Ten zlatavý podzim by se dozajista zapsal do dějin,
snad jen, kdyby
bylo pisálka či barda, který by jej dokázal popsat a zaznamenat. Podzim
čaroval. Neobyčejné barvy od zářivě zlatavé přes karmínově rudou až po temně
nachovou. Ty pokrývaly svahy Zámostí i okolí Rilondu. Na nebi toho roku byla
zřetelná kometa, která rozčísla nebe a jakoby rozjasnila oblohu v jeden velký
ohňostroj. Mnozí hvězdáři a učenci začali říkat, že za tyto jevy může nestálý
Modrý měsíc, který je v kritickém bodu rozpadu. Na jeho povrchu se objevila
řada skvrn. Avšak nejzřetelnější na nebi byla dráha, jež Kometa vykreslila.
Plná hvězd, mlhovin a jiných zářivých bodů na nebi. A nejen pověrčiví a bázliví
hledeli k nebi. Kometě a jevům na nebi se říkalo všelijak. Avšak málokterý bral
tyto úkazy na lehkou váhu. Krajem bloudili pocestní všelikerého zrna a
zvěstovali mnohých zpráv. Konec světa, apokalypsa, zkáza, vzestup nových bohů,
konec starých pořádků, zánik říší, národů, ras a čas temna…
 |
| Taková kometa je znamením změny. Mnozí se jich však obávají... |
Takové zvěsti se šířily krajem. Krajem,
vinic, olivovníků, prohřátých mezí a přírody darující své plody před nástupem
zimy. Příroda sama nehledě na utrpení, zvraty a zkázu lidského konání, jednala
mnohdy milosrdrdně sama. Některé z bývalých vesnic již začaly zarůstat býlím,
vybělené kosti začaly být pomalu zaváty podzimním listím a na krajinu se
snášely v údolích mlhy. Rána již byla sychravá a do zbývajících příbytků se
vkrádala vlezlá zima. Často se stávalo, že po tak vydařeném roce, jaký se stane
leckdy jen jednu za život přijde o poznání krutější zima. Proto ti, kteří
cítili, že jim mnoho sil nezbývá, začali se s nostalgií kochat poslední hrou
barev a kouzly přírody, očima i skutky započali se loučit se svými blízkými i
věcmi, které přirostly jejich srdcím. Dost možná, že přijde zima, jakou si
budou pamatovat v kronikách černým inkoustem.
 |
| Kdo bude soudit naše skutky? Bohové, historie? |
Avšak k čemu jsou platné tyto chmurné
myšlenky, když v kraji stále panuje válka…V samém zápalu boje o přežití nebylo
prostoru zamyslet se chvíli nad hlubšími otázkami bytí. Ze dne na den a z ruky
do pusy. Od desíti k pěti a často od pěti k nule. Každodenní nejistota vlastní
existence. Stíny ve tmách. Strach. Temné zvěsti putující krajem. Hraničáři a
poutníci dříve putující krajem nalézali jen zavřená vrata a místo okenic
dokořán jen mezi škvírami nataženou šipku z kuše. Však namísto těchto cestovatelů nyní krajem
toulali se jen vyhnanci, tuláci, žebráci, zloději, špehové a kdejaká cháska ať
už z donucení nebo z nouzecnosti. Rabování, dýka sousedovi do zad a vypálené
stavení, to byly časté úkazy lidského soužití v těchto chvílích nejen v
Zámostí. Na krajinu padl stín strachu, závisti a podlosti. Ze světa stínů
vykročily dosud nevídané stvůry a noční běsy, o kterých se mluvilo snad jen v
prastarých legendách. Živeni lidskou bídou, úzkostí a strachem nabíraly na síle
a začaly se shlukovat k temným místům. Z cest, lesů i v blízkosti lidských
obydlí se však ta temná místa začala utvářet také. Mnozí se pak začali bát i
vlastních myšlenek a snů. Vůbec celá krajina byla pokryta stínem bezvládí a
beznaděje. Zapomenutý kout Západní Dálavy kdesi na konci světa, daleko od všech
leních pánů, peněz, moci a vlivu. Hra Rilondské války však ještě nebyla dohrána
definitivně. Na šachovnici zdejší krajiny stale čnělo několik významných figur.
