MoBačeři

Přátelé,

Movember je skoro tu, už za dva dny. Kdo se k nám přidáte? Loni byla účast slušná, jak na tom budeme letos?

Prospěšnost tohoto hnutí snad nemusím zmiňovat, na níže uvedených stránkých je vše dobře popsané.

Mobratři, Mosestry, přidejte se. Vždyť jde o zdraví, o zdraví nejen nás.

http://moteam.co/baceri

Díky za pozornost.

noční keška

Pohodový odlov noční kešky. Cestou užívání si, povídání.

Sraz 31.10.2013 v 20:00 u hospody Rybářská bašta na Rakovci u přehrady. Následně budeme pokračovat na tuto chuťovku.

Zatím očekávaná účast Veve, Pepe, Bobo, Majk, Vico. Přidáš se i ty?

Obídek^4

 

Všichni bačeři i nebačeři čtoucí blog jsou velmi vítáni na zítřejším planárním obědě v nejvostronostřejší výdejně poživatin za studentskou cenu. Témata rozhovoru budou tentokrát škodlivost přemíry šmaženého jídla, mechanismus ukotvení digestoře a Babicovy dobroty ve sněmovně.

Čas 11:45:00 by už měl touto dobou být červenou fixou v kalendáři u každého úterý. Bezruký tentokrát přijde včas. Oujé.
Hlavně pozor ať přijdete do parku po správné cestě.

Černobyl roadtrip 4. díl

ČESKOU VLAJKU V ČERNOBYLU NEHLEDEJTE
Kolem jedné hodiny po poledni přicházíme přímo k sarkofágu čtvrtého bloku. Kolem něho je několik vrstev zdí a plotů s ostnatým a žiletkovým drátem. Opodál stojí informační centrum - míjíme se tam s jinou skupinkou turistů a uvnitř se dozvídáme zajímavé informace o současném stavu sarkofágu a prostorů pod ním. V místnosti je velký model aktuálního stavu budovy čtvrtého bloku, kolem visí vlajky států, které přispěly na likvidaci černobylských škod. Jsou zastoupeny téměř všechny evropské státy. Česká vlajka chybí.
Při vzpomínce na Česko dostáváme hlad a žízeň (jak jsem poznamenal minule - s vodou jsme náš výlet neodhadli). Jdeme na černobylský oběd. Tajně doufáme, že bude formou all you can eat/drink, ale není. Vstupujeme do kantýny, která není pro stabilní zaměstnance, dle slov místních, je prý o hodně lepší. Je určena pro krátkodobé pracovníky, delegace a turistické živly.
V ČERNOBYLSKÉ KANTÝNĚ
Polévka s chlebem, kuře s rýží, sklenice limonády (z čerstvě rozsekaných citrónů) a nějaký ten pirožek jako dezert. Ještě před vstupem do kantýny ale musíme poprvé projít detekčním zařízením - všichni máme zelenou. Při delším nebo silnějším kontaktu s radiací by se mohla objevit červená a putovali bychom do karantény, kde by se čekalo na naše postupné zezelenání.
Mitch empaticky vycítil, že se nám nedostává vody, tak nám u místních sehnal nějakou podpultovou láhev. Ptal jsem se ho, jestli si můžeme nabrat vodu na toaletě u kantýny a stejně jako vždycky na podobné otázky, odpověděl ve stylu „nedělal bych to, není to zcela bezpečný.“
Vodu necháváme dlouze odtéct a před i po obědě si myjme na WC alespoň ruce. Do chlebníku bereme chleba, který jsme nesnědli k polévce. Zužitkovali jsme jej o pár chvil později, na mostě přes kanál, původně sloužící pro chlazení prvního až čtvrtého bloku. Pod mostem jsou totiž radioaktivní ryby (nebo alespoň něco, co lze do škatulky „radioaktivní ryba“ zařadit).
PROTIŠEDNÍ PŘÍBĚH RADIOAKTIVNÍCH SUMCŮ
Z mostu vidím pět největších sumců, jaké kdy v životě spatřím. A za odměnu, že se tak předvádí, jim házíme chleba. Mitch vypráví, že tu ryby žijí už od Černobylu. A vlastně tu plavaly i mnohem dříve a vzhledem k tomu, že je turisti i místní zaměstnanci pravidelně krmí, budou žít dále. Žádné přirozené nepřátele nemají, radiace jim očividně jde k duhu a nejbližší rybářský revír je vzdálen několik stovek kilometrů daleko.
ŠEDIVÉ MĚSTO RADIOAKTIVNÍCH SAMCŮ
Z mostu se místním minibusem vydáváme k budově pro pátý a šestý blok. Všude jsou stále jeřáby, stavba už ale pokračovat nikdy nebude. Nedaleko je i budova, ve které je ke zhlédnutí nedostavěný pátý reaktor - údajně jedna ze tří částí, které se měly na místě dát dohromady.
Pokračujeme minibusem kolem rozestavěných chladících věží. Jak už jsem zmiňoval v předchozích dílech, jsou totožné těm u tuzemských atomových či tepelných elektrárnách. Kolem nich pokračujeme přímo do Černobylu - do města.
Překvapivě tam toho k vidění příliš není - několik zašlých ulic, pár vozidel, znovuotevřený obchod, několik restaurací spíše pro turisty než pro místní. Odhadem zde dodnes žije přibližně 200 obyvatel.
BOŽÍ ZÁSAH
Legenda tvrdí, že kostel ani přilehlá zahrada nebyly zasaženy radiací. Boží zásah. Kromě kostela nás ještě zaujalo a cynismus vyvolalo muzeum techniky použité při sanačních pracích. Zbývá v něm totiž už jen několik málo vozidel a ostatní, z kdysi velkého hřbitova techniky, který lze spatřit na fotografiích různě na internetu, prý byly zlikvidovány - rozřezány, zakopány, zavezeny.
HŘBITOV OŽIL
Když na hlavní ulici fotíme Leninovu sochu a míjí nás zaprášený vrak, je nám všem docela jasné, že hřbitov techniky jednoduše ožil a obohatil místní vozový park.
Po této zkušenosti jedeme zpět do elektrárny a vlakem přes Bělorusko do našeho improvizovaného domova - do Slavutiče. Tentokráte nás za celou cestu žádný z místních ze sedadel nevyhodil, cesta tak byla nejpříjemnější za celou naší návštěvu Černobylu. Úsměv na tváři nám navíc vyvolávala vzpomínka na pivo v hospodě ve Slavutiči.
POKUSY NAD PIVEM
Dáváme si Oboloň, asi nejlepší ukrajinské. Slavíme návrat z Černobylu a podporujeme Obloň i nějakým místním aditivem. Dozvídáme se o lokálních strastech, jako že v Bělorusku mají levnější auta, ale když si je chce Ukrajinec dovézt domů, tak mu je celníci často zabaví; že nejchudší část Ukrajiny je právě podél západní hranice, okolí Rivne, Lvova a Zakarpatí; že pivo Slavutič, které jsme si chtěli dát původně, se nedělá tady ale někde skoro tisíc kilometrů daleko; že v zóně v Černobylu pořád pracuje 3000 (!) lidí - původně za plného provozu to bylo 5000…
Ptáte se, co tam všichni dnes dělají? Většina nic, prostě je jen stát zaměstnává. Práce pro ně není, a tak chodí do práce, ale nepracují. Pár místních se ale uchytilo u různých zahraničních společností, jež v okolí pracují na různých projektech.
Co si máme představit pod pojmem projekt, to nikdo moc neví nebo o tom nechce mluvit. Za Pripjatí, městem mrtvých, je pak velký skleník. Lze jej spatřit z toho šestnáctipatrového domu, na jehož střeše jsme dopoledne byli. Prý tam dělají pokusy na rostlinách zasažených radiací. A na zvířatech? Místní mlčí. Mitch taky pracuje na nějakém projektu, prý pro francouzskou firmu, o co přesně ale jde, se s námi nikdy nepodělil.
text: ALEŠ GILL

