Obídek II

Nejnovější gastronomická tradice je na vzestupu. Druhý ročník akce nabité břitkým humorem, placatou chálkou a dechberoucími historkami z Pejškovského lumberfestu 2013 se odehraje na stejném místě a ve stejný čas.

Seřiďte si tedy hodinky a pro neopakovatelný zážitek(alespoň v tomto týdnu neopakovatelným) se dostavte v úterý 11:45 na sraz v Panparku.

Každý moudře zvolte cestu po které přikráčíte, technačky nebudou uznány.

Pokud by někdo podcenil rychlost brněnských přibližovadel nebo měl moc volna, může vyrazit napřed a zařadit naši mohutnou objednávku do kola štěstí. Pro takového potenciálního hrdinu zde zanechte písemně vaši oblibenou chalaj z vostronostrejch dílen.







 podepsán pan Bezruký

Černobyl roadtrip 2. díl

Tentokráte prolistujeme poezií ukrajinských dálnic; dojde na nepříliš příjemné setkání s děržavnou automobilnou inspekcijou, následně v rychlosti proletíme kyjevským metrem, abychom skončili v hospodě ve Slavutiči. Čtěte druhou část našeho deníku popisujícího tři roky starý letní výlet do oblasti Černobylu.
DEN DRUHÝ
4:00 budíček; relativně vyspaní vyrážíme, ať jsme z pole dřív než dorazí první kombajny. Najíždíme zpátky na remontcestu Lvov - Rivne, ta je naštěstí díky našemu časnému výjezdu prakticky prázdná; trochu se lepší, občas je čtyřproudová.
O půl šesté nás čeká první setkání s DAI (něco jako děržavna automobilna inspekcija). Obvykle mají - nevím jak to vyjádřit česky, Poláci tomu říkají posterunek - takovou úřadovnu u cesty, označenou modrou značkou; stejnou jako u nás parkoviště nebo nemocnice, s nápisem DAI (v azbuce) a sníženou rychlostí. Někdy stojí i mimo, většinou ale nedaleko oné budky. Řidiči v protisměru spolehlivě blikají, my blikali taky. První setkání proběhlo nejhůře ze všech (celkem byly tři). Pas řidiče, techničák, zelená karta.
Daičik chytil slinu, něco po nás chtěl, my mu říkali, že nerozumíme, on zas něco chtěl, my zas rozuměli, ale nerozuměli. Vrátil nám papíry a jelo se dál. Ani na okamžik nesmíte daičikům ukázat, že jim rozumíte.
Jasně, že chtěl úplatek.
Další dvě setkání s daičikama už ale byly naprosto standardní, jeden nám dokonce popřál šťastnou cestu. Přesto jsme pro jistotu vozili celou dobu v kastlíku jednu plechovku Plzně a jednu Budvaru. I když oni daičici spíš slyšej na dolary.
POEZIE UKRAJINSKÝCH DÁLNIC
Za Rivne začíná ukrajinská dálnice, která je v tomhle úseku sice neuvěřitelně široká, za to strašně dobitá. Představte si D1 po ladovské zimě, pak dvě tři další podobně malebné zimy, mezitím krupobití, roj meteoritů a dvě morový rány. A žádný opravy. Tak teď možná tušíte, jak ta cesta vypadá.
Průměrná okreska nejnižší třídy mezi Horníma Houžvičkama a Dolním Příkopem, široká dvacet metrů. Tankodrom. Dírám se dá vyhýbat, ale jen těm velkým. Malým nemá smysl, protože byste nedělali nic jinýho.
Naštěstí se ale cesta čím blíže ke Kyjevu lepší, před ním se již jeví jako standardní německá dálnice. Pod pojmem standardní německá dálnice si na Ukrajině lze představit velmi širokou, velmi kvalitní dálnici, s tím, že na cestě jsou autobusové zastávky, vede přímo dědinama (nečekejte žádné viadukty), čekejte ale přechody pro chodce (většinou přináší omezení rychlosti na stovku, někdy na 80).
Kolik je vlastně maximální povolená rychlost na dálnici se nám zjistit za celou dobu nepodařilo. Na tom nejhorším úseku jezdili místní borci dost přes kilo, my tak 80-90, s jazykem na vestě a smrtí v očích.
