Z Athoru do pevností

Jak jsem na konci posledního zápisu uvedl, ráno se nedělo nic dobrého. Lord prý odešel s ženou, kterou jsem předešlého dne hrdinsky zachránil a klučina se někam ztratil. Nezbývalo než čekat na návrat vůdce výpravy(lord), ten se vrátil až po poledni. Donesl špatné zprávy, prý se proti němu a jeho ženě něco chystá. Moc jsem toho nestihl pochytit, jelikož hned odjel. Arul ho ihned následoval. Já jsem nechtěl zůstat sám s těmi "stopaři" a proto jsem vyběhl za nimi. Byl jsem však v nevýhodě. Oni měli dobré koně a já ani starou herku. Rozhodl jsem se proto zkrátit si cestu. Vzal jsem to přímo vzdušnou čarou. Z počátku šla cesta velmi dobře, snad mne v tu chvíli pobízel samotný Finwalur, avšak s přibývající tmou se šlo čím dál hůř. Pole a louky se pozvolna změnily ve vesoviště a bažiny. Někdy snad kolem půlnoci jsem pocítil onen nepříjemný pocit nebezpečí. Chvíli na to jsem uslyšel plácaní křídel o hladinu potoka a tůněk. Něco se nepříjemně rychle blížilo mím směrem. Nevěděl jsme co to je. Chvíli jsem váhla, ale pak jsem si vzpomněl na ohromné stopy z předešlého dne a radši jsem se dal na ústup směrem k pevnější půdě. Ta obrovská potvora však byla rychlejší, neustále se přibližovala a to i přesto, že jsem vynikající běžec. Ve chvíli kdy byla hned za mnou jsem se otočil. Stála tam trojhlavá Wyverna. Vypadala skoro jako menší drak. Usoudil jsem, že to není zrovna ideální situace. A proto jsem se snažil co nejrychleji dostat z jejího dosahu. Bylo to však velmi těžké. Její tři hlavy se míhali jedna přes druhou, až se jedné z nich podařilo mě ošklivě poranit. Její zub mi projel ze zad až do hrudi a v ráně se zalomil. Takovou bolest jsem snad v životě necítil. Padl jsem na kolena a čekal poslední ránu. Ta však nepřišla, místo toho jsem uslyšel povědomý hlas, co říkal si již nepamatuji, neboť se vyverna zalekla a při odletu mě praštila křídlem přes hlavu. Probudil jsem se až v hospodě odkud jsem vyrazil. Skláněl se nademnou Pidlužmák a kousek dál seděl na lavici urostlý barbar a brousil obrovský meč. Pidlužmák mi něco říkal, ale byl jsem ještě omámen a nic jsem si nazapamatoval.Usnul jsem a spal až do rána, kdy mě probudil nějaký kupec sedící na kozlíku. Prý mě má odvézt do Gwer Graenu. Nevím, jak Tork zjistil, že zbytek družiny je tam, ale byl jsem mu velic vděčný, bohužel jsem mu své díky nemohl vyjádřit, jelikož brzy ráno se vydal se svou družinou na onu Wyvernu, která mě málem zabila. Celou cestu jsem prospal. Po probuzení mi již bylo o něco líp, ale ten zub byl stále v ráně a zabrňoval jakémukoli pohybu. Bude to s ním ještě zajímavé, pokud přežiju jeho vytažení, tak si jej někde vystavím, je to pořádný kus.
V Gwer Graenu se mě ujala Svadhistána a místní šarlatán.

Doufal jsem, že jakmile se uzdravím nudeme moci pokračovat v cestě do Tarosu. Mýlil jsem se však, jelikož se Svadhistána zaslíbila doprovodit lordovu manželku a ještě jednu nějakou paničku do nedaleké pevnosti. Měla to být otázka několika málo dní. Snad akorát na mé uzdravení. Odpočinek jsem si užíval, neboť v takovém luxusu, jaký mi byl dopřáván se mi líbilo a pochybuji, že něco takového v blízké době znovu zažiju.

Zhruba po třech dnech odpočinku mě kolem poledne, zrovna když jsem odpočíval po lahodném obědě, probudil Arul, že se prý Svadhistáně něco stalo a těm dvěma slečinkám také. Svadhistána je prý v nějakých baňkaách nebo co a slečinky v nějaké věži. Chvíli jsem si myslel, že jen Arul mluví ze spaní, ale když s tím nepřestal ani po půl hodině, uznal jsem, že to bude závažné. Bylo zapotřeba rychlého jednání. Má rána již byla téměř zacelena a tak záchrané výpravě nic nebránilo. Lord Alexej nám dal dovést nejlepší koně, daroval nám nádherné zbroje a spoustu kvalitního vybavení. Ještě téhož dne jsme vyrazili. Já a Arul. Gorinek a Kárl zůstali hlídat kněžku, která stále spala.