Celý článek byl převzat z http://www.protisedi.cz/index.php?q=article/cernobyl-roadtrip-4

Digitárium v prosinci

Ahojte mládežníci,

jak jistě víte, naše brněnská hvězdárna se od minulých let posunula notný kus kupředu a její projekty

jsou lepší a lepší. A od listopadu je v provozu luxusní digitárium!

A tak jsme se rozhodli, že místo neustálého "co kdyby" a "až bude čas" "jednou možná" provedeme jasnou fahu. Zarezervovali jsme si 2 vstupenky na digitárium Astronaut.

Kdyby se někomu dalšímu zastesklo po hvězdácha a chtěl se k nám v tento páteční odpolední večer připojit, pak nechť čte následující fakta.

Kdy: 6. prosince (pátek) v 18 hodin.
Kde: brněnská hvězdárna (my máme sedadla 13 a 14)
Cena: se slevou na ISIC je to za 100 Kč, pro pracující lid 150 kč/osoba.
Program: Astronaut, digitárium.

Veškeré další info TADY
Rezervace vstupenky na již zmíněné datum ZDE
Rezervujte dokud jsou místa. Bývá zvykem a je to tak, že hvězdárna bývá narvaná do posledního sedadla.
Před rezervací je potřeba se krátce registrovat.

Obídek no.: III.

Stratocaching, drdůjcoming, nové postřehy školní, brněnské i jiné. To vše můžeme updatovaně sharovat mezi aktivními jedlíky nejen z našich řad. Mimo jiné tu mám pozvánku na jednu pořádnou akci v Brně (viz. zde:  http://www.larpvikend.cz/. Rád bych na něco s vámi zašel. Samotný se stydím;-) Plánování dalších akcí atp. Aktivní bačerská chalací liga. Nostro vostro.

Jinak nařídit čas a napařit vrtule do Panparku. Klasická faha v úterý 11:45 uprostřed. Zn. přesně a každý "svou cestou". (http://www.youtube.com/watch?v=zXrIXk0FyOE)

Krásný podzim všem!