Další specifikum - devadesát procent ukrajinských dálnic nemá mimoúrovňové křižovatky. Takže když chcete odbočit vpravo, není to problém. Pokud chcete odbočit vlevo, musíte odbočku přejet, po párstech metrech vjet na odbočovací pruh vlevo, tím se otočíte přes dělící pás do protisměru, vrátíte se oněch pár set metrů, a odbočíte doprava.
Zdá se to takhle v psané podobě možná šílené, ale při minimálním provozu, jaký na dálnicích na Ukrajině panuje, to funguje v praxi docela dobře.
ŽITOMIR
Asi nejvíce nás překvapil obchvat města Žitomir; před vjezdem do města nás nový obchvat odklání a vede vlevo (severně) kolem Žitomiru. Po dvaceti kilometrech nás napojuje zpět na dálnici, ale ne ve směru na Kyjev, kterým jsme celou dobu jeli, ale do Žitomiru, do centra. Takže povinně všechna auta, která jedou trasu Lvov - Rivne - Kyjev, musí absolvovat přejezd do protisměru popsaný výše.
Na ukrajinských dálnicích také často uvidíte značky podobné našemu zákazu otáčení, prostě takovou přeškrtlou šipku do protisměru, s nápisem města, kterého se zákaz týká. Celou cestu do Oděsy nás tak provázely značky Kyjev zpátky. Ale to už trochu předbíhám.
PAUZA NA KAFE S ATLASEM V RUCE
9:15; na tachometru 206 313, tj. první tisícovka v zádech; zastavujeme cca. 100 km před Kyjevem u benzínky; dáváme si obligátní kafíčko z automatu (tuto činnost opakujeme u každé pumpy, kde je víc než pokladna); automat je na bankovky 1 nebo 2 hr; kafe stojí obvykle 1,5 hr, takže tam necháváme vždy kredit pro další cestovatele. Ten ale musí přijet rychle, protože jinak nevyužitá půlhřivna propadá. Asi za pět minut po ukončení transakce.
Kupujeme výborný atlas Ukrajiny - pokud se tam chystáte, tak zastavujte na každé benzínce, dokud neseženete alespoň měřítko 1:500 000. Atlas je sice rusky (názvy všech dědin na tabulích u cesty jsou ukrajinsky, čili v atlase je napsané Rovno, zatímco na cedulích Rivne), což ale tak nevadí, většinou ten začátek vypadá stejně a liší se to jenom koncovkou, maximálně pár samohláskami.
Náš nový kamarád je ve formátu větším než A5, má červený přebal a nápis Atlas avtomobilnych dorog, vydalo jej nakladatelství Kartografija. Kvalitní desky, žádnej šmejd. Za 24,5 hr výborná koupě.
Pro lepší orientaci, jedna hřivna je něco málo přes dvě koruny.
KYJEVSKÉ METRO
Zhruba po hodině cesty jsme v Kyjevě. Je velký. Oproti dálnicím do něj v něm vládne neuvěřitelný chaos. A ten provoz! Hlavní bulvár z centra na západ má snad deset kilometrů, jedeme po něm hodiny.
Nemáme odvahu parkovat někde na ulici; když vidíme šipky na kryté parkoviště, tak tam jedeme ať to stojí, co to stojí. Čeká nás asi nejdražší parkoviště v celém Kyjevě - 20 hr/hod; celkem jsme platili 90 hr.
Nejlepší na Kyjevě je asi metro; Pražáci si budou připadat jako doma (tři trasy a v centru trojúhelník). Platí se žetonkama. Podle moskveskýho vzoru je hodně hluboký; jednou jsem se v půlce eskalátoru rozhodl vytáhnout z batohu nějaký pirožek, snědl jsem ho a ještě několik dalších minut stoupal k výšinám.
PIVO U ZLATÝCH VRAT
Kdesi za rohem, u Zlatých vrat, jsme našli stylovou hospůdku, částečně self-service, dali jsme si tam výbornou pizzu a první ukrajinský pivo; v tom horku potěšilo. Července jsou v Kyjevě vražedný. Dopili jsme další. V přepočtu za dvacku, a to v centru města. Jirka s Tomášem byli předtím na Zakarpatí, tam prý stálo polovinu.
