rváč!

Skřet je silnej a umí se rvát,

do čela útoku musí se drát!

My jsme ta  správná Bruzgulova  parta,

s náma se hned obrátí karta.

Chceš pryč? Prásk bič!

Sténej a skuč! Knourej  a knuč!

A rob a rob a čekej hrob.

Kde vládne skřet, tam se musí popíjet!

Hohó, to je ten správnej svět!

Skřetí horda napla sítě,

Nesnaž se, chytí si tě.

Slyšíš? To bubny jsou!

Umřeš dřív, než rohy zadujou.

Skřeti ničí, pálí, žerou,

a zákony, na ty serou.

Skřeti plení, vraždí, zabíjí,

To se lidem nelíbí.

Však platné jim to prd.

Se skřety přijde smrt!”

Temnota přišla na zem. Skřetí generál Bruzgul se svou armádou.

Od jihu přichází za družného zpěvu, doprovázena ohněm a bubny armáda skřetího Generála Bruzgula, aby posílila již prořídlé skřetí voje a pomohla jim zasadit rozhodující úder…

Leviathan er Aegren

Tichým nočním ležením zlehka profukoval pouštní vítr, který nadzvedával plachty stanů. On se mlčky procházel kolem hlídek pozorujíce hvězdy. Ani řeřavé uhlíky tentokráte nemohly ohřát chlad noci. To vše kvůli utajení. Zítra konečně udeří  na Dva Bratry a získají tak pevný opěrný bod k obraně. Avšak co to? Ze tmy noci zahlédl světlo. Ano, opravdu, blíží se několik jezdců s pochodněmi. “Jsem posel,” zahřmel hlubokým a důrazným hlasem prostřední z jezdců. “Uveďte mě s poselstvím!” Aegren povystoupil ze stínu, a jakoby mimoděk, avšak dostatečně důrazně si vyhrnul plášť, který ho drive chránil před chladem noci. Jeho rodové barvy tak vyvstaly na světlo. “Má vůle představuje moc nad tímto ležením. Ležením drakobijců, neporažených Rilondských a hrdinů mnohých bitev nad skřety. Tedy poklekni a pověz odkud a proč přicházíš!,” odvětil hned šlechtic. Posel seskočil z koně rovnou do kleku, omluvně se uklonil a sotva polkl, hned vypověděl poselství. “Posílá mě pan Redan Srbic. Syn svého otce, Dedara Srbice, právoplatného místodržícího nad celou Západní Dálavou. Dle práva patří místodržitelský titul panu Redanovi. Markabě Rilondský, kníže Eralis nejen, že si jej neprávem usurpoval, ale také a především se dopustil vraždy  na tehdejším místodržícím, aby jej odstranil. A to je zrada! Nemusím snad vysvětlovat její důsledky? Celý tento váš podnik je omyl!

Posel Redana Srbice

Arul Nexus von Boševal

Drsná kopcovitá krajina dlouhých trav, vrcholy stolových hor, obětiště dávných bohů… To byla místa kudy procházeli. Snad si na to zvykl, snad se mu to zdálo, ale jeho doprovod už  mu zdaleka nepřišel jako klan úchylných vrtáků, co prve. Ano, měli občas své slabší chvíle, ale jako doprovod už byli poměrně organizovaní. Navíc doplněni o statné barbary z Gorogu byla jejich výprava opravdu slušnou družinou. Měl teď při cestě docela čas přemýšlet. Jeho pouť životem byla velmi klikatá. Dával si dohromady to, co jej na té cestě potkalo. Co mělo smysl a co do té jeho životní mozaiky zapadá. Jaký bude jeho životní příběh? Podaří se mu naplnit jeho úděl? Leccos začínal tušit. Další cesta se před ním pomalu začala otevírat. Nežli to vše skončí, bude to ještě stat mnohého úsilí a životů. Avšak pro tu samotnou víru a naději, pro ten životní smysl. Snad I pro naplnění proroctví… Takto pohroužen ve svých myšlenkách dumal. Snad teprve jako mrzák si začal uvědomovat i jiné souvislosti, které jej dříve nenapadly. Pokora, vytrvalost, píle…

Jaký bude Arulův osud? To záleží na něm a na štěstí...

Amnia aj tak Toš

Paní Sirril s její kočkou Kaat jí vedly po mostě z tisícerých hvězd. Jako mléčná dráha nad soutězkou, kde v hloubce burácely tříštivé vody. Uprostřed noci takto kráčela po mostě z víry. Visutý most končil kus od konce rokliny. Vodopád. Odrazem od hvězd to vypadalo, jakoby padalo z nebe samotné stříbro. Zaklonila se. Nad ní bezpočet hvězd posetý po celém nebi. A mezi nimi ta výrazná kometa, která tak pročísla oblohu posledních dní. Jako v omámení zapomněla na svou nekonečnou únavu a mnohá zranění. Skoro jako sen…Jako znamení. Pocítila, že je na jedné z životních křižovatek. Ten most přece není jen tak. Překročí jej do další životní etapy?