Černobyl roadtrip 3. díl

Dříve než jsme došli ke slavnému reaktoru černobylské elektrárny, navštívili jsme město duchů - Pripjať.  Pokud jste hráli Call of Duty 4 nebo jste alespoň zaznamenali, že před pětadvaceti lety vybouchl Černobyl, jistě vám neuniklo, že Pripjať je od té doby dost možná nejděsivějším místem na světě.
PŘÍPRAVA NA CESTU
Probouzíme se do slunečním kotoučem (zatím ještě stále) příjemně žahavého dne. Víme, že půjdeme daleko a pěšky, navíc si máme vzít dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy a něco na hlavu. Mitch říkal, že předevčírem pršelo a vlhký baráky prosakují radioaktivitu - tak aby nám něco nekapalo přímo na kůži a nedostalo se pod ní.
Máme dilema, co si na celodenní trip do Černobylu vzít a co ne. Víme že bude pořádné horko, tak jako dny předtím, a nakonec tak bereme do dvojice jeden batoh s dvoulitrovou vodou. (Doporučuju kupovat opravdovou vodu, ať už gazovanou nebo negazovanou, ne minerálku. Ta ukrajinská, když zteplá, tak se nedá pít. Mimochodem, minerálky zde mají pouze neslazené.)
Náš (i)legální průvodce Mitch, jeden z mála místních, kterému tragédie v Černobylu zajistila lukrativní job, přichází na smluvené místo a počáteční nervozita tak opadá. Ve trojici vyrážíme přes dvorky mezi panelákama na slavutyčské nádraží.
Před ním se ještě zastavujeme na tržnici, kde Mitch projeví zkušenost a nakupuje další zásoby vody. Nakonec máme tři a půl litru na dva lidi, což se ve finále ukáže jako zoufale málo.
VE VLAKU
Jsme ve vlaku. Mitch nám hledá místo k sezení, každý tady má totiž své stabilní, protože vlakem cestují jen a pouze místní, a tak to není právě jednoduché. Domorodci si nás prohlíží jako atrakci. Počáteční zvědavost nahradily zlostné pohledy. Koukáme do země a počítáme zářezy na podlaze vozu.
Poslední ukrajinská zastávka a následně vlak zamíří přes běloruské území směrem k elektrárně. Kdysi jsem četl, že když si vedení města Slavutyč dalo za cíl jedné z pětiletek vystavění trati ze Slavutyče do Černobylu, tak papaláši vymýšleli různá bezpečnostní opatření a zóny a mysleli prakticky na všechno, jen ne na to, že by se mohl rozpadnout Sovětský svaz. A tak se jede přes Bělorusko.
TŘI VĚŽE
Nikde se nezastavuje. Ostatně ono není ani pořádně kde, všude jen samé močály a bažiny, dost nehostinný kraj. Když tu se po levé straně vynoří rozestavěné chladící věže, snad pro pátý a šestý, možná pro sedmý a osmý blok, později komín - podle něj jsme si jistí že jsme tam, kde jsme.
Přijíždíme na nádraží přímo v elektrárně; vypadá to tady trochu jako v metru ve špičce - všichni se vyhrnou ven z vlaku a běží stejným směrem do útrob elektrárny. Po několika metrech v prostoru dosud fungujícího Černobylu je kontrola - místní mají nějaké průkazky, my musíme ukázat pasy a Mitch povolení.
V AUTOBUSE
Přicházíme na autobusové nádraží vně elektrárny; nasedáme do jednoho z vozů a Mitch nám opět vyřizuje místo k sedění. Zase má každý to své stabilní a opět se setkáváme s nenávistnými pohledy spolucestujících. Dokonce nás tentokráte vyhazují nějaké ženy. Nakonec ale všichni sedíme a jedeme - několik zastávek, k vnějšímu okraji elektrárny. Tam vystupujeme a vydáváme se na trip do Pripjati.
Cesta je dobrá, jezdí po ní ale jen postarší náklaďáky se znakem radiace na přední masce, což značí jediné - jsme blízko. Silnice je osázena značkami, které vypadají celkem nově. Přecházíme přes trať. Zde začíná veřejné osvětlení (ne že by svítilo, žárovky už obvykle na svých místech nejsou) a to je neklamný důkaz toho, že jsme cíli ještě blíž.
PRVNÍ POZDRAV PRIPJATI
Před námi vidíme další hlídku, hned u vstupní brány do města. Pasy, povolení a můžeme dál.
Procházíme hlavní třídou, na jednom z domů je stále tabulka: Bulvár Lenina. Původně široká třída, dva proudy v každém směru, oddělené širokým pruhem zeleně, po krajích taky zeleň a teprve pak domy. Teď? Tunel pro jedno auto, druhý směr není vidět, víme o něm jenom proto, že tudy projíždějí výše zmíněná nákladní auta. Domy po straně cesty? Skoro nejsou vidět. Pruh zeleně se za více než dvacet let proměnil na pruh lesa. Pralesa. Přicházíme na náměstí; na několika domech vidíme nevkusně, ale vtipně umístěnou reklamu na Prypiat.com.
PANELÁKY, ŠKOLKY, ŠKOLY
První zastávka - nejvyšší budova ve městě; má snad šestnáct pater. Asi výpadek elektřiny; výtah nejezdí; takže po schodech. V několika patrech se zastavujeme a procházíme byty. Klasický panelák. Je tu bordel, jak tady někteří dobráci po havárii rabovali. Věřím, že televize a rádia (neviděli jsme ani jednu/jedno) dosud někde po Ukrajině hrajou. Asi září trochu víc než ostatní. Ale co, radiace přece není vidět.
V jedenáctém patře, kousek od výtahu,nacházíme klavír. Loni prý ještě hrál, dneska je ticho. Přesto, první věc, které jsem se ve městě dotkl.
Vycházíme až na střechu. Jak pršelo, je tam bazén. Odtokové kanálky zanesl čas. Namočit boty radioaktivní vodou si nechceme, takže máme dost omezený manévrovací prostor k pohybu. V dálce vidíme radar - údajně na ochranu elektrárny, bůh ví, k čemu tam stojí doopravdy. Fotíme i elektrárnu, ale je mírný opar, tak z těch fotek moc není. Dole pod námi se rozprostírá náměstí, vidíme střechy domů. Ulice rozpoznat nelze, na to je Pripjať příliš zarostlá.
PANENKY BEZ HLAVIČEK
Procházíme budovu školky. Klasika, kdo se o problematiku zajímá, tak zná z fotek - panenky bez hlaviček, hlavičky bez panenek, hračky, dětské knížky, postýlky, botičky. Celkem depresivní prostředí. Ve škole to samé, akorát ve větším provedení. Nalevo třídy, napravo tělocvičny. Listuju jedním slabikářem - je v hodně dobrém stavu. Všude učebnice, nástěnky k N-tému sjezdu strany. Našli jsme i jednu místnost, kompletně pokrytou protichemickými maskami. V den evakuace prý bylo cvičení. Jak se chránit proti radiaci ale ve městě nikdo nevěděl. Škola musela být podle mého odhadu tak pro 1500 - 2000 dětí.
HLAVIČKY BEZ PANENEK
Dále přicházíme k bazénu, ten prý fungoval nejdéle; všude jsou položené nějaké speciální povrchy, něco jako linoleum, ve kterých se nedrží radiace a dají se snadno omývat. V bazénu, stejně jako různě jinde po městě, vidíme více nebo méně zdařilé graffiti. Mitch se vyzná a zná i některé autory. Vracíme se k náměstí a procházíme skrz obchod; na svou dobu opravdu velký, zhruba jako ty dnešní u nás. Kulturní dům. Všude megaportréty ukrajinských pohlavárů, sem tam nějaký Lenin.  Hlavičky bez panenek.
LUNAPARK JEDINĚ V ZIMĚ
Za kulturákem je lunapark - tři kolotoče, ruské kolo a autodrom. Autodromem prorůstá okolní buš, ale ruské kolo vypadá jako nové. Stojí na asfaltu, dost daleko od stromů, takže se do něj příroda ještě nepustila. Tady naše výprava po městě duchů končí. Jestli se sem vypravím někdy příště, tak určitě v zimě, kdy příroda trochu ustoupí a bude vidět víc než radioaktivní zeleň.