Rychle procházíme Kresčatyk a náměstí Nezávislosti; žádná demonstrace se nekoná, všichni revolucionáři jsou chcíplí; lezem do metra a zpátky k autu.
Rada pro návštěvníky Kyjeva - pokud chcete někomu poslat z tohoto malebného města pohled a někde na nějaký natrefíte, bez váhání jej kupte, i kdyby na něm měl být jen malovaný kostelík nebo ožralej kostelník. Jinej pohled už totiž nejspíš neseženete, ani v suvenýrech, ani v trafice. Nikde. Kyjev zkrátka z turistiky nežije.
V EVROPSKÉM HOTELU
Vyrážíme na východ, zastavujeme ve městě Brovary (spíš takové předměstí Kyjeva), u jakéhosi HyperSuperMegaMarketu, na který vedly ukazatele už snad z centra Kyjeva. Na místní poměry je obchodní dům velký; trochu větší než náš Globus. Na střídačku si jdeme nakoupit něco k večeři a hlavně zásoby na náročný zítřek.
Jedeme, není čas na zdržování; dálnice na Černichiv je jiný kafe - jsou tady občas i mimoúrovňové křitovatky; sjíždíme na Slavutič a za chvili jsme před hotelem, kde jsme si předem domluvili ubytování. Proto ten spěch.
Snažím se dovolat Mitchovi (náš budoucí něcojakoprůvodce), což se mi celkem dlouho nedaří, nakonec to vyjde, když zjistíme, že musíme volat +380###, místo +80###. Mají to v bývalém SSSR divný systém, neb všude uvidíte předvolby ve tvaru +80, ale je třeba před číslo ještě přidat trojku.
Nakonec se nám tedy povedlo dovolat; Mitch za čtvrt hodiny přišel, nebyl moc hovorčivý, zařídil nám v hotelu ubytování (on to nebyl až takový problém, protože ten hotel, ač se nezdál, byl dost velký - odhaduju sto pokojů, a obsazené - podle hluku z těch okolních a lidí, co jsme potkávali na chodbě - byly tak tři). Hotel Evropejskij na náměstí ve Slavutiči.
Ubytováváme se a jdeme se porozhlédnout po gorodu atomščikov v2.
CIGÁRA A VODKA
Centrum města tvoří náměstí, ke kterému nevede žádná cesta pro auta; jednoduše vydlážděná louka a kolem ní baráky, chodníky. Celé to bylo divné. A mrtvé. Možná je to tak normální, ale to nic nemění na té divnosti a mrtvosti.
Náměstí je osázeno několika městskými budovami - škola, nějaký zavřený kulturák, hospody, obchod (celkem solidní; otevřený do půlnoci; děláme další nákupy - sýry [měli i bizarní čokoládový sýr a sýr s obrázkem psa], salámy, pečivo, nějaké pití).
Obchod ve Slavutiči se na rozdíl od všech následujících liší v pestrosti sortimentu. Čím více na východ jedete, tím více tvoří obsah regálů cigarety a alkohol. Na úplném východě Ukrajiny jsou pak potraviny naházené v jednom boxu, zatímco zbytek prostoru je zaplněn již zmíněnými artikly. Během cesty si několikrát podtrhávám poznatek, že Ukrajinci žerou cigára a chlastaj vodku.
DĚTI S LAHVÁČEMA
Ve Slavutiči, podobně jako v Kyjevě, omladina nesedí v hospodách, ale na lavičkách s lahváčema v rukou. My, jako západní turisté, jdeme posedět do hospody. Žádná pitka se ale nekoná, jsme unavení a máme strach se rozšoupnout - v šest musíme vstávat a v sedm je sraz s Mitchem.
Po celou dobu nás obtěžuje nějaký ruský vypítko, ptá se, jestli mluvíme anglicky, a když mu řekneme že jo, tak ono na to, že umí jenom rusky. Dialog se opakuje každých deset minut. Je trochu připitý, ale není agresivní. Ptá se, co tady chceme, tak mu bulíkujeme něco o krásný přírodě, nevíme totiž, jak tady reagujou na ten zvláštní druh turistiky, kterou v Česku běžně nazýváme povodňová.
Dvě pivka - Černichiv, není to špatné, ale chytáme po tom nějakého motáka. Asi únava. Ještě než dopijem, už všichni spíme.

