Krajina pokrytá stínem

Po několika dnech, co se Ibn Jákobovi dostávalo pravidelné pečlivé péče, byl již schopen se posadit a jednoho večera za svitu pochodní promluvit před mužskými z vesnice. Povědět onen temný příběh o nedalekých hrozbách a děsivých zvěstech. Hlas se mu ještě chvěl a celý se třepal. Snad to nebylo tím, že byl ještě raněný a jeho tělo stále projevovalo známky poničení, mokvavé boláky se nechtěly hojit a některé rány zacelit. Spíš se čas od času ohlédl, jako by čekal, že ze tmy vyskočí samotný ďábel. I někdy pomlčel, jako by se sám bál vlastních slov. Tu a tam jako by jím projel mráz, i ostatní se při jeho slovech nevědomky zachvěli. Všichni včetně otrlých chlapů mu viseli na rtech. Ty s námahou začaly vyprávět tento děsivý příběh…
„ To bylo ještě časně z jara, kdy teprve tály ledy na Tichých vodách. Ve vzduchu byla cítit svěžest, dálky voněly dobrodružstvím a příslibem něčeho svěžího, nového. Bylo časně a my měli chuť objevovat, usadit se v nových zaslíbených krajích. Tuto zemi nám vyměřil Kruh Orlích poutníků z Tarosu na doporučení prospektora Tarqise z Březové. Dostali jsme i prostředky na osídlení těchto doposud neznámých krajin za obzorem. Mohli jsme díky nim společně s ostatními nemajetnými osadníky nakoupit spousty materiálu a najmout si vlastní loď. Vypluli jsme tehdy pod vlajkou Svobodných měst, dobře si pamatuji, jak nám velel mladý hraničář, Orlí poutník a vyslanec z Tarosu, kreslič map Arken. Tehdy jsme vyjeli s naloženou galérou za doprovodu dvou brigantin, ve společnosti celého vesenu vojáků, halasných trubek i ostřílených zálesáků, zkušených a zocelených osadníků ze severu. Tehdy, na začátku nás bylo snad skoro pět set. Pod jeho velením se vše zdálo poměrně snadné. Značení bylo dobré, i hevrensky se domluvil, tak jsme po cestě neměli příliš problémů. Zjara vanul svěží větřík, spousty rozličných ptáků nám letělo v ústrety. Čerstvá jarní zeleň i třepotající vlajka. V srdci příslib svobody a rovnosti. Pohupující loď a drobné vlnky. Cítil jsem se tehdy šťastný, plný očekávání. Chtěl jsem se usadit, začít znova, dělat něco trošku jiného než dřív. Tehdy jsem měl v sobě plno naděje. Loď byla naložená až po okraj zásobami, které jsme potřebovali do začátku, abychom mohli postavit vesnici a nemuseli se starat tolik každodenní obživou. Vše klapalo jako na drátkách. Khar tomu všemu chtěl ale asi jinak, však já se k tomu chlapi hned dostanu.“
Pýšek přiložil pár mohutných polen do ohně, jiskry se rozprskly do stran a plápolající plamen ozářil tváře okolních posluchačů. Ibn Jákob nasucho polkl a jeho rozpraskané rty se rozhovořily znovu, na čele mu přitom naskočilo několik dalších vrásek. „Přistáli jsme právě tady, v této zátoce mezi kopci. Krásné údolí to tu tvoří, jen co se line podél potoka. Přirozené útočiště. To nemluvím o tom pěkném ostrůvku naproti. Prostě se nám tu všem moc zalíbilo už od počátku. Měli jsme mezi sebou i pár řemeslníků a po poradě s Arkenem jsme se jali stavět. I na nějaké plány a architektonické náčrty došlo. Po pár aldenech se nám vesnice jakoby sama před očima vyloupla. Krása pohledět. Děti si hrály na kvetoucích lukách, ovce i kozy se pásly čerstvou travou, i obilné pole jsme si založili v místě, kde říčka sama zavlažuje okolní luka. Měli jsme pár dobrých chasníků, kteří za robotu uměli pořádně vzít, tehdy to byla opravdu radost. I začali jsme se rozhlížet po okolí a vybavovat naše stavení. Léto bylo v plném proudu. A v tom to přišlo, v období, klidu, míru a pohody…“
„Jednoho bezměsíčného večera se z dálky začaly ozývat bubny. Temné dunění otřásalo krajinou. Chvěla se celá země. Poslali jsme na výzvědy pár lovců a hraničářů. Už byla tma. I tu v dálce jsme to zahlédli. Jako ohnivý had se celou krajinou od obzoru vinul proud z ohně, plamená řeka. Spousta divokých a krvežíznivých nepřátel, organizovaná horda krvelačných divochů, bestií, které přišly udělat krvavou oběť na nás, obětovat něčemu většímu. Něčemu, co za dunění bubnů vyznělo jako Saandor. Temné a zlověstné. Celý proud nepřátelských bojovníků se blížil k vesnici v nekonečné linii, která ozařovala celý obzor. Arken s chladnou hlavou vydával rozkazy celému armádnímu vesenu, tedy všem dvanácti oddílům, které měly své dané úkoly jak bránit vesnici. Všichni bojeschopní vesničané se jali bránit také, aby pomohli armádě zastavit tuto záplavu nepřátel. Jako řeka teče, i tato ohnivá stužka se neúprosně valila k naší vesnici. Díky prozíravosti Arkena jsme měli dvojí pasiládové opevnění, několi věží i arkádové terasy a střílny na okrajových domech vesnice.