TEXT: ALEŠ GILL

Celý článek byl převzat z http://www.protisedi.cz/index.php?q=article/cernobyl-roadtrip-3

Čas příběhů nadešel

Pejškovský zlatý les

 Čekám vždy na podzim. Na tu chvíli, kdy se od lesů poprvé připlíží mlhy v dřívějším šírání. Vzduch zvláštně studeně zavoní. Nad Pejškovskými hvozdy padne stín a slunce vstává v krvavých červáncíh. A příběhy dostanou novou hloubku. V letním žáru se v mé hlavě nápady nerodí. Snad jen v hlubokých lesnatých údolích, kde letní období nestihne rozehnat zádumčivost a chlad. Přesto je léto nesmírně důležité. Dovolená či prázdniny, jak se tomu času říká zde, pro mne znamená „zimní spánek“ myšlenek na asterionský svět. V těchto chvílích se nebudím v okolí trosek Rilondu, neshlížím na vrchovinu a rozeklané rokle v Zámostí. V nose mě nešimrá kouř z doutnající mocné pevnosti Brod. V hlavě jsem nechal odpočívat realitu, zasažen proudem starostí všedních dní, ať už rekonstruováním chalupy, rodinnými radostmi a profesní realizací... Skřeti drancující krajinu se tak bouřili v mé mysli tak trochu naprázdno...

A pak to přišlo. První mlha, první den, kdy slunce dostatečně náš svět neohřálo, ačkoliv stálo na modrém nebi. První závany z posmutnělých a trochu opuštěných dálek. Pár žlutých listů na zemi a dýně na stole. Rudé šípky kolem silnice. Špičaté kaštany rozlousknuté ve své hnědí. Opadaný ořech, první varovné mrazy... Ne náhodou je právě tohle čas, kdy Frodo odchází z útulného Kraje do neznáma, kdy Zlo sílí s ubývajícím dnem, kdy se mnozí z dobrodruhů vydávají na cesty tomuto Zlu čelit.
V krajích za obzorem se cosi pohnulo. Zdánlivě prázdná a tichá údolí se plní zlověstným šepotem stoupajícím ze zarostlých mohyl. Krajina vypadá jako tichá a bezpečná, ale v jejích útrobách se otevírají kamenné brány a v temnotách se mihotají nesčetné rudé oči. Stín a temnota nabírá na síle. Bezstarostnost a lehkost léta je ta tam. 

skřetí dobrodruzi na cestě (Azim, Amina a Ševar...)

řežba u Kežedorského sedla

Je to jako první láska, jako cesta do vlastního nitra. Cesta zpět do dětství. Do hloubky mysli, imaginace a klukovské touhy po dobrodružství. Ač sami ve vlastních plánech a životech každý směřujeme svou cestou, vždy mi přišlo, že ono kouzelné a neopakovatelné mystérium dračího doupěte je neochvějným pojítkem a tmelem naší duševní potravy a touhy zakořeněné kdesi v hloubi nás, u pramenů naší dětské podstaty. Podzimní kulisy jsou tisíckrát okoukané a přesto se s jejich příchodem člověk znovu a znovu nechá unést, podlehne svodům časného večera a začne zase snít. Se zavřenýma očima jsem zpět v Asterionu. Podzimní kouzlo a svody přírody, která čaruje svými barvami začínám utíkat do krajin nám společně tak dobře známým, tak opojným, plným nebezpečenství a potřeby po dobrodružství. 

Zpět v kraji rozervaném válkou, na širém Asterionu při cestách poutníků plnících svůj úděl, v temném zarostlém hvozdě vidím oči dobrodruhů, které zde svítí do noci, jež šerá. Čekali dlouho, aby se vydali zpět na svou cestu. Aby zamíchali koleso událostí kolem Kežedorského sedla a postavili se s grácií a švihem výzvám svého času. A čas přichází!  Cosi se hnulo a nové tažení je blízko. Ještě nekončíme. Začíná další kolo. Nelítostné, nebezpečné, napínavé a dobrodružné. A když nad tím vším znovu a naplno přemýšlím, nejcennější na tom nejsou ani sebelepší příběhy, ani světy s poutavou historií, ani chvíle nebezpečí při soubojích s nestvůrami, ale přátelé, kterým to vše mohu sdělit, přátelé pro jejichž prožitek to všechno vlastně je. Přátelé a Setkání. Dnes tedy připíjím na všechny přátele, jejichž cena je v mém životě nevyčíslitelná. Na Přátele a Setkání! 

pařaj coming!

Kdy: 

25. - 28.10.2013, Pejškov. 

montážpárty

Hola,

zítra drobná montážpárty, u Pepka a Vevky.

Blíže se informujte telefonicky či jinak operativně, již teď se nám to začíná poněkud měnit pod rukami.

Těšíme se na Vás.

Konečná stanice...

...spojení mé osoby s Bačernou kompanií.


Děkuji, ahoj

Obídek II

Nejnovější gastronomická tradice je na vzestupu. Druhý ročník akce nabité břitkým humorem, placatou chálkou a dechberoucími historkami z Pejškovského lumberfestu 2013 se odehraje na stejném místě a ve stejný čas.

Seřiďte si tedy hodinky a pro neopakovatelný zážitek(alespoň v tomto týdnu neopakovatelným) se dostavte v úterý 11:45 na sraz v Panparku.

Každý moudře zvolte cestu po které přikráčíte, technačky nebudou uznány.