 |
| Tuláků putovalo krajem více, než jindy... |
Gorog
(sídelní
město válečníků z Lozojavy, barbarské državy Iztoka Celigojoviče u Rilondského
zálivu) pozn. Iztok Celigojovič padl v
boji s ukrutným ohnivým drakem Varakirem (byl spálen na popel). Toho času místo
pobytu theurgha Arula Nexuse z Boševalu…
 |
| Arulova nová partička |
“Je
od vás šlechetné, že jste mi připravili tato nostítka. Z nich mi bude ctí vest
tuto výpravu. Neb odpovědnost mého údělu káže mi vytrvat. Jako nositel myšlenky
svobody a rovnosti, jako syn svých rodičů, žák svých učitelů, jako pokorný
následovník Poutníka, na cestě, která sama je výzvou plnou nového očekávání a
odhodlání nemohu jinak než vytrvat. Jenom sama možnost, jež mi byla dána,
schopnosti a um, jež jsem dosáhl mi daly poznání a přesvědčení, že do jisté míry
odpovídám za ty, jež takového štěstí neměli a o to vice musím vykročit dál, neb
jiné cesty jak porazit zplozence temnot není. Tedy vstříc naplnění údělu
života. Vstříc za dobrou věc I na cestu se vydáme. Přátelé, vrtáci, milí statní
barbarští muži, ač si to neuvědomujeme, nebo nechceme přiznat, právě utváříme
mozaiku do Asterionských kronik. Je jen na nás, kterak se zapíšeme. Zdali
budeme jednou z mnoha nadějných výprav, co hned ztroskotá v bažinách pod
zákeřnými útoky kmene Hyassa, nebo zdali vytrváme a jednoho dne s pomocí všech
Sedmnácti Zilvara z chudobince podaří se nám svrhnouti zpět do Země stínů, kam
patří… Nečeká nás cesta lehká. Věru, mnoho útrap je před námi. Jací bychom však
byli sami před sebou, před svými dětmi kdybychom tuto cestu nepodstoupili?,”
prorok se vyzývavě zahledí do davu… Po chvíli mu souhlasně zamručí několik
stovek hlasů. “Přátelé, již nastal čas, vyražme!” Nastoupený zástup se dal do
pohybu. Strastiplná pout do Albirea započala…
Nový
Solnohrad (současné
sídlo nově jmenovaného místokrále dosazeného z vůle Urozeného sněmu). Nyní
město přetékající uprchlíky a jedniné správní sídlo Západní Dálavy.
Město bylo ve varu. Přeplněné různými
zoufalci, uprchlíky, kupci, překupníky i kdejakými povaleči. Ceny nejnutnějšího
zboží, zvláště potravin vzrostly bezmála třikrát. Hospody praskaly ve švech,
kriminalita se rozšířila z pochybných uliček do celého města. Vřelo to v něm
lidmi, kteří se do něj nemohli vlézt. Od sedláků z jihu až po řemeslníky z
okolí Rilondu zde byla celá směsice toho, co Západní Dálava nabízela. Vše na
jednom místě. Jediný přístav si nechával odstup. Pravidelná danérská armada
doplnila své řady o pár žoldáků, aby ubránila přístav, před svými lidmi. Městu
panoval strach. Skoro každý, kdo prchl až sem a nechal všechny hrůzy za sebou,
chtěl prchnout ještě dál a věřit, že opravdu prchl všemu. Jenže to bylo málo. Spousta
zlých snů, představ i skutků uprchlíky provázela až sem… Přitom do kapsy pro
pár mincí bylo zatraceně hluboko. Vždyť jenom dostat se sem dalo ohromnou
práci… Nezbylo moc nadějí, jak dál. V přístavě stály vyrovnané hlídky armády.
Patroly přísně kontrolovaly každý pohyb v přístavě. Nepustili nikoho, kdo by na
to neměl oprávnění. Dokonce předevčírem, když odplouvala loď směřující do
domoviny, stala se strašná věc. Strhl se v davu poprask a neklid. Stovky
netrpělivých a dychtících lidí se nechalo strhnout ve víru mas a vtrhlo do
přístavu. Danérské patroly však měly jiný rozkaz. Rozpoutal se masakr. Začala
téct krev. Krev vlastních lidí. Z knížecího palace celou scenérii jako na dlani
se zaujetím fascinován pozoroval Urozeným sněmem nově jmenovaný místodržící
Hubert van Zendelthuis. Plně si uvědomoval, jak Danérie krvácí z vlastních ran…
Ano, válka má mnoho podob.
