 |
Pohled z města při končící bouři
(vidět je kaple Rytíře a vzadu část Konventu) |
Bouře smetla veškerou špínu starých časů. Smetla i ty staré pořádky. Ze samého nitra země se zvedly tuny písku, aby pokryly svým jemným hávem celý Rilond. Perla Tary, kdysi vznosné město plné promenád, zelených zahrad kolem lázní, výstavních domů a nablýskaných fasád... To se již stalo minulostí. Dnes spíš jen přípomíná bohy zapomenuté rozvaliny kdesi uprostřed pouště. Ta tam je sláva Danérie, natož pak Eldebranských rytířů a valkýr... Mnohé z toho, co kdysi bylo, mnohé již pominulo. Kdysi hrdé hradby města vypínající se k nebi jsou nyní na mnoha místech rozeklány v mnohé kusy. Vysoké trubky a vlající prapory odvál čas. Danérský jednorožec, již nevlál nad jediným sídlem. Jakoby zmizela jeho vůle kamsi za Vnitřní moře, kamsi do dálek. Toto místo zůstalo opuštěno, zasypáno a ponecháno vlastnímu krutému osudu. O to hrozivější pak bylo to ticho, které nastalo i po bouři. Terénní reliéf celého okolí byl poněkud přepsán do nové podoby. Podle pouštních elfů přišla sama Matka poušťe, aby zastavila tu zlobu, která se rozpoutala...
 |
| Mnozí se jali hledat své blízké pomoci napravit část té zkázy |
Mnohé životy a osudy byly touto bouřkou poznamenány. Věci již nebudou takové, jako dřív. Nyní bez ohledu na jekékoli mocenské, politické, obchodní a jiné boje, střety a války; nyní začal ten jediný boj. Boj o přežití. Buď přežiješ a nebo padneš. Do stále horkých dun a neustále přesýpajících se zrnek písku, které odvane čas. Tak jako obyčejné pomíjivé životy. Písky protroctví. Snad to tak vše mělo být, kdoví? Všech Sedmnáct, jako by odvál vítr kamsi do dálek. Snad jakoby v tom nastálém zmatku a nekonečném ohromujícím tichu byli hluší. Proto mnozí začali spílat i těm, kterým se dovolali. Ano, těm deseti. Těm, kteří představují jen zkázu a zmar i zatracení. Krutá a rychlá řešení...
Hradba písku a smrtonosná smršť byla ta tam. Oproti tomu však mnohé z kdysi vznosných staveb, ulic i zákoutí města byly nadobro zasypány. Bouře si vybrala svou krutou daň. Kdo nedbal již dříve burácejícího nebe a třesoucí se země a neschoval se, tak již leží někde zasypán pod nánosy sypkého písku. I most do Zámostí byl touto bouří stržen a jako dětská hračka odhozen kamsi do dálek. Z lodí, co ještě před pár desítkami hodin kotvily v přístavu, nezbyla zdaleka ani jediná. Ze staveb ve městě snad jen díky pečlivé architektuře zbyly jen některé, co se ještě tyčily nad tu masu písku jakž takž neporušené. Byl jím na jihu komplex Velkého konventu, dále pak Kapitulní budova Rilondské Univerzity a několik budov ve vnitřním městě, které bylo trochu ochráněno vnitřní hradbou.
 |
| Prorok Adamus spílá nad životem |
Život se však neptá a nečeká. Dere se dál na povrch nehledě na jakékoli okolnosti. Teče jako dravý pramen horského potoka. A tak začal se pomalu probouzet ze šoku i život ve městě. Lidé si prohrabávají cestu ze sklepí. Začají hledat své blízké, shánět se po svých domech, zvířatech a jiných majetcích, které jsou většinou pod tíhou tolika zrnek písku...Jakoby se město proměnilo v jedno velké archeologické naleziště, kde se ohledávají zbytky nějaké snad Arvedanské slávy. Lopata se stala hotovým pokladem. Stejně tak, jako pitná voda. Mnoho z městských studní je zasypáno. A leckdy je obtížné nalézti míst, kde vodu najít. Někteří zoufalci se plnými doušky svlažují v Umělém jezeře, jehož voda má leckdy velmi zvláštní a nepředvídatelné účinky. Nad městem není žádná centrální vůle, která by jej dala dohromady. Vládne tu strach a obava z každé chvíle, která může přijít. Obrana města je decimována. Už se o něčem podobném vlastně ani nedá bavit. Jedniné štěstí je, že ty mocné živly nevybírají si jen některé... Zkrátka po skřetí armádě nebylo vidu ani slechu. Na obzoru se nečernají žádné šiky, nikdo na město neútočí. Mnozí si tedy kladou různé otázky z toho, zdali něco přijde, nebo jestli je celá skřetí armáda zasypána. Snad by byl důvod i pro malou oslavu, ale málokdo má sil něco podobného podnikat. Město je vyčerpáno a vymačkáno až na dřeň.