Pokud by někdo podcenil rychlost brněnských přibližovadel nebo měl moc volna, může vyrazit napřed a zařadit naši mohutnou objednávku do kola štěstí. Pro takového potenciálního hrdinu zde zanechte písemně vaši oblibenou chalaj z vostronostrejch dílen.







 podepsán pan Bezruký

Černobyl roadtrip 2. díl

Tentokráte prolistujeme poezií ukrajinských dálnic; dojde na nepříliš příjemné setkání s děržavnou automobilnou inspekcijou, následně v rychlosti proletíme kyjevským metrem, abychom skončili v hospodě ve Slavutiči. Čtěte druhou část našeho deníku popisujícího tři roky starý letní výlet do oblasti Černobylu.
DEN DRUHÝ
4:00 budíček; relativně vyspaní vyrážíme, ať jsme z pole dřív než dorazí první kombajny. Najíždíme zpátky na remontcestu Lvov - Rivne, ta je naštěstí díky našemu časnému výjezdu prakticky prázdná; trochu se lepší, občas je čtyřproudová.
O půl šesté nás čeká první setkání s DAI (něco jako děržavna automobilna inspekcija). Obvykle mají - nevím jak to vyjádřit česky, Poláci tomu říkají posterunek - takovou úřadovnu u cesty, označenou modrou značkou; stejnou jako u nás parkoviště nebo nemocnice, s nápisem DAI (v azbuce) a sníženou rychlostí. Někdy stojí i mimo, většinou ale nedaleko oné budky. Řidiči v protisměru spolehlivě blikají, my blikali taky. První setkání proběhlo nejhůře ze všech (celkem byly tři). Pas řidiče, techničák, zelená karta.
Daičik chytil slinu, něco po nás chtěl, my mu říkali, že nerozumíme, on zas něco chtěl, my zas rozuměli, ale nerozuměli. Vrátil nám papíry a jelo se dál. Ani na okamžik nesmíte daičikům ukázat, že jim rozumíte.
Jasně, že chtěl úplatek.
Další dvě setkání s daičikama už ale byly naprosto standardní, jeden nám dokonce popřál šťastnou cestu. Přesto jsme pro jistotu vozili celou dobu v kastlíku jednu plechovku Plzně a jednu Budvaru. I když oni daičici spíš slyšej na dolary.
POEZIE UKRAJINSKÝCH DÁLNIC
Za Rivne začíná ukrajinská dálnice, která je v tomhle úseku sice neuvěřitelně široká, za to strašně dobitá. Představte si D1 po ladovské zimě, pak dvě tři další podobně malebné zimy, mezitím krupobití, roj meteoritů a dvě morový rány. A žádný opravy. Tak teď možná tušíte, jak ta cesta vypadá.
Průměrná okreska nejnižší třídy mezi Horníma Houžvičkama a Dolním Příkopem, široká dvacet metrů. Tankodrom. Dírám se dá vyhýbat, ale jen těm velkým. Malým nemá smysl, protože byste nedělali nic jinýho.
Naštěstí se ale cesta čím blíže ke Kyjevu lepší, před ním se již jeví jako standardní německá dálnice. Pod pojmem standardní německá dálnice si na Ukrajině lze představit velmi širokou, velmi kvalitní dálnici, s tím, že na cestě jsou autobusové zastávky, vede přímo dědinama (nečekejte žádné viadukty), čekejte ale přechody pro chodce (většinou přináší omezení rychlosti na stovku, někdy na 80).
Kolik je vlastně maximální povolená rychlost na dálnici se nám zjistit za celou dobu nepodařilo. Na tom nejhorším úseku jezdili místní borci dost přes kilo, my tak 80-90, s jazykem na vestě a smrtí v očích.
Další specifikum - devadesát procent ukrajinských dálnic nemá mimoúrovňové křižovatky. Takže když chcete odbočit vpravo, není to problém. Pokud chcete odbočit vlevo, musíte odbočku přejet, po párstech metrech vjet na odbočovací pruh vlevo, tím se otočíte přes dělící pás do protisměru, vrátíte se oněch pár set metrů, a odbočíte doprava.
Zdá se to takhle v psané podobě možná šílené, ale při minimálním provozu, jaký na dálnicích na Ukrajině panuje, to funguje v praxi docela dobře.
ŽITOMIR
Asi nejvíce nás překvapil obchvat města Žitomir; před vjezdem do města nás nový obchvat odklání a vede vlevo (severně) kolem Žitomiru. Po dvaceti kilometrech nás napojuje zpět na dálnici, ale ne ve směru na Kyjev, kterým jsme celou dobu jeli, ale do Žitomiru, do centra. Takže povinně všechna auta, která jedou trasu Lvov - Rivne - Kyjev, musí absolvovat přejezd do protisměru popsaný výše.
Na ukrajinských dálnicích také často uvidíte značky podobné našemu zákazu otáčení, prostě takovou přeškrtlou šipku do protisměru, s nápisem města, kterého se zákaz týká. Celou cestu do Oděsy nás tak provázely značky Kyjev zpátky. Ale to už trochu předbíhám.
PAUZA NA KAFE S ATLASEM V RUCE
9:15; na tachometru 206 313, tj. první tisícovka v zádech; zastavujeme cca. 100 km před Kyjevem u benzínky; dáváme si obligátní kafíčko z automatu (tuto činnost opakujeme u každé pumpy, kde je víc než pokladna); automat je na bankovky 1 nebo 2 hr; kafe stojí obvykle 1,5 hr, takže tam necháváme vždy kredit pro další cestovatele. Ten ale musí přijet rychle, protože jinak nevyužitá půlhřivna propadá. Asi za pět minut po ukončení transakce.
Kupujeme výborný atlas Ukrajiny - pokud se tam chystáte, tak zastavujte na každé benzínce, dokud neseženete alespoň měřítko 1:500 000. Atlas je sice rusky (názvy všech dědin na tabulích u cesty jsou ukrajinsky, čili v atlase je napsané Rovno, zatímco na cedulích Rivne), což ale tak nevadí, většinou ten začátek vypadá stejně a liší se to jenom koncovkou, maximálně pár samohláskami.