Skoro jakoby stála mezi světy...

Freon Poutník, smraďoch a proutník

Konečně stanul na vrcholu. Větrem ošlehaný, lehce nemytý, šlachovitý dobrodruh se rozkročil na strmé skále jednoho z nejvyšších vrchů Torských pahorků. Snesl se k němu dravec. Usedl hned vedle něj. Krajina se pod nimi náramně rozevřela. Četli v ní, jako v knize. Viděli do dálky cesty, lesy, pláně. A Královskou řeku, jak se vine mezi pahorky. U ní partička obrů házela kamením na kolem plující lodě. Když se Freon ohlédl na druhou stranu, v dálce zahlédl místo, kde se dal tušit Nový Amir. Sídlo takových jako býval jeden z jeho přátel. Vzpomněl si na Orlí Poutníky. Na jejich sen o svobodě. Na cestu, kterou vykročili.  A jak rychle ten sen skončil. Zatl pěst při vzpomínce na Bačernou. Měl obavy, aby I ten jeho sen brzy neskončil. Pevně sevřel svou cestovatelskou hůl a vyrazil. Vykročil do Albirea. Vzpomínky jej neustále doháněly… Vždyť kousek odtud… Ach Entefel. Pousmál se.

Torské pahorky

Azim a Ševar

“Já jsem Rilondská garda,” zařval chlápek před nimi a rozrazil dveře… Azim byl na umření. Jeho Árčí ještě dýchal. Zvládl to. Je tu s ním. Co má smysl?  Neustále bojovat? Kdo je opravdový bojovník? Ševar těsně uhnul letící šipce.  “Kurva Azime, pojď! Já tu nechci zdechnout. Pojď za gardou, má tam nějaký místo, kde se dá schovat.” Jejich pronásledovatelé byli neustále za nimi. Neúprosně na ně dotírali šipkami. Ze dna údolí se ozývalo hromové burácení. Skála se otřásala. Nemohli jinak, než prchat dál…

Pradávné podloubí zapomenutých předků.  Snad bude útočištěm. 

13. Ovocna 855 k.l.

Zapadající slunce svou nachovou barvou pěkně obarvilo krajinu v Zámostí. Všechny ty trsy hroznů, plody olivovníků i zlatavě kvetoucí keře makchie. Pěkné zlátnoucí babí léto. Moc vydařený rok. Místní vinaři by se těšili na kulaťoučké víno plné chuti a trošky tříslovin. Namísto toho, aby krajem v tomto čase brouzdali po stráních sběrači; potulují se tu všelijaké bandy pobudů a poutníků všelikterého zrna. Však hned tu noc, co vyšli Ševar s Azimem, potkali na své cestě u ohně v družném hovoru jednu takovou kompanii. Avšak, nežli se k ní stihli přiblížit, někdo ji ze stínů přepadl. Ohýnek se rozčísl v pár snopů jisker. Řeřavé uhlíky, zmatek, tma, záblesky čepelí, výkřiky do noci, zvuky boje, umírání a steny smrti… Rychlý tep, adrenalin. Tu náhle zabodnuté kopí v nártu velitele. „Já jsem Rilondská garda!,“ zahřmělo ve vašem čele. Bojovník si vytrhl kopí s cáry praporu z nohy a rozběhl se v ústrety tam, kde se daly tušit nejtěžší boje. Tu vzadu snad nepostřehnutelný zvuk dopadu pláště na zem. Další společník si uvolnil ruce pro své čepele. Zorničky se mu rozšířily jako kočce. Začal pátrat mezi stíny ve tmě. Stínohra bizarních tvarů a představivosti mohla začít. Ševar však letmo zahlédl na pravé straně jakýsi míhající stín. Azim proto pobídl svého přítele, který se vzepjal a vyrazil tím směrem. Napínání kuše, tasení čepele. Bezměsíčná noc…

Pozor na rozdělávání ohňů v noci, nikdy nevíte, kdo přijde na návštěvu...

„Jsem Rilondská garda,“ neslo se tmou… Bylo slyšet jen dopadnutí těla do trav. Další sténání raněných i mistrovský kousek Azima. Ševar si dal načas, však i jeho rána si nakonec našla svůj cíl. Šipka se zaryla neznámému útočníkovi mezi lopatky.  Padl. Běh gardisty uvolnil jeho střádanou energii. Štítem srazil protivníka, svou rychlostí naň skočil, a váhou mu určitě zdrtil pár žeber. Pár coulů na sebe chvíli hleděli, až vše ukončila kovová hlavice meče. „Khar aby to spral, kurva prdel herdek drát! Ještě tři dýky…,“ hledal po bojišti zbytky své výbavy poslední společník. Ve tmě mezi stromy letmo šlo zahlédnout už jen prchající stín… Tolik mrtvých. A dva ranění. Ehm, vlastně jen jeden. Druhý si to nezasloužil. V dálce již svítalo, čas rychle vyrazit dál…

