 |
| Stačí jen krok vstříc... |
Léto bylo toho roku opravdu překrásné. Toliko slunečných dní prosycených hřejivým světlem, toliko barevných květin a hřejivého vánku… Avšak již dny se začaly krátit a večery byly tu a tam chladnější. Začal čas sklizně, dožínek. Z mnoha květin poletovalo chmýří nesené větrem až ke korunám stromů a kamsi dál za obzor. Tráva žloutla, zlátla. Stejně tak i listí stromů začalo se barvit rozmanitou mozaikou pestrých tónů. Země začala vydávat své plody, dary sklizně. Tažní ptáci počali svou novou pouť do dálek, do tajemných neprobádaných zemí. Ve vzduchu byla cítit nasládlá vůně bylin, tolik hojných v tomto kraji. Celá atmosféra byla lehce opojná, jakoby medem nasládlá pro jakousi potulnou baladu kolem procházejícího barda. Ten jakoby unesen krásou hojné přírody ocenil dílo Alcaril i Bongira, kteří museli nepochybně tomuto kraji kdysi požehnat. Hřejivé sluneční paprsky se zlatavě odrážely v drobných vlnkách hladiny Tichých vod. Trsy žluté trávy na návsi Bačerné, vysušené na troud, ostře šustily pod kroky místních. Vzduch se tetelil horkem a mezi odumřelou travou se začaly objevovat hromádky nafoukaného písku. Země prožívala další z horkých dní, jako vzepětí před chvílemi prvních mlh, kdy podzimní sychravý čas a mlha, co se zvečera doplazí k oknu pokoje a olízne jej svým chladem, proplíží se do kraje... Možná to bylo léto naplněné spoustou důležitých úkolů, které značně zaměstnávaly hlavu a vytěsňovaly všechny další představy a myšlenky. Kraje lesů stále obývají mytága, za obzorem tajně procházejí výpravy dobrodruhů za svým posláním a ve vysokých kopcích zvečera sedávají hraničáři a bedlivě stráží kraj. Hvozdy hluboce šumí svým listím onu píseň dálek závratných. I jako nesen oblaky, na křídlech větru nesl se krásný orel stříbrný, který královsky plachtil mnohých chvil nad kotlinou osady, aby se nadechl nového vánku a odletěl do daleka, vysoko a pryč, unášen svým osudem. I tu poutník pěšinou, skoro neznatelnou mezi několika zarostlými kameny pevně našlapoval své další kroky. I na chvíli se zastavil, jakoby i s ním čas přestal běžet a celou krajinou proběhla věčnost… Sklonil se, pevně stiskl svou hůl a sejmul svou hnědou kápi. Jeho zvrásněná, ošlehaná a vousatá tvář shlédla s neznatelným úsměvem a snad i zalíbením tuto osadu uprostřed panenské a kruté divočiny. „Zanedlouho přijde Babí léto,“ tiše se zamyslel. Nasál tu opojnou vůni pryskyřice, posečené slámy a vlahého nadcházejícího večera. Dál vykročil vstříc své cestě křivolaké, nikým nezpozorován. „Je toliko cest, těžko říci, kterou z nich se nechat vést.“ Sluneční kotouč se začal pomalu sklánět za koruny stromů, aby prosvítal skrze listí svými posledními parsky na dohasínající letní den. Kolem se líně protáhnul teplý závan větru a rozprostřelo se ticho. Jasně byl slyšet jen zvonec z nedaleké Bačerné, který všechny zbloudilé svolával zpět do svých domovů. Na kraj se pomalu snášela tma…
 |
| Což tedy dobrodruhu, snad se nebojíš? |
Je tomu již šestnáct let, co jsem poprvé vykročil se zlodějem Bilbo Pytlíkem vstříc do jakési sluje plné chodeb, nástrah a nebezpečí. Pln očekávání a nebezpečenství jal jsem se činit mnohých hrdinských skutků. Dodnes vzpomínám na tu slávu, kdy jsem celý rozechvělý poprvé s třesoucími kostkami, resp. svým mečíkem rozetnul obludného kostlivce vedví… Poté ještě nějakou chvíli nadšen jsem byl čtením Pána Prstenů, hrdinských snech o hraničářích, putováních plných dobrodružství, ztemnělých síních, kde plápolá jen oheň, nocí prosycenou hvězdami pod korunami z listí a dobrodružství na cestách. Prostřídal jsem několik Pánů jeskyně, žel nikdy to bohužel slavné již nebylo. Proto jsem snil dál o vlastních světech…