Náš nový kamarád je ve formátu větším než A5, má červený přebal a nápis Atlas avtomobilnych dorog, vydalo jej nakladatelství Kartografija. Kvalitní desky, žádnej šmejd. Za 24,5 hr výborná koupě.
Pro lepší orientaci, jedna hřivna je něco málo přes dvě koruny.
KYJEVSKÉ METRO
Zhruba po hodině cesty jsme v Kyjevě. Je velký. Oproti dálnicím do něj v něm vládne neuvěřitelný chaos. A ten provoz! Hlavní bulvár z centra na západ má snad deset kilometrů, jedeme po něm hodiny.
Nemáme odvahu parkovat někde na ulici; když vidíme šipky na kryté parkoviště, tak tam jedeme ať to stojí, co to stojí. Čeká nás asi nejdražší parkoviště v celém Kyjevě - 20 hr/hod; celkem jsme platili 90 hr.
Nejlepší na Kyjevě je asi metro; Pražáci si budou připadat jako doma (tři trasy a v centru trojúhelník). Platí se žetonkama. Podle moskveskýho vzoru je hodně hluboký; jednou jsem se v půlce eskalátoru rozhodl vytáhnout z batohu nějaký pirožek, snědl jsem ho a ještě několik dalších minut stoupal k výšinám.
PIVO U ZLATÝCH VRAT
Kdesi za rohem, u Zlatých vrat, jsme našli stylovou hospůdku, částečně self-service, dali jsme si tam výbornou pizzu a první ukrajinský pivo; v tom horku potěšilo. Července jsou v Kyjevě vražedný. Dopili jsme další. V přepočtu za dvacku, a to v centru města. Jirka s Tomášem byli předtím na Zakarpatí, tam prý stálo polovinu.
Rychle procházíme Kresčatyk a náměstí Nezávislosti; žádná demonstrace se nekoná, všichni revolucionáři jsou chcíplí; lezem do metra a zpátky k autu.
Rada pro návštěvníky Kyjeva - pokud chcete někomu poslat z tohoto malebného města pohled a někde na nějaký natrefíte, bez váhání jej kupte, i kdyby na něm měl být jen malovaný kostelík nebo ožralej kostelník. Jinej pohled už totiž nejspíš neseženete, ani v suvenýrech, ani v trafice. Nikde. Kyjev zkrátka z turistiky nežije.
V EVROPSKÉM HOTELU
Vyrážíme na východ, zastavujeme ve městě Brovary (spíš takové předměstí Kyjeva), u jakéhosi HyperSuperMegaMarketu, na který vedly ukazatele už snad z centra Kyjeva. Na místní poměry je obchodní dům velký; trochu větší než náš Globus. Na střídačku si jdeme nakoupit něco k večeři a hlavně zásoby na náročný zítřek.
Jedeme, není čas na zdržování; dálnice na Černichiv je jiný kafe - jsou tady občas i mimoúrovňové křitovatky; sjíždíme na Slavutič a za chvili jsme před hotelem, kde jsme si předem domluvili ubytování. Proto ten spěch.
Snažím se dovolat Mitchovi (náš budoucí něcojakoprůvodce), což se mi celkem dlouho nedaří, nakonec to vyjde, když zjistíme, že musíme volat +380###, místo +80###. Mají to v bývalém SSSR divný systém, neb všude uvidíte předvolby ve tvaru +80, ale je třeba před číslo ještě přidat trojku.
Nakonec se nám tedy povedlo dovolat; Mitch za čtvrt hodiny přišel, nebyl moc hovorčivý, zařídil nám v hotelu ubytování (on to nebyl až takový problém, protože ten hotel, ač se nezdál, byl dost velký - odhaduju sto pokojů, a obsazené - podle hluku z těch okolních a lidí, co jsme potkávali na chodbě - byly tak tři). Hotel Evropejskij na náměstí ve Slavutiči.
Ubytováváme se a jdeme se porozhlédnout po gorodu atomščikov v2.
CIGÁRA A VODKA
Centrum města tvoří náměstí, ke kterému nevede žádná cesta pro auta; jednoduše vydlážděná louka a kolem ní baráky, chodníky. Celé to bylo divné. A mrtvé. Možná je to tak normální, ale to nic nemění na té divnosti a mrtvosti.
Náměstí je osázeno několika městskými budovami - škola, nějaký zavřený kulturák, hospody, obchod (celkem solidní; otevřený do půlnoci; děláme další nákupy - sýry [měli i bizarní čokoládový sýr a sýr s obrázkem psa], salámy, pečivo, nějaké pití).
Obchod ve Slavutiči se na rozdíl od všech následujících liší v pestrosti sortimentu. Čím více na východ jedete, tím více tvoří obsah regálů cigarety a alkohol. Na úplném východě Ukrajiny jsou pak potraviny naházené v jednom boxu, zatímco zbytek prostoru je zaplněn již zmíněnými artikly. Během cesty si několikrát podtrhávám poznatek, že Ukrajinci žerou cigára a chlastaj vodku.
DĚTI S LAHVÁČEMA
Ve Slavutiči, podobně jako v Kyjevě, omladina nesedí v hospodách, ale na lavičkách s lahváčema v rukou. My, jako západní turisté, jdeme posedět do hospody. Žádná pitka se ale nekoná, jsme unavení a máme strach se rozšoupnout - v šest musíme vstávat a v sedm je sraz s Mitchem.
Po celou dobu nás obtěžuje nějaký ruský vypítko, ptá se, jestli mluvíme anglicky, a když mu řekneme že jo, tak ono na to, že umí jenom rusky. Dialog se opakuje každých deset minut. Je trochu připitý, ale není agresivní. Ptá se, co tady chceme, tak mu bulíkujeme něco o krásný přírodě, nevíme totiž, jak tady reagujou na ten zvláštní druh turistiky, kterou v Česku běžně nazýváme povodňová.
Dvě pivka - Černichiv, není to špatné, ale chytáme po tom nějakého motáka. Asi únava. Ještě než dopijem, už všichni spíme.