 |
| Tento přístav nesmí nikdo opustit! |
Brod
(mocná
pevnost tyčící se nad korytem řeky YB a kontrolující její oba břehy)
“Naše okovaný boty by měly vyrazit a zase
čvachtat v lidský krvi!,” zařval na
jednání důstojnické rady v kruhu ostatních skřetích lordů jeden se zahnutým
nosem. “Meleš sem samý sračky z prdele, chlapi sou zmordovaný za poslední
aldeny. Chlast, hry a děvky!,” odvětil mu jemně slintající skřet s useknutým
ušním boltcem. “A kde je kurva ten Águnágh?,” rozkopl před s sebou umně rytý
stolek z jemného dřeva třetí z důstojníků. “Měl bych to tu vzít krapet do
parády. Moc keců a málo akce,” odplivl si. “Červená a rudá, Zyl a síla, krev a
oheň sráči!,” vyskočil další důstojník s boláky v obličeji. Při svém pohybu si
nadhodil šavli do jedné ruky a druhou vytáhl z opasku dýku. Sotva se obou
zbraní dotkl, hned s nimi opsal půloblouk. Z obou jeho sousedů vystříkla sprška krve. V tu ránu bylo
slyšet ve velitelském stanu mimo smrtelné zachrochtání i tasení mnoha čepelí.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Každý si chtěl urvat svůj podíl na moci.
Krvavá lázeň započala…
 |
| Porada skřetích kapitánů se změnila v krvavýho dupáka.. |
Kraz
(Královské
trpasličí město vykutané v Zelanských vrších, zvláště pod horou Besgendern,
sídlo Krále Gáina Čtyřprstého z klanu Thirstedů, syna Dorika Starého,
velitelský stan koalice vedené králi Waldenem, Borinem III. a Gáinem
Čtyřprstým). Odposlechnuto v jedné místní krčmě mezi protřelými žoldáky:
 |
| Trpasličí pitka, jak má být... |
“Hergot prcka, až mě svbí mandlata vod
teho, jak sme s ogarama dovezli od Starej Štoly tu karavancku s tema ringláma.
To ti bude Olafe takejho chlastu, že ti z teho aj z uší poleze pára. Do kaměňa
játra si vytesám, hi hi hi… Sú to fajné kšefty s tyma lidma. No a nějaké dřisty
od teba, co? Bo sem slyšel, žes byl na vychajdě kdesi v Zelanech, he? Ty teho
namluvíš jak na funusu,” pobídne svého
společníka Thorbin. Aby dodal své pobídce na důrazu, důkladně oblízne
prázdný korbel, co do sebe před chvílí vyklopil a důkladně si vyříhne. Jeho
výlev připomíná spíše medvěda probouzejícího se ze zimního spánku, avšak jeho
společník sedící naproti němu se jen zlehka usměje, jako by začal vnímat. “Jo,
toš byli sme s ogarama na takej štaci, ale řeknu ti, všecko je jinak. Bo moj
tata řikal, že bude tuhá zima a guvno aj umrzne ti dřiv, keď dopadne. A ono jo.
Tak aj naš pan kraal, ctihodnej Gáin s koalicí od Kwesaru ej těma Almendoskejma se dohodli na jednej
šlamastyce. Že prej u Rilondu nejni vo co stat a skřeti to tam maj zahákovaný.
Toš, že se s dalšíma pochodama a válkama jako musí počkat na jaro. Šak víš,
lidi sou zhejčkaný, prej nějaký to zásobování a ženský, nebo ženijský, cosi jim
zkrátka chybí… Toš a tak samotnej Gáin před nás předstoupil a jako říkal, že
ogaři, je to pech, skřeta modrovat nebudem. Že ho jeho kladivečko už pěkně svrbí,
až někomu rozčísne lebku. No zkrátka, nebudu to natahovat.” Ohlédl se přitom
nenápadně kolem a tiše dodal: Prostě se pořádně vopřem do tech koňáků a z tech
jejich pelechů je do zimy vypráskáme.” Napětím si z tak náročného proslovu
prdnul, až pod ním zadrnčela lavice. “Ej pane vrchní, eště dva řízný!”
