 |
| Pohled na Rilond od Mučanských vinic |
Obvzláště parný den. Vzduch se tetelí horkem a v ulicích města je dusno. Prach se mísí s rozvířenou špínou. Do toho ještě leckdy, když je štěstí a trochu zavane, tak vítr přinese jen kouř z ohňů spalujících trosky zbořených domů a dohasínajcích požářišť. Nebýt všech těch okolností posledních aldenů, skoro by se zdálo, že Rilond zažívá jen další z líných parných dní. Přístup do přístavu se stal zpoplatněný. Každý, kdo bude chycen bez povolení, bude pokutován a vykázán. Gardisté městské posádky, námořníci, jednotky sloužící konšelům i radním, ti všichni opět zdobí ulice města svými stejnokroji a tváří se jakoby nic. Kdo prochází městem vedlejšími uličkami a zákoutími, často se mu naskytne pohled na desítky lidí, nebo spíše lidských trosek. Žebráci natahují ruce, či hliněné misky. Někteří chtějí peníze, jiní prosí aspoň o jídlo. Obojího teď tak vzácného v tomto městě. Je vidět, že jim chybí části končetin, uši, oči, další mají snad jen mokvající vředy. Jedna mladičká dívka se snaží z povadlých prsů nakrmit řvoucí dítě, snad jen týden staré... „Žold a pravidelná strava, boty!“ vyřvává lákadla verbíř stojící na rohu ulice Pod hradbami. V lazaretu Estelinek je plno, klášterní zahrady jsou přeplněny lehátky a provizorními stany. Skuhrající a skomírající ranění se ozývají o své místo na tomto světě. Volají své bohy, aby je v tuto chvíli neopustili. Dobrovolníci z řemeslné čtvrti za kus žvance pomáhají vršit kamení do vnitřních hradeb města. Po velkých městských třídách opět volně projíždějí koně, korzují skupiny živě debatujících i pospíchají poslíčci, vozkové a řemeslníci. Na březích YBu pradleny suší za parného počasí plátno a šaty. Tržiště u radničního náměstí líně ožívá opatrnými kupci prodávajícími ze svých skromných tenčících se zásob. Městská hlídka na každý obchod důrazně dohlíží. V zákoutí Eldebranské si ale dvě osoby právě předaly jakousi pochybnou zásilku, kterou již za chvíli bude pokuřovat jeden z pánů kdesi v soukromí svého sídla.
I na druhé straně tábora se válečné usilí na pár chvil téměř zastavilo. V ležení generála Agunágha panuje ležérně dekadentní nálada. Pitka mučanského z místních sklepů vytažených ve starém městě doprovází několik sluch drásajících skřetích odrhovaček. Hevreni odjeli kus proti proudu k řece napít a opečovat o své koně. Zato skřítčí mágové zpod stanové plachty upřeně sledují mocné stěny a hradby citadely, která se neustále hrdě tyčí na skalisku nad řekou. Jako by chtěla sama sebe zosobnit symbolem vzdoru a boje proti skřetům. Samotný hrdinný generál jal se svým mužům dát po náročných dnech chvíli volnosti k oddechu, pobavení i povzbuzení morálky. Když padl mocný kamenný arvedanský most přes Duren, musí se do města přece dostat jinak. Jakoukoli cestou. Perla Tary přeci padne.
Leviathan er Aegren
„Pane, dostala se mi potvrzená zpráva. Štítov nezničil skřetí nápor. Město se drží. Sice je obklíčeno, ale zdá se, že stále v pořádku. Toho je potřeba využít. Jarlebové sice nikdy nebyli příliš nakloněni našemu rodu, ale z nastálé situace se dá vytěžit mnohé. Ve Štítově se údajně zdržuje i jedna velmi schopná žena se svým komandem. Jmenuje se tuším Amina TošTak. S Vaším milostivým svolením bych se pokusil tímto směrem navázat kontakt a podpořit naši věc i tam. Respektive doporučit Jarlebům, aby byli nakloněni naší věci. S ohledem na tuto záležitost se na pár dní zdálím. Bertold zde zajisté vše důležité zastane. Již jsem s ním hovořil,“ usmál se lišácky s mrknutím oka Ignác. S kamennou tváří však pokračoval dál. „Samozřejmě, pokud budete chtít vyjet na dobrodružnou vyjížďku, bude mi ctí Vás doprovázet,“ hluboce se pak uklonil, aby dodal své oddanné službě většího důrazu.
Rytíř Freon poutník
Vál lehký větřík od moře, ale jinak mu bylo docela dusno. Potil se. Vydal se přeci jen na dalekou cestu a to naprosto sám. Tedy on vlastně nebyl sám. Potník byl na veškerých cestách nyní s ním. Vždyť stačilo zase pevně vykročit. Do večera jistě přespí někde poblíž Brodu. Nebo snad by se mohl zkusit podívat, jak se tam změnily poměry a co nového se tam děje. Dalšího dne pak vyrazí podél řeky směrem na Oázky. Konečně jje pryč z toho těsného města a může aspoň trochu volně dýchat.
Rybář Ševar
Lehce zmámen lahodným mokem, jehož chuť si stále připomínal jazykem na patře, pomalu vyrazil z Opilé Formanky. Tu se náhle směrem od rynku ozvalo volání: „Zloděj, chyťte zloděje!!“ Chvilku trvá, než se rybář zorientuje. Ale už ji zahlédl. Mladou dívčinu v potrhaných šatech, která hbitě prchá před statným strážníkem a tlustým trhovcem v kvalitních šatech. Dívka hbitě změní směr a vyrazí k východu z rynku – rybářovým směrem.
Cizinec
Pěkný výhled na řeku i kvalitní žrádlo pro Árčího. Moc pěkné posezení. Jen si teď přisedla jedna starší žena. Navíc vypadá unaveně a trošku smrdí močůvkou. Prohlédne si cizince smutnýma očima a požádá o pár drobných... Když je dostane, začne vyprávět: „Měla jsem manžela, ale zemřel u Velkého trhu, mně zbyl na krku obchůdek a čekala jsem druhé dítě. Snažila jsem se, ale obchod nakonec zkrachoval a já potratila. Jen tak tak, že jsem sama přežila. Nyní musím živit druhé děcko. Toš děkuju dobrotivý pane...“
Brim
„Uvažoval jste milostivý, ctihodný a čestný, ehm...á Brime, o službě řádu? Eldebranští rytíři a valkýry rádi, zvláště v této době přivítají ve své řady mnohé. Řekněme, že by snad nemusel být překážkou ani váš poněkud komplikovaný raový původ, když vezmeme v úvahu vykonané hrdinské činy... A slavností roucho chcete též navázat?“
Arul Nexus von Boševal
Vedro, neschopná posádka, samí vrtáci, žaludek na vodě a neznalost místních vod i map. Freon i ostatní přátelé v nedohlednu. K tomu se ještě navíc začal rozhrkávat a klížit vozík. Nedostatek zásob potravin, vody a přikrývek. Beznaděj a čirá zoufalost. Zaposlouchal se na chvíli do šplouchajících vln a pohlédl na líně povalující se mraky. Obloha se mu rozprostřela jako nekonečné moře. Achich ouvej. Co si počít dál... „Finwalur nostro. Via, via, acta, non verba! Ad impossibilia nemo obligatur...