Jitřní slunce osvětlovalo kapky rosy třpytící na stvolech trav. Mezi kapkami křišťálové skvoucí vody tančila múza. Jako by snad nahá Mirtal sestoupila k řece. U potoka se koupala dívka. Ranní slunce ozařovalo její hebkou pleť, která se odrážela na hladinu říčky. Její rozpuštěné vlasy jakoby samy ukazovaly potoku, kterak se má vlnit ve svých ohybech. Ohybech? Ach ano. Ty tvary, něžné, ladné křivky. Opravdová symfonie křehkých tvarů. Obrátila svou roztomilou nevinnou tvář ku příchozím. Lehce si zakryla své kypré prsy, které by nenechaly chladné snad jediného muže. Jemně vykročila mladíkům v ústrety. Sama tráva jakoby ji ustupovala z cesty. Družiníci zůstali němě stát s otevřenými ústy. Ave Bedřiška. Hosana Eliška. Uff. Naprázdno polkli. Byli na místě.

Bedřiška stojí opravdu za to! A co teprve Eliška!

Rilondská garda právě ležela na hnoji, kam ji vynesla parta zemitých chlapců okupujících tamní statek. Ševar právě ukazoval svůj proutek Elišce, zatímco Azim svoji šavličku Bedřišce. Ta se s povděkem jala prozkoumat obé zaráz. Našla v tom veliké zalíbení. Oba mladící nadšením a vzrušením téměř nedýchali. Civimír prozkoumával okolní křoví. Na statku se po nezřízené pitce hřmotně chrápalo. Parta mužů ve stejnokrojích se jala navečer opustit statek a vyrazit na Rilond. Prý šlo o průvod knížecí družiny Tala Čereva.

Parta zemitých chlapců vyšla k  večeru pěkně zvesela dál na Rilond.

Dalšího dne již nad ohybem řeky YB stáli čtyři hrdinové. Pozorně sledovali v dálce doutnající trosky pevnosti Brod. Bylo potřeba sehnat nějakou loďku či vor. Plán zněl jasně. Rozdělí se, aby dva odlákali pozornost na jednom břehu a poté další dva mohli vniknout do týlu nepřítele nepozorováni. Rozdělili se už nyní, aby našli, co tento břeh skýtá. Až najdou, setkají se tu.

Pěkná rybářská osada v záhybu řeky. Tři, čtyři domky, malá loděnička, písečná pláž… Z jednoho stavení se dokonce kouří. Azim jde na návštěvu. „Dobrý den!“ Kaštmar kumar, dublaj,“ zazní mu v ústrety. Celá příhoda se nakonec rozmohla v docela krvavé běsnění. Pan domácí dostal zřejmě zálusk na Azímovu šavličku. Podmetení Árčího. Azim ani nestačil tasit jen nastavil svou čepel ještě v pochvě oproti vrhajícímu se zuřivému útočníkovi. Ševar mezitím vytáhl loďku na vodu a doufal, že ji brzo unese proud. Prchal před druhým z domácích, který mu skákal do loďky. Ve vratké pramici natahoval kuši, jen se mu ruce klepaly.

Probodl jej naskrz. Pochva mu praskla. Prskal mu do obličeje. A právě se mu zahryznul do krku. Nedaleko sténal raněný Árčí. Zřejmě má zlomené nohy. Ach. Bodl tomu zuřivci ještě hlouběji do útrob. Oba bojovali z posledních sil o přežití dívajíce si navzájem do očí. Na Azima dýchla smrt.

Ševar se vrátil. Roztřesený z předchozích bojů přišel zpět do zátoky, kde našel Azima a jeho věrného přítele. Našel tam trosky, mrtvé… A zmar.  Na dohled od Brodu, který s šeravým večerem začal zářit do noci. Uprostřed teritoria ovládaného nepřítelem, nyní musel jednat a promyslet, kterak dál…

Rybářská osada na břehu YBu

Leviathan er Aegren

Šlechtic se skláněl nad mapami, na kterých stály jako na šachovnici figurky znázorňující síly nepřítele. Hrozivě se nakláněly nad mapou. Zuřivě se k němu začaly přibližovat. Jako děsy ze snu! Ne, to on sám zavrávoral. Před očima se mu zatmělo. „Herdek, mor a cholera. Necítím se zrovna nejlíp Bertolde.“ „Pane, vy hoříte! Doslova. Raději ulehněte tu na lůžko. Zavolám nějakého lazebníka. S obavami v očích i hlase odběhl rytíř řádu pryč z velitelského ležení.

Věrný Bertold hlídkuje před pánovým stanem.