Text: Aleš Gill

Celý článek byl převzat z http://www.protisedi.cz/index.php?q=article/%C4%8Dernobyl-roadtrip-2

Kino? A co kdyby bylo zadarmo?

Ve středu 16. října 2013 ve 20 hodin zahajuje ve Scale promítání Studentské kino, které vzniklo pod záštitou Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě. Na programu bude kultovní americký snímek Podraz (The Sting, 1973). Film bude při příležitosti znovuotevření Scaly věnován studentům a zaměstnancům Masarykovy univerzity.
Projekci rozšíří doprovodný program v podání swingových profesionálů Poliny Zoliny a Tomáše Slobodníka z iniciativy Swing Wings, kteří obohatí jak slavnostní zahájení, tak afterparty.
Od středy 9. října od 8 hodin startuje časová soutěž o 2 vstupenky na osobu zdarma na adrese http://souteze.is.muni.cz
(nápověda k časovým soutěžím je zveřejněna na https://is.muni.cz/auth/help/komunikace/souteze).

Jdeme do toho! Když slosujeme všechna bačerná uča, juchneme si i s pařají.

Dnešní obídek

Reminder na dnešní akci a faha pro ty, kdo o akci zatím neví. Dnes v 11:45 je sraz v Panparku za účelem následné bačerné chalaje. Má to aspekt sociální, chalací a akce má v případě úspěchu šanci stát se pravidelnou pařbou v tomto semestru. Dost možná se na akci sejdeme v docela hojném počtu. Účast přislíbili pan Bezhlavý, pan Nejvyšší, pan Chrupavý a pan Automobilajný. 

Zatím tedy chlj! Pařebný den všem.

Černobyl roadtrip 1. díl

Polskem jsme před třemi lety projeli bez problému. Tím se ukázaly být až ukrajinské hranice. Čtěte první část našeho deníku.

DEN PRVNÍ
Sraz v neděli v sedm ráno. Na parkovišti před Tescem už mě čeká Štěpán, přijel autem (první oddechnutí si - nemusím na nádraží a studovat jízdní řády do Kyjeva). Rychlý nákup zásob na cestu a benzínu (Natural 95; ať se auto trochu rozšoupne - jedeme zánovním Volkswagenem Scirocco). Vyrážíme.
TACHO
205 305. Tachometr počítá dobře; celkovému číslu se ale věřit nedá, je z jinýho auta. Na hranicích do Polska klasickej problém po vstupu do EU - funguje jenom jedna strana hranice a nikdo neví která.
Auto před náma zmatkuje, zpomaluje, zase zrychluje. Na celnici žádní celníci. Ani celnice. Nikde nikdo, tak si říkáme, že ta funkční strana je určitě ta druhá, polská. Štěpán sešlápl plyn a v tom se vyřítila pistolnice (u nás se tak říká pohraničním příslušnicím). A bylo to.
Brzdy, couvání, pasy, pásy, techničák, řidičák, zelená karta, otevřít kufr, zavřít kufr. S nenávistným pohledem jsme po půlhodinovým luftování propuštěni. Štěpán zase sešlápl plyn.
Z PARKOVIŠTĚ VRAKEM NA LETIŠTĚ
Mapu Polska máme celkem solidní, ale pouštět se na výlety po nějakých okreskách nemá moc cenu. Navíc, tady je to rajón, kde to ještě celkem znám a vím, že sjíždět z hlavních cest se nevyplácí. Směr Bielsko-Biała (cesta se pořád opravuje; snad už patnáct let). Katovice. Najíždíme na dálnici směr Krakov, platíme dvakrát po 6,5 Zł mýto.
Přesně za dvě hodiny čistého času jsme zvládli přesun z výchozího bodu Karviná-Tesco do stanice Krakov-Letiště. Je neděle a není provoz.
RELÉ V POLSKU
Štěpán má v autě výborný imobilizér. Pod volantem je pojistná skříňka a v ní i různá relé. Stačí vytáhnout relé od palivové pumpy a s autem nikdo neodjede. K zlosti je relátkové jištění jistě pro zloděje (i když, kdo by chtěl krást Štěpánův stáleještěkudivenívšechpojízdný vrak).
Zle ovšem pochodí i samotný řidič, který má nainstalované relátkové pojištění a vydá se do víru mírně hrbolatých polských silnic.
Relé občas povolí a pedál plynu přestane pedálovat. To je celé.
Štěpánovi se to nestalo poprvé, takže (za jízdy) zkušeným hmatem relé opět posadil tam, kde sedět má. Během usazování spínače mi ještě stihl suše oznámit, že má hlad, a že zastavíme.
O CHTĚNÍ
První zastávka. Benzínka mezi Krakovem a Ukrajinou. Paliva je ještě dost, dáváme tak jen pauzu na svačinu, protáhnutí se, vystřídání se. Beru do ruky volant, Štěpán mapu. Chtěl jsem k volantu za světla. Plán je jet přes noc až do Kyjeva, což by asi jeden dvacetiletej řidič s dvouletou oficiální praxí jen těžko odřídil. Chtění dosáhlo svýho naplnění.
V průběhu cesty jsme vyřešili dilema, které mne při bezesných, bezedných nocích nad mapou tři měsíce strašilo - kterým přechodem. Podle mapy je to vrchním (Krakovec) blíž, ale spodním (Medyka) čeká řidiče lepší cesta, takže je to de facto blíž, a tak jsme nakonec jeli spodem.
Čekání na polsko-ukrajinské čáře jsme si zpříjemnili opravou relé, které mi cestou několikrát vypadlo, při čemž Štěpánovi jeho rychlé manévrování můžu jen závidět. Výměna relátka za relé od houkačky. Nemohli jsme troubit; aspoň se dalo šlapat na plyn, což se zdánlivě jevilo jako důležitější.
UKRAJINSKÉ HRANICE
Kdo jste někdy jeli přes ukrajinské hranice, tak víte o čem to je... Nejdřív dvě hodiny popojíždění v koloně k samotnému přechodu, tam na polský straně hladký průběh, aby nám na tý ukrajinský dal tamní oficír kartičku se čtyřma políčkama.
Zábava na následující hodiny. Orientační jízda celním prostorem. Vždycky nám kdosi dal cosi, aby nám to někdo jiný vzal a dal nám kus čehosi pro kohosi. Zkrátka, do čtyř políček patřila čtyři razítka. Každý druhý oficír nám dal bumážku a jelo se zkoušet k dalšímu.
Ten poslední po nás deset minut dupal za to, že nemáme vyplněné imigrační kartičky. Odešli jsme je, jakože hledat; někoho jsme se zeptali, ten nás poslal do dalšího okýnka, k další postavičce našeho komixu, ta k další; bubliny nám domalovávali oni oficíři.
Po našem návratu do kanceláře toho nejvyššího, kde jsme, jakože neúspěšně kartičky hledali, nám formuláře nakonec s nepopsatelným výrazem ve tváři nejdůležitější muž vesmíru přece jen podal.
Mimochodem, celou tu dobu jsme brzdili kolonu za náma. Na přechod jsme dorazili ve 13:20 a opustili jeho brány přesně v 19:50.
VÝLOV HLAV VE LVOVĚ
Zády k přechodu záhy měníme Eura (7,25 hr/1 EUR), kupujeme benzín (4,25 hr/l). Tentokráte už musí stačit 92oktanový, ne že by 95ka nebyla, ale je o dost dražší. Pokud máte zájem, k dispozici je i 76- nebo 82oktan.
Hodinku od hranic nás už čeká Lvov. S Jirkou a Tomášem se máme sejít u hlavního vlakového nádraží mezi sedmou a osmou, což už teď nestíháme. Lvov je bludiště, doporučuju sehnat si mapu. A stabilizátor, aby se dalo z mapy číst. Kočičí hlavy. Ty nejpříšernější dlažební kostky nemající pravidelný tvar ani velikost. Bílina na entou.
Ani koleje v Česku tak luxusní jako na Ukrajině nemáme. V některých úsecích evoují spíše ocelovou drážku mezi těma kostkama. Škodověnky po nich ale jezdily docela svižně, rozhodně rychleji než pražská Porschata.
ČEKÁNÍ NA TRAKTOR
Nechtělo se nám platit za parkování u nádraží jenom kvůli nástupu a naložení věcí, tak jsme zastavili v protisměru mezi ostrůvkama autobusů - byli z nás očividně nadšení.
Vyrážíme ze Lvova. Mapa nás naštěstí vyvedla z říše kočičích hlav ven. Značek je podél silnic minimum, a tak se v dalším průběhu cesty orientujeme především podle kolejí, slunce nad obzorem nebo tvaru křižovatek.
Vyjeli jsme z města ještě za světla, ale záhy se začalo rychlostí světla stmívat; za pár minut byla úplná tma. Cesta směrem na Rivne samej remont, samá objížďka. V místě remontů zas tak neskutečnej povrch, že ta tma kolem se zdála být až příliš skutečná. Asfalt sedřenej na šutry a hlínu, hrozný díry, který je třeba objíždět, do toho kamiony řítící se v protisměru. Ne, nedá se jet ve tmě, nemáme na to koule.
Sjíždíme na vedlejší cestu, z ní na polní, jedem dvě stě metrů a spíme. Stan se stavět nechce, ležíme na polní cestě před autem. Snad nepojede traktor...