 |
| Hned po bouři vyrazila z města první karavana kamsi na západ. |
Je tu však určitá naděje. Rackové se objevili nad městem a zase začali kroužit kol kolem, jako za všedních dnů. I odkudsi se objevila karavana s několika velbloudy a skrze město vyráží kamsi na západ. Na naváté duně, kde kdysi byly lázně, stojí teď s rozpraženýma rukama jakýsi falešný prorok a svými popraskanými rty káže svá proroctví o smrti v pískách, zradě a bezmoci. V budově Velkého konventu začíná opět život, jsou slyšet úsporné příkazy. Nejvíce živo je v místech vnitřního města. Kolem provizorního sídla Kylmarských se objevilo mnoho kopáčů, co rádi pomohou za příslib vody a jídla. Rilond se probudil do krásného slunečného dopoledne. Začal zlehka vát drobný vítr ze severu, aby s sebou přinesl vůni moře, soli, ryb a daleké Danérie. V tu chvíli však všem zarnulo. Krajinou se rozlehl silný a zlověstný zvuk dunění skřetích bubnů a mocné nervydrásající zatroubení jakéhosi temného rohu...
To generál a skřetí lord Agunágh se svým vojskem přichází!
 |
Každý v Rilondu se strachem a obavami jen zatřásl.
|
Leviathan er Aegren
 |
Rudá pětilistá Aegrenská růže
na bělostném podkladu Danérie,
kde modrý pruh značí vnitřní sílu.
Koruna pak oddanost králi, zbraně
rytířskou čest a hvězdy spřízněnost
s rodem Thaliona Sjednotitele. |
„Bertolde, náš pán umírá. Musím s ním být až do konce, ať bude jakýkoli. Jestli tě můžu poprosit, vezmi své muže a dojdi k lordu Freyovi s dopisem, který ti předám. Při veškeré úctě k jeho otci a pánu celého rodu, potřebujeme rodovou zástavu. Bude se hodit, až přijde ten okamžik. Velcí mužové nemohou odejít jen tak bez povšimnutí. Ať tedy zavlaje Aegrenská růže nad Rilondem a doprovodí jej k Lamiovu soudu vzpřímeného s veškerými poctami, jež mu náležejí,“ dodal sípavým, ale přesvědčivým hlasem raněný muž ve ztemnělé místnosti. „Ignáci, však ty dobře víš, co pro mě znamená služba, čest a povinnost. Samozřejmě, že tak vykonám. Neboj se, vezmu své muže a postaráme se o to, aby celé město vědělo, kdo to byl pán z Aegrenu. I na Lendor se přeci musíme vrátit s hlavou vzpřímenou. Víc se udělat asi nedalo,“ na chvíli se odmlčí ten druhý, postarší muž v plátové zbroji. Z místnosti zazní šepot motlitby. Rytíř se pomalu ukloní, a lehkým krokem vycouvá ze dveří.
Freon Poutník
 |
| Zapomenutý rozcestník při vstupu do stepí |
Vzpomněl si, jak včera překročil vádí Amber, kde několika doušky vody svlažil své vyprahlé hrdlo. Něco se mu však nezdálo. A ještě že dal na svůj šestý smysl. Poklekl k zemi a jal se jí naslouchat. Slyšel mohutnou zlobu země. Proto se běžel co nejrychleji schovat do této jeskyně. A nebýt toho tygra prchajícího před bouří, měl by tu i klidné spaní. Přes noc se to vše přehnalo. Když se vyhrabal ze zpola zasypané jeskyně, naskytl se mu nádherný výhled do stepí. Vál lehký větřík ze severu. I díky tomu se dostal na pár desítek metrů ke stádu plachých antilop. Nebýt toho tygřího masa, klidně by si i zalovil. Teď ho čeká daleká pouť travinami vlnícími se ve větru. Lehce se pomazal smrdutým bahnem O´krawa, aby na něj nešli místní komáři. Poklekl ke své potnické holi, aby poděkoval tomu, kterak cesta divočinou je mu příznivá. A pak vykročil. Byl konečně šťastný. Opět v pohybu, opět v přírodě. Na cestě...