Arul Nexus von Boševal

Jako seschlý stařec seděl v křesle a přemýšlel. Ze zadumání jej vytrhl mladík, který se jako velká voda vhrnul do stavení. „Pane, již je čas!“ V očekávání s otevřenými ústy se zahleděl na Arula. „Všichni jsou již nastoupeni a čekají na váš pokyn.  Pak vyrazíme!“

Arul se nechává unést v proudu svých myšlenek.

Amnia aj tak Toš

Jó, o té věru zpráv mnoho není. Holenku s takovou poběhlicí se paktovat, koho to kdy jen napadlo? Taková holka nerozumná, pořád někde lítá, nebezpečenství nedbá a sama kdovíco jen vykoleduje. Špatnost z toho kouká, žebrota a smrťoucnost…

Amnia v nenápadném přestrojení.

  

Freon uchvatitel

Opatrně naslouchal zvukům džungle. Znal neklid stromů, ozvěny země, i zpěv ptactva. Pro mnohé by tato pouť byla poslední, pro něj to ale byla nová cesta poznání. Samotný dobrodruh v lůnu divočiny. Tam, kde jej nikdo nepronásledoval. Měl konečně klid. Zde byl chvíli sám sebou. Začínalo se mu to líbit. Opravdová pařba v lese!

Freon je drsňák každým coulem. Hlavně když jde o pařby v lese...

Večer a noc z 11. na 12. Ovocna 855 k.l.

„Ehm, ty vole Zagrasku, tobě dnes zase tak smrdí koule, to je horší jak křepčení zombíků v Jamách věčnýho  zatracení.  Nebejt těch ďour v zádech, co mám, pěkně bych tě vyškolil. Raděj mi teď v klidu řekni, jak to bylo u toho Rilondu. Mrdka z krtka. Ty vole Zagrasku, vždyť mi jsme z toho ostrova zdrhali jak malí zajíčci. Ubohost… Moje čest je zasraně poskvrněná. Však já si najdu toho, kdo za tím stál... Teďka se musíme dát trocha do kupy a hned vyrazit za vojskem, jinak mi to chlapi rozeberou na cucky.  Toš hybaj!“ Z oblázkové pláže na Tajanu se pomalu zvedla postava a jala se pomoci té druhé.  Takto vrtkavou chůzí skřeti povyrazili do nitra ostrova.

Zagrask na průzkumu ostrova

Leviathan er Aegren

„Pane, obávám se nejhoršího. Mezi lidmi se povídá, že se šíří Rilondem nějaká zlá nemoc, „ uklonil se panoš. „Toš povídej,“ pobídl jej šlechtic. „Žlutá žluč, lékařsky zvaná cholera, zahubila již nejednoho slovutného reka. Tam, kde se nahromadí velké množství lidí na malém prostoru, nastávají ideální podmínky pro její šíření. Také, pokud se ještě ze studií pamatuji,  infekční doba cholery je od tří dnů do dvou aldenů. Nemocný pak má velké průjmy a zvrací. Dehydruje se tak, že dochází ke ztrátě moči a za další asi tak alden umírá. Nejznámější byla takzvaná Kharova cholera, zavlečená mezi lidi chudými ženami, peroucími prádlo vojákům a dobrodruhům. Tehdy  měla 40-60% úmrtnost a nemocný nebyl postižen horečkami. Cholera se po celém Lendoru léčí zavedením větších přídělů rumu a kořalky, dodržováním čistoty a zákazem pojídání okurek a pití kyselého mléka. To ale zřejmě nebude náš případ. Co tedy navrhujete?“

Jacek 

Rybář Ševar

Ve vzduchu bylo cítit, jak se vkrádá večerní vlezlá zima, taková chladná a nepříjemná. Dost vlezlá, dalo by se říct. Projela jím husí kůže a trochu se zatřásl. Jakoby jej ovanul nějaký temný stín. Snad jen zlý přelud, stín minulosti, skoro jako nějaký sen při krátkém poklimbání v pochodu. Přesto se ale nemohl toho pocitu zbavit. Cítil, jakoby jej někdo sledoval. Proto si zatáhl kápi více do tváře. Oči se mu více rozzářily do šera kanoucího v nastávající tmu. Neubránil se tomu, aby trochu křečovitě nesevřel svůj opatrovaný prut. Jeho smysly byly napjaté k prasknutí. Jeho mysl horečně pracovala. Představy však byly snad ještě děsivější. Jeho sluch čekal na každé prasknutí větvičky. Přitom mu v nich hrálo napětím snad tucet démonů. Cítil to. Že to přijde…

Temnota je začala obestírat....