Canthia
(Sídlo
pánů koní, poslední bašta hevrenského národa, prastaré arvedanské město v
jižních Zelanských vrších, správní a společenské centrum národa hevrenů).Z
promluvy hevrenského krále Zamorase svým družiníkům
“Přátelé, naše situace v boji za svobodu
není jednoduchá. Blíží se velká zima a my nejsme na dlouhé obléhání královských
připraveni. Za okolností, kdy město je plné žen, dětí, nebo mužů, jež viděli
příliš málo jar, nebo i tolika moudrých, že již zbraň neudrží, nejsou naše
vyhlídky nejlepší. Proto musíme plně důvěřovat schopnostem i moci tohoto
pradávného sídla. A jedině víra dopomůže nám k vítězství. Sami se ubránit
nedovedeme. Avšak jsou zde I jiné, mocnější síly, které nám pomáhají v našem
boji. Dobře víte, že z trpaslíků, kutajících v podzemí našeho města se žádný
nevrátil… I naši bratří bojují po boku temných kdesi podél Durenské řeky. Proto
musíme naše naděje upnout v deset bohů a s jejich pomocí prolomíme obležení.
Bratr Brukka dává nám z plání různé signály. Má zřejmě mnoho uprchlíků z plání
a snad I nějaké zásoby. Tak konečně posílíme naše postavení na hradbách. A
vězte bratři, že naše volnost musí být nyní vykoupena odhodláním a
neoblomností. Neb pokud nevytrváme a nebudeme jednotní, pak jako národ můžeme I
padnout. A není mé cti si představit, kterak a kam by tato cesta vedla…”
 |
| Vše oč tu běží je hlavní město Canthia, osud hevrenů dlí v něm... |
Taros
(Sídlelní
město organizace Orlích poutníků, správní, politické a ekonomické centrum
oblasti, křižovatka cest, památné místo bitvy pěti mečů, město hraničářů, nyní
obležené skřety) Úvahy z jedné noční hlídky:
 |
| Noční hlídka... |
“U Kharovy řiti! To je taková
nuda… Nic se tu neděje. Kromě trapnýho kvičení jednoho bezzemka při mučení, sem
tam nějakýho lovu na ukrytý děvečky v okolí bych se urejpnul klackem v
nosoďouře. Jo, občas je docela zábava jít se vosprchnout lejnama pod hradby.
Tam leda dostanu kameněm do hlavy. I když občas dojde i na slušnou bitku… Občas
někomu provětrám střívka, to vlastně není tak špatný. Nechápu, co za těma
hradbama žerou. Snad jen hlínu s trávou… To aj mě se dělaj vředy na pupku z
toho, jak tu pořád šmoulám nějakou pšenku. Nebýt tu už takovou dobu, ještě by
tu po okolí běhalo slušný masíčko! Jedinej chlast už teče tady v řece a prcat
se dá leda zběhlej pes. No, ještě, že tu maj slušný zásoby různýho listí. Fakt
mě ale nebere, proč je těch pár zelenáču tak urputnejch. Prej nějací orli,
ptáci, svoboda… Ale já říkám, sere pes. Za pár aldenů po nich neštěkne ani poslední
vrána. Jak říkal šéf, za každej skalp bude lahvica mrtvoláka. Toš to abych se
do toho opřel… Ale zasejc lozit jim do toho hnízda nějakou ďurckou v hradbách,
to může bejt krapet vo kejhák. Dyž ale tady je fak taka nuda. Hergot, snad jsem
neusnul! On se mi tu pod nosem plazí nějakej zvěd!”
Bačerná
(řiť
na konci světa, bývalé leno rytíře Freona, nyní država v rukou knížete Rolanda
de Anjes)
“Robota, robota,
robota, pak zas robota,” stěžuje si truhlář Lévy. “Ale nemáš tak docela pravdu,
je to práce, dřina a úmor,” šibalsky mu oponuje kulaťoučký bodrý chlapík Bořek
Kudrna. “No, šak za starýho Freona to bejvalo lepší. Sice nevěděl co s náma.
Natáhnul nás sem až na konec světa, ale aspoň nás neprudil pořád nějakýma
nařízeníma, přidá si Pivek Strachota, stale záhadný chlapík v klobouku. “Ticho, ticho tam! Klid a makat!” To vřískla
právě přicházející paní starostka Gertruda Hrbacká na vesnickou chasu
okopávající doposud první úrodu v Bačerné. “Ať to máte hotový, než bude
klekání. Nezapomeňte pak na nástup a večerní motlitbu k Inace! Nebo na vás
pošlu hlídku! Tak hybaj!”