Rybář Ševar
 |
Zbytky prasklého zvonu, které neuvízly
ve stěně hospody "U Rytíře" |
Tohle chtělo krapet pořádné kořalky. Vždyť ten běs živlů, co venku řádil, málem zboural i tu naši hospodu. Do restaurace u Rytíře vrazil obrovský zvon, který zřejmě spadl z budovy sousedního Konventu. Zkrátka, ohromná rána, prasklina ve zdi, kameny, prach... A pak místo trhliny ve zdi ten vyboulený tepaný nápis „Eldebranským rytířům s díky za správu a ochranu prvního města na Tarském kontinentě Urozený sněm 750 k.l.“ „Uff ,ty vole, to bylo o fous. Zkrátka klika,“ poplácal po rameni cizince z pouště, se kterým se právě seznámil. Tak nějak začal tušit, že v Rilondu to v nejbližších dnech asi nebude úplně ono. Skoro aby se poohlédl po nějakých zásobách a trochu se zajistil. Ve městě teď moc zásob beztak nebude, snad něco uloví... Zkrátka a jasně, prasklý zvon není nikdy dobré znamení!
Cizinec
 |
Arčí byl až po hlavu
zamotán ve sr...ách!
Všech Sedmnáct budiž
pochváleno! |
Azim byl zahalen ve svém šátku, zadumán myšlenkami na to, co by měl vykonat, až ta mohutná bouře odejde. Tu ho vytrhl ze zamyšlení jeho nový známý, místní rybář.„Uff ,ty vole, to bylo o fous. Zkrátka klika,“ povídá. „Jojo, to teda byla,“ nepřítomně odpověděl. Hlavně co Árčí. To ho trápí! Bez něj si neporadí. Rychle do sebe vyklopit poslední pohár ze stolu a vrhl se ke dveřím. Obava a rychlost mu dodaly sil a tak sám otevřel dveře „od Rytíře.“ Venku se začal klubat docela pěkný den. Kde jen je? Kde je? Horečně se mu míhalo hlavou. Zmatečně ohledával polozasypaný dům. Žaludek se mu začal svírat a počal mít pocity úzkosti až zoufalství. Arčí! Tu se ze zásypu pohla kadibudka, která zahýkala. Vytryskly mu slzy štěstí. Rozeběhl se do těch míst. Jeho velbloud s kabibudkou naraženou na hlavě se vysoukával z písku a hýkal mu na pozdrav.
Brim
 |
| Znavený Brim při koupeli na břehu YBu |
Už měl po zuby všeho toho písku, který mu zalezlo do vousů, vlasů a kdoví kam. Chtěl zase cítit pevnou zem pod nohama. Pocítit trochu horského vzduchu. Vzpomněl si na svůj rodný kraj, na zemi svého mládí. Tam, jaké roky to prožil. Kde získal své zkušenosti. I vzpomněl si na rodinu. Ach bože, kam až to vše došlo. Tak daleko na konec světa kamsi do pouště na Taře. Však já se jen tak nevzdám. Svět ještě dobře pozná zač je toho herdek loket. A ještě se bude povídat o tom, kdo to ten Brim je. Pán z Aegrenu to má už asi za sebou. Toš tak mám volné ruky. Co s tím? Nejdřív najdu nějaké ten sódek s kořulkou a beztak něco pořádného vymyslím. To bohdá nebude jen tak!
Arul Nexus von Boševal
 |
| Bouřka trhačka bývá většinou "jednou" za život |
Bouřka trhačka byla neskutečná. Něco takového jaktěživ nezažil. Přikurtován i se svým vozíkem k těm nejpevnějším trámům v podpalubí zažil to, co myslel, že bude jeho zážitkem posledním. Trhačka trhala. Trhala chlapy, stěžně, trámy... Pod velením zkušeného kapitána se třásla celá posádka. Kapitán sám se třesl před bouřkou. Snad proto, že věděl, co dokáže. Přívaly vody zalívaly palubu a v proudech se hrnuly do útrob lodi. Kapitán pevně držel kormidlo a pral se s osudnou bouřkou statečně. Žel zřejmě bojoval bitvu, jež nešla vyhrát. Arulovi nezbylo, než zavřít oči a pomodlit se k Poutníkovi.. Loď sebou hrubě zatřásla a ozval se praskot kýlu. Voda se začala vřít a tryskat i zespodu. Výkřiky lidí, hřmot bouřky, řev kapitána... Ale před ním se rozprostřelo na chvíli úplné ticho. Vše se jakoby zpomalilo. „Finwalur nostro! Via, via...“ V tom na něj spadl trám, zatmnělo se mu před očima a zaplavila jej vlna milosrdného bezvědomí.
Barva se nanáší dvakrát - nejdřív penetrace a pak povrchová. Momentálně jsme to celý už natřeli penetrací a já dneska začal dělat s povrchovou barvou, takže už jsme za půlkou a mělo by to výt rychlejší . 