Arul Nexus von Boševal

Via, via… Ach, jaké podoby mají cesty Poutníka. Přes bažiny kmenů Hyassa, Jezerní oblast až do Albirea. A v tom stavu.  Přijmout životní poslání a být zprostředkovatelem kdovíkeré inkarnace  mocného císaře? Jak se to zdá dávno, když před pár lety chtěl dobýt slávy a ve světě něco znamenat. Aby mohl nosit nos trochu výše než ostaní, aby mu ostatní bez váhání říkali pane, předcházeli si jej a klestili mu v davu místo. Sny o Orlích poutících, přátelství s Freonem, arvedanská věda, kontakty… Co mu zbylo? Nyní prorokem na cestě o níž sám pochybuje.  Je to  snad zkouška víry, nebo pochybuji sám o sobě, když jsem mrzákem? A co teprve Zanzibar, ta banda mrzáků, co nyní vedu… Poutník mi již drahnou dobu nedal znamení, kterému bych porozuměl.  Snad skoro jako na zcestí… Via, via…

Z Arulových vzpomínek...

Amnia aj tak Toš

Cítila je všude kolem. Krev jí tepala ve spáncích. Krev jí tekla ze rtu, do kterého se vzrušením kousla. Krev jí tekla z drobných oděrek, které jí způsobily větvičky, ale i lehká škrábnutí, na rameni a lýtku, která získala, když uhýbala šipkám nepřítele. Cítila své tělo až do posledního konečku vlasů. Ladně kmitala při tanci smrti jako šelma při nočním lovu. Vrtkavá štěstěna zatím stála při ní. Skoro nezraněná, při smyslech. Ale na jak dlouho? Jistá si byla jen sama sebou a tím, že dnešní noc stojí za to užít si každou její chvilku. Začala si totiž připouštět, že by mohla být i její poslední.  

Tahle noc nebude krátká...

Freon Poutník

Ještě udýchaný se na chvíli zastavil. Smrdělo to tu rybinou, chcánky, levnou kořalkou a snad ještě něčím horším…  To ho ale příliš netrápilo.  Hlavou se mu pořád honila ta dnešní příhoda v hostinci U krkatýho námořníka.  Letmé podezřelé pohledy, pošuškávání… I prstem si na něj ukazovali. Pak převržený stůl, výkřiky, pěsti, tasené zbraně, výhružky, vykopnuté dveře, městská stráž, zatykač…! Hluk pronásledovatelů jej však vyrušil z horečně připomínané mantry a vrátil jej do skutečnosti. Přece se nemůžeme pořád nahánět po celém Dunrileanu. Sám věděl, že možnosti jsou jen dvě – loď a nebo prales…

Útěk nočními zákoutími Dunrileanu

Cizinec Azim

Z rozjímání jej probral Árčí, nervózně zvedl hlavu, a svým chřípím zavětřil. Celý se napnul a začal se třást. Nervózně zafrkal. Trochu se mu naježila srst a jeho hrby se napnuly. I jeho ocas se lehce pozvednul. Na zem dopadly jeho  „koblihy“. „Ách, jsem já to strašpytel,“ uvědomil si numnejec a uchlácholil sám sebe v nadcházející noci, která přicházela beze hvězd. To, že cítil nějaké napětí asi bude spíš tím, že je prvně tak daleko a dlouho od domova. Dal se na cestu, kde buď ukáže, co v něm je, nebo zhyne…

Oh shit.. No comment.

Trpaslík Brim a kněz Aeron

jsou asi zpařenci, neb o nich již opravdu žádných zpráv není…

Nejbližší drdůjné paření:
13.-15.4. Pejškov kinder garten, welness, game, wood, rock, sushi center!
A velmi se těším, pokud dojde i na slavnou penetračku...


Kdo chcete dneska napařit na Pejškovskou vizitu s geokárou, dejte vědět.

11. Ovocna 855 k.l.

Slavný Águnágh padl né zrovna slavnou lstí. Podlou zradou a úskokem, který se zřejmě nezapíše do kronik...Avšak důležitý je výsledek. Jeho tělo již dozajista plaví se někde ústím Ybu a Durenu do moře, aby odplavilo tu špínu posledních aldenů z Rilnodu pryč. Nad Brodem se ještě ozývají radostné skřeky nových pánů, jejich rabování a únavou zřetelné stopy z mnohých bojů a vítězství. Cesta do Zámostí je nyní otevřená. Kraj upravených políček pilných zemědělců, která střídají háje borovic a pinií, cedrů a korkových dubů lemují háje citrusů, oliv i granátových jablek. Celému tomuto obrazu vévodí pastviny plné koz a oveček. Malebné stráně pak zdobí rozsáhlé vinice a dolní tok řeky Y´b dodává kromě nezbytné vláhy i plné sítě výtečných ryb. Poslední oáza klidu, kam ještě válka nedolehla. Ovšem dozvuky bojů doléhají nyní i sem. První výzvědná skřetí komanda již vrhla se do nitra této země táhnoucí se od Y´bu k moři. Rozhodně ale nebyli sami.