Cesta šla krásně, koně byly odpočatí a cesta dobrá. Večer jsme dorazili do Finwalurova kláštera. Uvítal nás jeden z tamnějších obyvatel a nechal nás odpočinout a dal nám postarat o koně. Se soumrakem jsem se zúčastnil mše, bylo to povznášející. Všechna únava ze mě jakoby spadla a já měl sto chutí vyrazit dále. Arul, který se mše nazúčastnil byl však stále unavený a tak nezbývalo nic jiného, než počkat až si odpočine i on. Kvůli jeho malé fyzické výdrži se tedy náš odjezd posunul a ž do brzkých ranních hodin.

Následující den jsme za rozbřezku dorazili na místo, kde byla Svadhistána s těma Paničkama přepadena a zajata. Útočníci to tam měli krásně připravené. Mě však neušlo nic, ani strážná věžička ze které pravděpodpobně dali zanmení k přepadu. Na ní jsem si všiml jakéhosi člověka, který mával dál po směru cest. Uhodl jsem, že je to jeden z těch lapků a proto ho jedinou ranou z luku skolil. Ten už si asi nezamává. Poté jsme pokračovali směrem kterým mával. Po chvilce jsme narazili na palouk. Byl velice zvláštní. Stálo na něm stanové městečko, po obvodu byl náznak palisády a bylo tam spousta ozbrojených lidí, někdo si zde očividně pěstoval soukromou armádu. Nějaký jejich kápo se nám hned vydal v ústrety. Byl to nějaký u ostatních asi nejvíce vážený člověk. Vůbec se mi nelíbil, jak zjevem, tak vyjadřováním. Chvíli jsme se pokoušeli z něj něco dostat, bohužel jsme asi zvolili špatný způsob, jelikož jsme se nic nedozvěděli. Když jsme odjížděli, pousili se na nás spáchat pár podrazů a pastí, ale my jsme byly rychlejší než oni a tak jsme jim unikli.

Po tomto ne zcea vydařeném vyjednávání jsme se vydali do nedaleké vesnice. V jediné hospodě, která tam byla jsme si objednali nějaké pití a od vesničanů jsem se pokusili zjistit nějaké věci, které by vedli k nalezení Svadhistány, nebo alespoň paniček. Arul po chvíli dostal nějaký spásný nápad a zamkl se v hospodě do jednoho pokoje. Po nějaké době vylezl a oznámil mi, že paničky jsou v nějaké věži. Čímž se nám okruh hledání celkem snížil. Nechal jsem si od místíno cestáře nakreslit do mapy značky na místa, kde jsou v okolí nějaké staré pevnosti, strážní věže, nebo cokoli jného co by mohlo mít nějakou věž. Zareslil jic zhruba 16. To nebylo zas tak strašné, do tří čtyř dnů bychom je mohli mít objeté. Času nebylo nazbyt a tak jsme vyrazili k nejbližší. Byla to nějaká ruina arvedanské pevnosti v pokročilém stádiu rozkladu. Přesto jsme se ji vydali prozkoumat.
Hradba byla na několika místech robořená, bránu neměla vůbec a celá byla obrostlá lišejníkem, různými druhy trávy a nějakými bylinkami, kterým by asi rozumněla Svadhistána. Věž měla místo vchodu jen provalenou díru, divím se, že ještě stála. Již podle toho jsme usoudili, že to není ta správná věž. Přesto jsme vešli abychom zjistili, jestli tam není náhodou něco zajímavého. U vchodu jsem se začal pokoušet o zapálení jedné fagule, když v tom jsem uslyšel nějaké podivné zvuky z jednoho temného koutu, Arul jako obvykle nic neslyšel ani neviděl, ihned jsem sáhl po meči a podíval se tím směrem. V tu chvíli se začalo dít něco divného. Nohy a ruce mi začali tuhnout. Chtěl jsem otočit hlavou a říct to Arulovi, ale krk byl nějaký ztuhlý a hlasivky mi vypověděli službu. V tu chvíli jsme si to uvědomil. Bazilišek! Toto mi prolétlo hlavou naposledy. Pak následovala jen tma a nekonečná prázdonta...