Text: Aleš Gill

Celý článek byl převzat z http://www.protisedi.cz/index.php?q=article/%C4%8Dernobyl-roadtrip-2

Kino? A co kdyby bylo zadarmo?

Ve středu 16. října 2013 ve 20 hodin zahajuje ve Scale promítání Studentské kino, které vzniklo pod záštitou Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě. Na programu bude kultovní americký snímek Podraz (The Sting, 1973). Film bude při příležitosti znovuotevření Scaly věnován studentům a zaměstnancům Masarykovy univerzity.
Projekci rozšíří doprovodný program v podání swingových profesionálů Poliny Zoliny a Tomáše Slobodníka z iniciativy Swing Wings, kteří obohatí jak slavnostní zahájení, tak afterparty.
Od středy 9. října od 8 hodin startuje časová soutěž o 2 vstupenky na osobu zdarma na adrese http://souteze.is.muni.cz
(nápověda k časovým soutěžím je zveřejněna na https://is.muni.cz/auth/help/komunikace/souteze).

Jdeme do toho! Když slosujeme všechna bačerná uča, juchneme si i s pařají.

Dnešní obídek

Reminder na dnešní akci a faha pro ty, kdo o akci zatím neví. Dnes v 11:45 je sraz v Panparku za účelem následné bačerné chalaje. Má to aspekt sociální, chalací a akce má v případě úspěchu šanci stát se pravidelnou pařbou v tomto semestru. Dost možná se na akci sejdeme v docela hojném počtu. Účast přislíbili pan Bezhlavý, pan Nejvyšší, pan Chrupavý a pan Automobilajný. 

Zatím tedy chlj! Pařebný den všem.

Černobyl roadtrip 1. díl

Polskem jsme před třemi lety projeli bez problému. Tím se ukázaly být až ukrajinské hranice. Čtěte první část našeho deníku.