Úrodná a kopcovitá krajina Zámostí

Od Rilondu se vydala čtyřčlenná výprava dobrodruhů v ústrety skřetům.  Jeden cizinec z dálných krajin kdesi za obzorem, snad z Numneji na Lendoru, táhnoucí s sebou na provazu dromedára a s u boku výhrůžně a jakoby mimoděk pohupující se šavlí. Druhý šel v patách vzpřímeně statný muž v nejlepších letech s mečem, štítem přes záda a tunikou jakéhosi rodu na prsou. V závěru výpravy v družném rozhovoru táhli se dva potulní pobudové, jeden vyšší s prutem přehozeným přes rameno a druhý nižší, se zarostlým vousem a kápí hluboko staženou do čela, jen oči mu z ní svítily na pozdrav. Opustili převozníka Kudlu, který je přeplavil přes líně tekoucí veletok. Pár přátelských pozdravů a nyní vstříc do neznáma…
V místě, kde Amberské kopce pozvolna klesají k Rilondské nížině, jakoby moře, v tomto místě Rilondského zálivu vykouslo z poloostrova Zamosac zátoku téměř pravidelných tvarů, rozkládající se mezi městečkem Drače a vesničkou Brijesta. Severní břehy poloostrova omílal rovněž Rilondský záliv, který se do  pevniny pustil svérázným způsobem, že samotný poloostrov připomínal čepel mocné šavle připravenou k upevnění záštity. Čepel, která mimo jiné inspirovala i Eldebranské rytíře svou podobností s jejich znakem – šavlí přetínající skřeta.

Zámostí je plné malebných městeček a vesnic

Avšak moře Rilondského zálivu již nemělo tolik sil, takže v místech kol poloostrova Zamosac zůstal necelý tucet malých a ještě menších ostrůvků. Z těch větších to byly Dubovac, Lovorikovac, Pučenjak, Maslinovac, Kokošar, Galičak, Gubeš a Tajan. Posledně jmenovaný byl z ostrovů největší a jako jediný stále obydlený. Menší se, s výjimkou Galinčaku a Gubeše, používaly jako pastviny pro ovce a kozy. Galinčak páni z Drače na rozdíl od ostatních ostrůvků nepronajímali vesničanům, ale sloužil už po více než dvě století svým majitelům jako pohřebiště. Nejmenší Gubeš, vlastně jen holá skála vyčnívající z vln Malého moře, sloužil jako pustevna pro místního blázna, jehož vesničané zvali Kamar Zlý. Páni z Drače jsou totiž nejmocnější z vazalů dobrodruha a knížete Tala Čereva, který má celé léno mezi Oázkami, malou říčkou pod Chrámem Plodnosti a západním pobřežím Rilondského zálivu pod svou správou. 

Další z klasických scenérií v Zámostí

Výprava čtyř dobrodruhů má té nejvyšší důležitosti pro další kroky rilondských veteránů. Rybář, který zná tajemství a zákoutí řeky, nový kapitán městské gardy, který zde může získat svůj respekt v případě úspěšné výpravy; neznámý a záhadný Civimír Dláto, chlapík pro všechno a bývalý obchodník Erinské gildy; nakonec tuto partu uzavírá Numnejec Azim se svým čtyřnohým přítelem, jakožto nyní jedinou jezdeckou spojkou pro případ nutnosti rychlého přesunu. Tito mají za úkol zjistit, kterak se to nyní vyvíjí u Brodu. Pokud skřeti začnou postrádat svého velitele a prořídlá armáda se začne rvát o moc v šarvátkách mezi skřetími kapitány, podlými zvraty, naschvály a léčkami, podpořenými nedostatkem zásob, únavou a špatným zázemím… Tak pokud se tato domněnka potvrdí, nebude těžké takto demoralizovanou armádu s rilondskými veterány porazit. V opačném případě snad jedině vsadit vše na druhou kartu a vyrazit ke Dvěma bratrům a tam rychlou a neočekávanou ztečí obsadit místní pevnost hlídající tok Durenu. Přeci jen, Rilond není vhodné místo k hájení zbytku životních sil před nepřáteli. V současné podobě rozhodně ne.