Je to již jedenáct let, co z vymýšlení příběhů jal jsem se prožívat tato dobrodružství znovu, avšak z druhé strany. Trochu více temna, více souvislostí, širší obzory, vyšší výzvy, ale hlavně chuť to zažít znovu. Zažít to neopakovatelné napětí z neočekávaného, zažít tu chuť dobrodružství…
Pamatuji se, jak jsem někde v antikvariátu našel vzorové dobrodružství pro hru „Stín meče“, kde stálo něco o přepadení vesnice Fanli. Příběh mně přišel docela zajímavý, ale sám jsem si představoval mnohá další a rozvitější zákoutí a zápletky v příběhu. Zažil jsem poprvé ten pocit, když jsem si něco pročítal a představoval, jak by se to dalo hrát, a pak následně abych vše mohl konfrontovat s úplně odlišnou realitou toho, za jaký konec to berou hráči. Bylo to ono vysněné první dobrodružství pod otevřeným nebem, po kterém jsem vždy toužil. Mít celý komplexní svět, moci v něm žít, snít a hrát, nemaje hranic, přitom mít jej komplexní a chápat jej se vším tak, abych si nepřipadal jako v nějaké počítačové hře, kde stejně jednou narazím na ohraničení lokace, nebo na nedostatek možností. A ten pocit, kdy jsem si něco připravoval v několika variantách při vědomí toho, že to vše stejně může být úplně jinak. A pak ten pocit, jak to vezmou hráči. Sledovat jejich zaujetí, interakci, vyhodnocovat situace, myslet strategicky a momentálně pod vlivem okamžiku, toť křehce balancovat, výzva veliká, ale neobyčejně vzrušující…
Do tohoto celého tažení jsem se snad dostal shodou náhod. Díky předchozímu hráčskému nadšení, díky tomu, že jsem vedl družinu v oddíle plném mladých nadšených kluků lačnících po trošce dobrodružství a taky i díky malé drobnosti: nádherné černé krabici s obrázkem dračího přízraku pronásledujícího prchající trpasličí vůz. Krabice s nápisem Asterion Začetl jsem se a byl jsem ztracen. Svět v takové ucelenosti jsem nikdy předtím nepoznal. A tak jsem se spolu se svými přáteli vydal na cestu. Na cestu, která není lemována jen vítězstvími a správnými rozhodnutími, ale i na cestu plnou smrti, hrůzy a beznaděje. Z Danérského podhůří Rudav, přes Vnitřní moře na zaslíbenou Taru skrze nebezpečnou džungli plnou domorodých kmenů hrajících v rukou mocnějších až do Dálav. Tam jsme zachraňovali jednoho z nejušlechtilejších koní – Entefela. I tam začala se psát kronika přátelství naší družiny s Orlími poutníky. Tak pěkně se linie nesla až jednou došlo i k pádu slavného města bílého mramoru, tehdy na Pejškově, když jsme jej poslední noc hráli s Jurajem nonstop, jako u vytržení jsem málem slyšel ty jasné trubky z bílých věží města, kterak vítají úsvit slunce a volají ze Sloní věže paláce o pomoc. Pamatuji i na pocit zadostiučinění, když jsem sám po letech mohl si prožívat opět svou postavu dobrodruha, v kostýmu s vybavením a putovat krajinou, jako za starých časů. I pamatuji na mnohé příhody, i na krvavé běsnění Inaky v klášteře Urea, různá nedorozumění a patálie, kterými si družinka, snad i přes mé různě krkolomné, mnohdy oklikou či jinak nejasně dané náznaky prošla. Takový je život, rozvitý, složitý a správná cesta nikdy není jistá. Avšak moc jsem rád za ty roky, za chvíle strávené s přáteli, kdesi v dálavách plných dobrodružství. Bez nich, cosi by mi chybělo, nežilo by se tak dobře, ano. Ať už v tom vidí každý kousek svého – rozmanitý příběh bez jasného konce, chvíli napětí, kousek hereckého vytržení, bloumání v dálkách své mysli a trochu snění, vyzkoušení si situací v našem světě obtížně uskutečnitelných, nebo jen setkání s kamarády; jsem proto, aby toto nezůstalo jen vzpomínkou…
Proto vítej dobrodruhu. Je potřeba jen odhodlání a chuť. Otevři tedy zaprášenou kroniku, listuj jejími zežloutlými listy; pozvedni meč. Vydej se na svou cestu! Zlo bude třeba zase o trochu slabší...