Albireo
(Město
bílého mramoru, sídlo Almendorského dvora,) Z jedné vyhlášky města:
Dražební vyhláška 122/855k.l.
Z vůle jeho nejjasnější milosti pana krále Waldena v pověření
starosty Okénka a jeho blahosklonému výkonu moci skrze odbor majetkový a
správní si dovoluje město Albireo ke dni svátku Zimních duchů nabídnout jako
předmět veřejné dražby pobřežní dům u přístavních doků, toho času stale bez
popisného ba i evidenčního čísla. V domě se dlouhodobě nikdo nezdržuje, je
opuštěný a majitel se k němu nehlásí a daně neplatí, proto dle nařízení § 7
Albirejského majetkového ediktu z roku 854 k.l. připadne den před dražbou
státu. Jde o důkladnou kamenickou trpasličí práci. Výměra domu rozsáhlá. Zájemci
se mohou hlásit do 15. Větrnce na veřejnou prohlídku. Očekávaná vyvolávací
cena: 1000 zl.
V zastoupení starosty náměstek konšela
Eduarda Koreckého Igor Hlavatý
Dva
bratři
(bývalé sídlo rytířského řádu Eldebranských rytířů a
valkýr, později generální štáb skřetího generála Águnágha, nyní “jen” strategická
pevnost spojující oba břehy Durenu, stale v rukou skřetů).
“Hou, hou skřeti dou,
všecko hezký rozšlapou!
Skřet je machr,
člověk to je sráč,
elfoun je slaboch
a skřet je rváč!
Skřet je silnej a umí se rvát,
do čela útoku musí se drát!
My jsme ta správná
Bruzgulova parta,
s náma se hned obrátí karta.
Chceš pryč? Prásk bič!
Sténej a skuč! Knourej a
knuč!
A rob a rob a čekej hrob.
Kde vládne skřet, tam se musí popíjet!
Hohó, to je ten správnej svět!
Skřetí horda napla sítě,
Nesnaž se, chytí si tě.
Slyšíš? To bubny jsou!
Umřeš dřív, než rohy zadujou.
Skřeti ničí, pálí, žerou,
a zákony, na ty serou.
Skřeti plení, vraždí, zabíjí,
To se lidem nelíbí.
Však platné jim to prd.
Se skřety přijde smrt!”
 |
| Temnota přišla na zem. Skřetí generál Bruzgul se svou armádou. |
Od jihu přichází za družného zpěvu, doprovázena ohněm a bubny armáda
skřetího Generála Bruzgula, aby posílila již prořídlé skřetí voje a pomohla jim
zasadit rozhodující úder…
Leviathan er Aegren
Tichým nočním ležením zlehka profukoval pouštní vítr, který
nadzvedával plachty stanů. On se mlčky procházel kolem hlídek pozorujíce
hvězdy. Ani řeřavé uhlíky tentokráte nemohly ohřát chlad noci. To vše kvůli
utajení. Zítra konečně udeří na Dva
Bratry a získají tak pevný opěrný bod k obraně. Avšak co to? Ze tmy noci
zahlédl světlo. Ano, opravdu, blíží se několik jezdců s pochodněmi. “Jsem
posel,” zahřmel hlubokým a důrazným hlasem prostřední z jezdců. “Uveďte mě s
poselstvím!” Aegren povystoupil ze stínu, a jakoby mimoděk, avšak dostatečně
důrazně si vyhrnul plášť, který ho drive chránil před chladem noci. Jeho rodové
barvy tak vyvstaly na světlo. “Má vůle představuje moc nad tímto ležením.
Ležením drakobijců, neporažených Rilondských a hrdinů mnohých bitev nad skřety.
Tedy poklekni a pověz odkud a proč přicházíš!,” odvětil hned šlechtic. Posel
seskočil z koně rovnou do kleku, omluvně se uklonil a sotva polkl, hned
vypověděl poselství. “Posílá mě pan Redan Srbic. Syn svého otce, Dedara Srbice,
právoplatného místodržícího nad celou Západní Dálavou. Dle práva patří
místodržitelský titul panu Redanovi. Markabě Rilondský, kníže Eralis nejen, že si
jej neprávem usurpoval, ale také a především se dopustil vraždy na tehdejším místodržícím, aby jej odstranil.