Pod vedením Jimira Kildara vzniká palisádová hradba na troskách  Rilondu

Život v osadě Tajan byl ještě drsnější, než v jiných vesnicích a městečkách na Zamosacu. Klima bylo až moc horké a větrné na to, aby jej šlo označit za vlídné, i když oproti nedalekým horám zde ani v zimě neklesala noční teplota k bodu mrazu, avšak hlavní příčina byla spíš v tom, že chudá ostrovní půda neposkytovala nic než pastvu pro několik málo ovcí a koz, kterým se navíc musela dovážet pitná voda, a tak prakticky veškeré živobytí pocházelo z moře. A to se svého bohatství nevzdává bezpracně. Chudí, ačkoliv by sami sebe tak nikdy neoznačili, vesničané tak alespoň nepotřebovali drahé zámky a bytelné dveře, na Tajanu se domky vůbec nezamykaly. Dračské ostrovy, přesněji řečeno mělčiny v jejich okolí, skýtaly výborné podmínky pro chov slávek jedlých a ústřic. Práce na ohrazených lavicích nebyla tak nebezpečná, i když nebyla ani bez rizika, a ani nejistá jako rybolov, ale o to namáhavější. Navíc všechny podmořské farmy patřily pánům z Drače nebo jiným zámožným kupcům, takže Tajanští za tuto práci dostávali jen nuznou mzdu. Ta se vyplácela ve stříbrných penězích, v průměru zhruba 40 měsíčně, zlatka byla vzácný, téměř nevýdaný jev, obvykle rilondské ražby, ale obchodníci bez protestů přijímali mince jakékoliv provenience. Zlaté na Tajanu byly k vidění jen jednou, když Dragomil z Drače platil solnohradským stavitelům ohromnou sumu několika set zlatých za nejnovější mušlí lavici.

Tajan v Rilondském zálivu

Přesto byli zdejší vesničané vcelku šťastní a spokojení. Ti jen trošku starší si ještě dobře pamatovali na dobu před tím, než ediktem Urozeného sněm připadla oblast z rukou Eldebranů zpět Danérskému království prostřednictvím místodržícího. Jak se to ale zdá být dávno v nynějších nepokojích a nejistém světě.  A v porovnání s tím, se poklidná i když těžká práce na cizím majetku zdála téměř rájem na zemi. Navíc víno bylo dobré (zvláště předloňský ročník 853 stál za zmínku) a v těchto končinách se jej pěstovalo více, než dost. Kromě vína se zde pěstovaly ještě fíky a olivy, jejichž chuť rovněž zpříjemňovala vezdejší život. A co se nedalo vypěstovat zde, se dalo sehnat na trzích v Drače, největším městečku ve střední části poloostrova.

Delikatesy Zámostecké kuchyně

Jimir Kildar se rozhodl opevnit Rilond dřevěnou palisádou a hájit zdejší trosky před kýmkoli. Ranění, mrzáci a jiní, co nemohli nikam odejít jej vzali za slovo a přijmuli jej za svého patrona. Dračí tělo a trosky místodržitelského paláce budou prý hájit proti jakémukoli dobyvateli. Zato od východu přišla další zpráva. Lupič Pilka vyslal svého emisara, který měl navázat spolupráci s rilondskými. Snad pýcha, možná i čest místním nedala jednat s tímto pobudou a vykázali jej do patřičných míst.

Podoba plánované rekonstrukce Rilondu

Drače bylo osídleno již za dob osidlování Rilondu, zdejší pobřeží zde vytvářelo přirozený přístav, který by bylo hříchem nevyužít. Jeho význam navíc v poslední době vzrostl, neboť Dragomil z Drače získal titul správce Zemských desek za dlouholetou službu jeho rodu Západní Dálavě a někdejšímu místodržícímu Dedaru Srbicovi. V posledních letech začal nad městem budovat nový palác jménem Janjina jako hraběcí sídlo. Tento palác stál jen kousek od Gradiny, tajuplné zříceniny pevnosti ještě z arvedanských dob. Černá silueta stavby přitahovala zraky mnoha lidí, nejen mládeže z Drače a okolí. Jenže stála už za gromačem (na sucho stavěnou zdí) oddělující oblast zvanou Lovište, takže zůstávala nedostupná a o to záhadnější. Lovište se nazývala větší část poloostrova o délce přes 20 mil, kam byl zakázán běžným smrtelníkům vstup, protože sloužila jakožto lovecká obora pro Rilondskou šlechtu.

Záhadná arvedanská pevnost

V Drače stála i škola, v níž učili v rámci své služby v Zámostí i členové jednotlivých urozených rodin. Cestou ze školy mládež chodila ke konobě U Sekery a kladiva, kterou vedl trpaslík Wrank Krvesaj. Občas i přes své jméno obvykle laskavý trpaslík dovolil, aby si u něj děcka vydělala skleničku borovnice (výbornou borůvkovou limonádu) nebo ti starší osvěžujícího gemiše (střik místního bílého vína a pramenité vody). Ale tyto tekuté lahůdky nebyly to jediné, co tam mládež lákalo. Starý trpaslík měl nad barem zavěšenou slušnou sbírku zbraní a ke každé z nich se pojil nějaký příběh. Pokud byl čas, tak se Krvesaj nenechal dlouho pobízet, aby jej vypověděl. O dost vzácněji se pak nechal přesvědčit, aby jim některou z památek ukázal zblízka a předvedl, jak se s nimi bojuje. Krvesaj byl bodrý chlapík a na jedné z cest s sebou přinesl i nalezence, sirotka. Říkal si Gorinek. A byl to chlapec přičinlivý, proto dělal v hospodě čeledína a pomáhal Wrankovi s tím, na co už stárnoucí trpaslík nestačil.