  text: Aleš Gill

Celý článek byl převzat z http://www.protisedi.cz/article/%C4%8Dernobyl-roadtrip-1

LOTR po Krkonošsku

Ahoj,
po kratší či delší odmlce se znovu hlásím a to s přísnou kačerskou sérií. Na našich cestách po českých vrších a kopcíh přecházejících do lehkých hor jsme narazili na podivný kraj zvaný KRAJ, kde nás překvapil potulný kouzelník se špičatým kloboukem (prý s ním umí i trik) a Bilbo Šourek, kteří nám pověsili na bedra přetěžký úkol. Postarat se o jakýsi prsten, původně nošený jakýmsi glumem.

Glum s ringošem

Prošli jsme KRAJEM a vyrazili na Větrov (který jsem nenašli), čímž jsme se nedali odradit a prošli strastmi proklatého tmavě černě černého lesa Fangurnu a dospěli tak do poloviny cesty.

Rádi bychom prsten doručili až do samotné hory osudu, která sídlí v Krkonoších někde u Rokytnice nad Jizerou. Kdyby měl někdo tu odvahu, prsten střežíme tak tvrdě, jako Bolek chrupe a nebojíme se o něj podělit.

Více najdete ve starých svazcích v knihovnách:
http://www.geocaching.com/geocache/GC1E1QY_pan-prstenu-1-kraj
http://www.geocaching.com/geocache/GC1E65R_pan-prstenu-2-fangorn
http://www.geocaching.com/geocache/GC1E65W_pan-prstenu-3-odula?guid=a74228b7-58f9-442c-b387-56d1031c33d4
http://www.geocaching.com/geocache/GC1E660_pan-prstenu-4-hora-osudu?guid=3fdd347e-4c58-4da1-81a5-8bd9680ea7e3

Pravidelná inspirace na Bačerný výlet léta páně 2014

Drazí a milí,

s radostí jsem pozoroval vlny zájmu, které vyvolalo pravidelné publikování zápisků z putování po Šumavě.

Pojďte si přečíst pár inspirativních řádků s tipy kam vyrazit v dalším létě. První ochutnávka bude mít čtyři díly a naleznete ji zde po další čtyři pondělky. Pokud se Vám tato forma zalíbí, jistě naleznu další počteníčko.