DEN PRVNÍ
Sraz v neděli v sedm ráno. Na parkovišti před Tescem už mě čeká Štěpán, přijel autem (první oddechnutí si - nemusím na nádraží a studovat jízdní řády do Kyjeva). Rychlý nákup zásob na cestu a benzínu (Natural 95; ať se auto trochu rozšoupne - jedeme zánovním Volkswagenem Scirocco). Vyrážíme.
TACHO
205 305. Tachometr počítá dobře; celkovému číslu se ale věřit nedá, je z jinýho auta. Na hranicích do Polska klasickej problém po vstupu do EU - funguje jenom jedna strana hranice a nikdo neví která.
Auto před náma zmatkuje, zpomaluje, zase zrychluje. Na celnici žádní celníci. Ani celnice. Nikde nikdo, tak si říkáme, že ta funkční strana je určitě ta druhá, polská. Štěpán sešlápl plyn a v tom se vyřítila pistolnice (u nás se tak říká pohraničním příslušnicím). A bylo to.
Brzdy, couvání, pasy, pásy, techničák, řidičák, zelená karta, otevřít kufr, zavřít kufr. S nenávistným pohledem jsme po půlhodinovým luftování propuštěni. Štěpán zase sešlápl plyn.
Z PARKOVIŠTĚ VRAKEM NA LETIŠTĚ
Mapu Polska máme celkem solidní, ale pouštět se na výlety po nějakých okreskách nemá moc cenu. Navíc, tady je to rajón, kde to ještě celkem znám a vím, že sjíždět z hlavních cest se nevyplácí. Směr Bielsko-Biała (cesta se pořád opravuje; snad už patnáct let). Katovice. Najíždíme na dálnici směr Krakov, platíme dvakrát po 6,5 Zł mýto.
Přesně za dvě hodiny čistého času jsme zvládli přesun z výchozího bodu Karviná-Tesco do stanice Krakov-Letiště. Je neděle a není provoz.
RELÉ V POLSKU
Štěpán má v autě výborný imobilizér. Pod volantem je pojistná skříňka a v ní i různá relé. Stačí vytáhnout relé od palivové pumpy a s autem nikdo neodjede. K zlosti je relátkové jištění jistě pro zloděje (i když, kdo by chtěl krást Štěpánův stáleještěkudivenívšechpojízdný vrak).
Zle ovšem pochodí i samotný řidič, který má nainstalované relátkové pojištění a vydá se do víru mírně hrbolatých polských silnic.
Relé občas povolí a pedál plynu přestane pedálovat. To je celé.
Štěpánovi se to nestalo poprvé, takže (za jízdy) zkušeným hmatem relé opět posadil tam, kde sedět má. Během usazování spínače mi ještě stihl suše oznámit, že má hlad, a že zastavíme.
O CHTĚNÍ
První zastávka. Benzínka mezi Krakovem a Ukrajinou. Paliva je ještě dost, dáváme tak jen pauzu na svačinu, protáhnutí se, vystřídání se. Beru do ruky volant, Štěpán mapu. Chtěl jsem k volantu za světla. Plán je jet přes noc až do Kyjeva, což by asi jeden dvacetiletej řidič s dvouletou oficiální praxí jen těžko odřídil. Chtění dosáhlo svýho naplnění.
V průběhu cesty jsme vyřešili dilema, které mne při bezesných, bezedných nocích nad mapou tři měsíce strašilo - kterým přechodem. Podle mapy je to vrchním (Krakovec) blíž, ale spodním (Medyka) čeká řidiče lepší cesta, takže je to de facto blíž, a tak jsme nakonec jeli spodem.
Čekání na polsko-ukrajinské čáře jsme si zpříjemnili opravou relé, které mi cestou několikrát vypadlo, při čemž Štěpánovi jeho rychlé manévrování můžu jen závidět. Výměna relátka za relé od houkačky. Nemohli jsme troubit; aspoň se dalo šlapat na plyn, což se zdánlivě jevilo jako důležitější.
UKRAJINSKÉ HRANICE
Kdo jste někdy jeli přes ukrajinské hranice, tak víte o čem to je... Nejdřív dvě hodiny popojíždění v koloně k samotnému přechodu, tam na polský straně hladký průběh, aby nám na tý ukrajinský dal tamní oficír kartičku se čtyřma políčkama.
Zábava na následující hodiny. Orientační jízda celním prostorem. Vždycky nám kdosi dal cosi, aby nám to někdo jiný vzal a dal nám kus čehosi pro kohosi. Zkrátka, do čtyř políček patřila čtyři razítka. Každý druhý oficír nám dal bumážku a jelo se zkoušet k dalšímu.
Ten poslední po nás deset minut dupal za to, že nemáme vyplněné imigrační kartičky. Odešli jsme je, jakože hledat; někoho jsme se zeptali, ten nás poslal do dalšího okýnka, k další postavičce našeho komixu, ta k další; bubliny nám domalovávali oni oficíři.
Po našem návratu do kanceláře toho nejvyššího, kde jsme, jakože neúspěšně kartičky hledali, nám formuláře nakonec s nepopsatelným výrazem ve tváři nejdůležitější muž vesmíru přece jen podal.
Mimochodem, celou tu dobu jsme brzdili kolonu za náma. Na přechod jsme dorazili ve 13:20 a opustili jeho brány přesně v 19:50.
VÝLOV HLAV VE LVOVĚ
Zády k přechodu záhy měníme Eura (7,25 hr/1 EUR), kupujeme benzín (4,25 hr/l). Tentokráte už musí stačit 92oktanový, ne že by 95ka nebyla, ale je o dost dražší. Pokud máte zájem, k dispozici je i 76- nebo 82oktan.
Hodinku od hranic nás už čeká Lvov. S Jirkou a Tomášem se máme sejít u hlavního vlakového nádraží mezi sedmou a osmou, což už teď nestíháme. Lvov je bludiště, doporučuju sehnat si mapu. A stabilizátor, aby se dalo z mapy číst. Kočičí hlavy. Ty nejpříšernější dlažební kostky nemající pravidelný tvar ani velikost. Bílina na entou.
Ani koleje v Česku tak luxusní jako na Ukrajině nemáme. V některých úsecích evoují spíše ocelovou drážku mezi těma kostkama. Škodověnky po nich ale jezdily docela svižně, rozhodně rychleji než pražská Porschata.
ČEKÁNÍ NA TRAKTOR
Nechtělo se nám platit za parkování u nádraží jenom kvůli nástupu a naložení věcí, tak jsme zastavili v protisměru mezi ostrůvkama autobusů - byli z nás očividně nadšení.
Vyrážíme ze Lvova. Mapa nás naštěstí vyvedla z říše kočičích hlav ven. Značek je podél silnic minimum, a tak se v dalším průběhu cesty orientujeme především podle kolejí, slunce nad obzorem nebo tvaru křižovatek.
Vyjeli jsme z města ještě za světla, ale záhy se začalo rychlostí světla stmívat; za pár minut byla úplná tma. Cesta směrem na Rivne samej remont, samá objížďka. V místě remontů zas tak neskutečnej povrch, že ta tma kolem se zdála být až příliš skutečná. Asfalt sedřenej na šutry a hlínu, hrozný díry, který je třeba objíždět, do toho kamiony řítící se v protisměru. Ne, nedá se jet ve tmě, nemáme na to koule.
Sjíždíme na vedlejší cestu, z ní na polní, jedem dvě stě metrů a spíme. Stan se stavět nechce, ležíme na polní cestě před autem. Snad nepojede traktor...