Kdž jsem se probral, uviděl jsem východ slunce, nikdy jsem neviděl žádný hezčí. Nikdy jsem necítil tak příjemný vánek a nikdy jsem tak rád neslyšel modlitbu k Finwalurovi. Zkusil jsem otočit hlavou, šlo to. Promnul jsem si oči oslepené sluncem a spatřil jsem kruh lidí v šedých, hnědých a modrých pláštích a jakoby krok směrem do kruhu Abriho. V tuto chvíli zkončila motlitba. Bylo mi líto, že jsem se nezůčastnil alespoň konce, ale byl jsem v takové eufórii, že jsem toho nebyl schopen.
Abri mi řekl, že mě sem donesl jeden jeho z jeho přátel u kterého mne prý nechal Arul. Donesl mě prý až sem uplně sám. A za pomoci všech věřících z okolí mě vrátili zpět do tohoto světa. Chvíli jsem si pak ještě povídali o tom kam jde a co se ve světě stalo a pak jsme se rozešli. Na rozloučenou mi dal kousek svého sýra, který nikdy nedojde.

Měl jsem před sebou dva a půl dne cesty do vesnice kde mě nechal Arul. Času bylo málo a Arul mě již určitě hledal a tak jsme se dal cestu. První noc jsem strávil v Dřevinné
, další noc kousek od Gwer Graenu pod širým nebem. Chvíli před polednem jsem opět dorazil do Finwalrova kláštera, kde jsem se pomodlil, posilnil jídlem a vodou. A poté pokračoval dál. Do cíle své cest jsme došel chvilí po poledni. Arul nikde nebyl a hospodský říkal, že někam odjel. Nechtělo se mi čekat a tak jsme šel k další z pevností.
K ní jse došel za soumraku. Obýval ji jen jeden pomatený chlapík, neustále chodil dokola kolem boudy. Když jsem ho pozdravil, tak se mě trochu lekl. Po chvilce jsem zjistil, že je hodný a že by neublížil snad ani mouše. V chatrči bylo rozbité ohniště, náznak nějakého slamníku a nějaké jeho věci. Dovolil mi rozdělat oheň a očividně ho to velmi potěšilo. Noc byla klidná a já se po namáhavém dni dobře vyspal. Ráno jsem mu udělal Speciální oheň, který hoří v dutině velkého špaku dlouhou dobu. Když jsem se s ním loučil, dal mi veliký kámen za to, že jsem mu udělal oheň, byl to nějaký drahokam. A popřál mi šťastnou cestu.
K další pevnosti jsem se dostal až opět navečer. Byl jsem již unavený a pevnost vypadala obydleně. Rozhodl jsem se, že je požádám o nocleh, díky čemuž budu mít i možnost zjistit zda tu nejsou ty paničky. Ten vyděrač u brány však chtěl 50 zlatých, což jsem u sebe neměl a ani kdyby jo, tak bych mu je nedal. Složil jsem proto hlavu kousek od pevnosti na mechu.
Ráno jsem dostal jakési vnuknutí, že mám jít až na čtvrtou pevnost v pořadí. Takovéto věci se mi občas stávají a zatím se mi vždycky vypaltilo je poslechnout a tak jsem učinil i dnes. Došel jsem k ní chvilku před polednem. Nikdo u ní nebyl a tak jsem chvilku okolo popocházel a zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěl podívat dovnitř, jsem dostal vnuknutí znovu, tentokrát mě vedlo k další pevnosti. Řekl jsem si proč ne a vydal se dál. Když jsem se k ní dostal, tak tam opět nikdo nebyl. Tato pevnost však vypadala celkem udržovaně. Díry v hradbách byly zaskládané, měla i branku a věž bya také udržovaná. Nevěděl jsem jestli tam někdo je a tak jsem se schoval na strom, odkud jsem měl výhled jak na okno na věži, tak i na branku a zároveň jsem byl skryt cizím zrakům. Něco koelm poledne z věže vyšel nějaký člověk ve zbroji, sedl na koně a odjel. Půl hodiny na to jsem uslyšel opět zvuky koní a jezdců. Bylo jich však víc a rozhodně si nedělali hlavu se svou hlučností. Když přijeli blíž, poznal jsem v jednom z nich Arula. Projel kousek odemě a ani si mě nevšiml. Sesedli na menším paloušku kousek od stromu na kterém jsem čekla. Neodolal jsem pokušení a na Arula jsem vybafnul z poza stromu, chudák se tak lekl, že jsme z toho měl až špané svědomí. Od Arula jsem zjistil, že zbytek družiny která ho doprovázela je princ z Červeného lesa a jeho poskokové. Chvíli si odpočinem a půjdeme se pokusit zjistit, zda je tato pevnost ta pravá, ta ve které jsou ukryty paničky, které tak usilovně hledáme. Doufám, že jsem již u cíle...

Tak jsem se po dlouhé době odhodlal a sesmolil zápis z drdůje za poslední měsíc, možná dva. Je tam určitě spousta chyb, ale už žádné nemůžu najít... Tak když tam bude něco příliš do očí bijícího, tak dejte vědět ať mi to tam nedělá ostudu