A to je zrada! Nemusím snad vysvětlovat její důsledky? Celý tento váš podnik je
omyl!
 |
| Posel Redana Srbice |
Arul Nexus von Boševal
Drsná kopcovitá krajina dlouhých trav, vrcholy stolových hor,
obětiště dávných bohů… To byla místa kudy procházeli. Snad si na to zvykl, snad
se mu to zdálo, ale jeho doprovod už mu
zdaleka nepřišel jako klan úchylných vrtáků, co prve. Ano, měli občas své
slabší chvíle, ale jako doprovod už byli poměrně organizovaní. Navíc doplněni o
statné barbary z Gorogu byla jejich výprava opravdu slušnou družinou. Měl teď
při cestě docela čas přemýšlet. Jeho pouť životem byla velmi klikatá. Dával si
dohromady to, co jej na té cestě potkalo. Co mělo smysl a co do té jeho životní
mozaiky zapadá. Jaký bude jeho životní příběh? Podaří se mu naplnit jeho úděl? Leccos
začínal tušit. Další cesta se před ním pomalu začala otevírat. Nežli to vše
skončí, bude to ještě stat mnohého úsilí a životů. Avšak pro tu samotnou víru a
naději, pro ten životní smysl. Snad I pro naplnění proroctví… Takto pohroužen
ve svých myšlenkách dumal. Snad teprve jako mrzák si začal uvědomovat i jiné
souvislosti, které jej dříve nenapadly. Pokora, vytrvalost, píle…
 |
| Jaký bude Arulův osud? To záleží na něm a na štěstí... |
Amnia aj tak Toš
Paní Sirril s její kočkou Kaat jí vedly po mostě z tisícerých hvězd.
Jako mléčná dráha nad soutězkou, kde v hloubce burácely tříštivé vody. Uprostřed
noci takto kráčela po mostě z víry. Visutý most končil kus od konce rokliny.
Vodopád. Odrazem od hvězd to vypadalo, jakoby padalo z nebe samotné stříbro. Zaklonila
se. Nad ní bezpočet hvězd posetý po celém nebi. A mezi nimi ta výrazná kometa,
která tak pročísla oblohu posledních dní. Jako v omámení zapomněla na svou
nekonečnou únavu a mnohá zranění. Skoro jako sen…Jako znamení. Pocítila, že je
na jedné z životních křižovatek. Ten most přece není jen tak. Překročí jej do
další životní etapy?
 |
Skoro jakoby stála mezi světy...
|
Freon Poutník, smraďoch a
proutník
Konečně stanul na vrcholu. Větrem ošlehaný, lehce nemytý, šlachovitý
dobrodruh se rozkročil na strmé skále jednoho z nejvyšších vrchů Torských
pahorků. Snesl se k němu dravec. Usedl hned vedle něj. Krajina se pod nimi
náramně rozevřela. Četli v ní, jako v knize. Viděli do dálky cesty, lesy, pláně.
A Královskou řeku, jak se vine mezi pahorky. U ní partička obrů házela kamením
na kolem plující lodě. Když se Freon ohlédl na druhou stranu, v dálce zahlédl
místo, kde se dal tušit Nový Amir. Sídlo takových jako býval jeden z jeho
přátel. Vzpomněl si na Orlí Poutníky. Na jejich sen o svobodě. Na cestu, kterou
vykročili. A jak rychle ten sen skončil.
Zatl pěst při vzpomínce na Bačernou. Měl obavy, aby I ten jeho sen brzy
neskončil. Pevně sevřel svou cestovatelskou hůl a vyrazil. Vykročil do Albirea.
Vzpomínky jej neustále doháněly… Vždyť kousek odtud… Ach Entefel. Pousmál se.
 |
| Torské pahorky |
Azim a Ševar
“Já jsem Rilondská garda,” zařval chlápek před nimi a rozrazil dveře…
Azim byl na umření. Jeho Árčí ještě dýchal. Zvládl to. Je tu s ním. Co má
smysl? Neustále bojovat? Kdo je
opravdový bojovník? Ševar těsně uhnul letící šipce. “Kurva Azime, pojď! Já tu nechci zdechnout.
Pojď za gardou, má tam nějaký místo, kde se dá schovat.” Jejich
pronásledovatelé byli neustále za nimi. Neúprosně na ně dotírali šipkami. Ze
dna údolí se ozývalo hromové burácení. Skála se otřásala. Nemohli jinak, než
prchat dál…
 |
| Pradávné podloubí zapomenutých předků. Snad bude útočištěm. |
.jpg)