  text: Aleš Gill

Celý článek byl převzat z http://www.protisedi.cz/article/%C4%8Dernobyl-roadtrip-1

LOTR po Krkonošsku

Ahoj,
po kratší či delší odmlce se znovu hlásím a to s přísnou kačerskou sérií. Na našich cestách po českých vrších a kopcíh přecházejících do lehkých hor jsme narazili na podivný kraj zvaný KRAJ, kde nás překvapil potulný kouzelník se špičatým kloboukem (prý s ním umí i trik) a Bilbo Šourek, kteří nám pověsili na bedra přetěžký úkol. Postarat se o jakýsi prsten, původně nošený jakýmsi glumem.

Glum s ringošem

Prošli jsme KRAJEM a vyrazili na Větrov (který jsem nenašli), čímž jsme se nedali odradit a prošli strastmi proklatého tmavě černě černého lesa Fangurnu a dospěli tak do poloviny cesty.

Rádi bychom prsten doručili až do samotné hory osudu, která sídlí v Krkonoších někde u Rokytnice nad Jizerou. Kdyby měl někdo tu odvahu, prsten střežíme tak tvrdě, jako Bolek chrupe a nebojíme se o něj podělit.

Více najdete ve starých svazcích v knihovnách:
http://www.geocaching.com/geocache/GC1E1QY_pan-prstenu-1-kraj
http://www.geocaching.com/geocache/GC1E65R_pan-prstenu-2-fangorn
http://www.geocaching.com/geocache/GC1E65W_pan-prstenu-3-odula?guid=a74228b7-58f9-442c-b387-56d1031c33d4
http://www.geocaching.com/geocache/GC1E660_pan-prstenu-4-hora-osudu?guid=3fdd347e-4c58-4da1-81a5-8bd9680ea7e3

Pravidelná inspirace na Bačerný výlet léta páně 2014

Drazí a milí,

s radostí jsem pozoroval vlny zájmu, které vyvolalo pravidelné publikování zápisků z putování po Šumavě.

Pojďte si přečíst pár inspirativních řádků s tipy kam vyrazit v dalším létě. První ochutnávka bude mít čtyři díly a naleznete ji zde po další čtyři pondělky. Pokud se Vám tato forma zalíbí, jistě naleznu další počteníčko.