Stárnoucí Gorinkův kmotr

Ale zpět ze zasnění se nad krajinou malebného Zámostí, vstřícnými lidmi a místními zvyky. Ono v těchto dnech to bylo poněkud jiné. Právě probíhá období sklizně. Nyní je všude ruchu a shonu, zvláště, když se mezi lidmi šíří obavy z dění kolem Rilondu. To, že je obléhán, či snad, že přímo padl Brod, zřejmě mnozí ještě nevědí. Snad je to tak lépe, aby nevypukla panika nad celým tímto krajem. Na druhou stranu páni tohoto kraje by měli mít plán, jak jej uchránit před uchvatiteli, když nyní hlavní pevnost, brána do této provincie nyní padla…

Rybář Ševar
„Díky Kudlo za dobrý tip. Vyrazíme za Bedřiškou, snad nás nechá přespat a třeba nějakou radu na cestu taky přihodí. Toš a kdybych se z téhle cesty nevrátil, pozdravuj holky od tří kočiček a rybky kolem přístavu. Toš musíme konečně vyrazit. Ono skoro všechno je lepší, než dřepět a čekat jen tak v Rilondu.“

Ševar zamlada...

Cizinec Azim
Upevnil se v sedle, nasál do chřípí stejný ve vzduch jako před chvílí jeho přítel Árčí. Pohlédl na krajinu, která se před ním vlnila. Na doutnající trosky Brodu ještě nedohlédl, na to byla pevnost příliš daleko. Avšak v zátylku již cítil to známé mrazení, to vzrušení z dobrodružství a nebezpečenství, které na ně beztak na této pouti číhá. Proto si raději zkontroloval svou šavli, zdali je upásána na správném místě, lehce ji sevřel a pobídnul svého přítele vpřed…

Azim zamlada...

Arul Nexus von Boševal
Pane, vždyť vy jste při té svojí řeči zkolaboval. Zřejmě nemáte ještě dostatek sil. To však nevadí. Pán se rozhodl, že s vámi vypraví výpravu. Do města bílého mramoru vás doprovodí dva tucty mužů, abyste dorazili v bezpečí. Máte alden na to, abyste se pořádně vykurýroval. Pak se vyrazí. Máte tam prý nějaké důležité záležitosti, toš naši chlapi vám drží všici palce. Prý jste si zažil svý…

Mudrc, mrzák,cestovatel, dobrodruh a prorok Arul...

Freon Poutník
Konečně, po těch úmorných dnech na rozhoupané bárce již vidí cíl své cesty. Město Dunrilean na obzoru! Pach rybiny, pár barabizen z prken, vykřičené holky, pochybní překupníci, ale i hradby, vlajky východního království Almendoru. To bylo město, kde dnes stráví noc, než najde první další loď, co jej vezme do vnitrozemí. Do Albirea a pak dál na jih. Domů, do Bačerné…

Freon zamlada...

Leviathan er Aegren
„Eh, ještě jsem zapomněl Bertolde, pošli tam Jacka. Napsal jsem glejt těm čtyřem dobrodruhům. Tak ať je dožene a předá jim to. Kdyby je na cestě potkalo něco zlého od našich lidí, mohou se prokázat, že cestují z vůle pána z Aegrenu a pod ochranou Rilondského lidu.“

I Bertold přidal svůj návrh na obranu Rilondu...

Amnia aj tak Toš
Z lovené zvěře se stali lovci. Konečně měla před sebou rovné protivníky. Skřeti, co je prvně hnala, hnali nyní ji. Nebyli to totiž asi jen nějací obyčejní žoldáci. Tihle to mysleli vážně. Jednoho sice už dostala, ale oni byli v přesile a hnali jí tímto krajem bohové vědí kam. Milovala ten pocit adrenalinu a vzrušení, kdy cítila svůj tep ve spáncích a kdy každá chvíle zdála se být věčností. Ovšem nyní si začala uvědomovat, že ji tato hra může stát život. Ať už to dopadne jakkoli, zkusí se s tím poprat s noblesou.

Znavena v divočině

Kněz Aeron a trpaslík Brim
Z posledních překotných událostí posledních dní o nich není řádných i jiných zvěstí. Snad jen bohové vědí, co se s nimi nyní děje…

Na oblázkovou pláž Tajanu moře vyplavilo dvě těla. Po chvíli vykašlávání vody se jeden z nich pohnul a začal do druhého bušit. „Kurva, pane, u Zylova zadku, do prdele, proberte se!“ Druhé ležící tělo se třemi šípy v zádech se lehce posunulo. „Zagrasku, ah co? Kde to jsem?“ Těžce zasípal po chvíli ten druhý…

Nebýt Zagraska na té Tajanské pláži, mohlo být vše jinak...