Nastražené kůly a pasti, pár katapultů, vše bylo důkladně připraveno na svém místě. Vojáci i osadníci, Zálešáci i dobrodruzi, jakožto i prostí vesničané stáli vyrovnaní v řadách, napnutí na ty správné pokyny. Dva jízdní oddíly byly připraveny u zadní branky. Zato celý zástup ohnivých vyznavačů pekelného plamene za neustálého zvučení kráčel dále. Pak to začalo. Na Arkenův pokyn krajinu proťaly desítky svištících šípů. Mnohé z nich našly svůj cíl. I katapulty se jaly konat svůj díl zkázy. Vyrovnané a vycvičené elitní taroské jednotky bránící hlavní palisádu bojovaly s odhodláním naplno uprostřed té nejhorší bitevní vřavy. Ostatní vesničané stříleli zpovzdálí z luků, kuší, praků, zkrátka všeho, s čím jen dovedli zacházet. I několik kouzelníků nadaných magickou silou prokázalo neocenitelnou službu při vytvoření magické bariéry, která pomáhala držet naši hradbu pohromadě a obránce v relativním krytu. Všichni se bránili statečně a urputně, leč přesila byla obrovská. Zvuk bubnů sílil blíž a blíž. A pak se objevil ohnivý plamen, který sežehl celou magickou bariéru jako malinu. Palisáda padla. I tu zavelel Arken, ať trubky zvučí naplno. Jízdní oddíly vyjely ze svého úkrytu a napadly vbíhající nepřátele v plné rychlosti z boku a z týla. Kouzelníci z posledních sil vytvořili několik magických výbojů. Řady nepřátel se zachvěly a zavlnily. Noc již ubírala na síle. Ohnivá řeka, jakoby se pomalu opět vlila do svých břehů a stáhla zpět. Mnoho raněných a vyčerpaných potřebovalo neodkladnou pomoc. Arken s několika dobrovolníky zatarasil aspoň částečně prolomenou hradbu. Začalo pomalu svítat.
Na lukách jsme čekali stovky mrtvých nepřátelských těl. Avšak jakoby zde boj ani neproběhl. Jen doutnající prolomená hradba a nářek raněných nám byly svědkem. Proto hned dalšího dne bezodkladně nehledě na raněné jsme na příkaz Arkena budovali další obrané prvky. Příkop, bodáky, další pasti… I tajnou chodbu jsme začali kutat. Následující dny mu daly za pravdu. Hlídky byly zdvojnásobené. Všichni očekávali ono zlověstné dunění. Ono však přišlo něco jiného. Jednou za soumraku, když se dřevorubci vraceli z roboty, napadly je jakési stíny z lesa. Do spánku a do zátylku je zasáhly několikeré šipky. Jen dva přeživší stihli doběhnout do vesnice varovat ostatní.
Za pár chvil poté mohla narychlo svolaná obrana vidět horizont celý posetý malými mužíčky s klacky, foukačkami, praky, bambusovými holemi i několika primitivními katapulty. Jejich počet byl ohromující. Jako záplava mravenců, několik tisícovek se jich přibližovalo k naší vesnici. Vše začalo opět nanovo. Elitní taroské oddíly prokázaly svoji utuženou sehranost a profesionální válečnické umění boje. Zato i v nepřátelích se zračila jakási sebevražedná a krutá posedlost. Chuť zabíjet a zemřít byla jim vidět na očích. Ďábelský a krutý byl jejich smích a úšklebky. Po desítkách a stovkách se postupně jako mořské vlny drali na naše hradby, aby opět pod náporem umdlévajících a chrabrých jednotek obránců na chvíli povolili, aby se mohli nadechnout k nové vlně náporu. Tehdy podařilo se zaplnit všechny nastražené pasti mrtvými těly. Nepřátelé jakoby padlých ani nehleděli. I oni prolomili první hradbu. Svými mrtvými těly nakupili si sami hromadu, po které namísto žebříku drali se dopředu, aby zaplavili i druhou hradbu. Celé krvavé běsnění trvalo bezmála dva dny bez ustání. Měli jsme mnoho mrtvých mezi obránci. Nepřátel škoda počítat. Avšak snad jakoby beze smyslu, ve chvíli, kdy zdálo se vše ztraceno a již několik desítek malých lesních bojovníků, snad jakoby skřítků, či lépe pygmejů bojovalo za zády obránců i za druhou hradbou mezi domy, zničehonic se ozval lesní roh. A tu nepřátelé sami tu prchli, tu ustoupili. Zemdlelí obránci se začali modlit ke svým bohům a pomalu jsme začali chápat, že zde něco není v pořádku. Naše prořídlé řady i přesto pod Arkenovým vedením projevovaly dostatek cti a odhodlání vytrvat.
Následující varování přišlo hned další noc. Večer všichni znaveni po boji odpočívali po boji, zabraní v hovoru o prošlých hrdinských skutcích a o plánech do nadcházejících dní. I tu se rozrazily dveře a dovnitř vstoupil ponocný Jára. Z ruky mu kapala krev, svalstvo na stehnu měl odtržené, až se bělala jeho kost. Skelný pohled, a zakrvavená tvář. Pomalým prkenným krokem došel až k výčepu, zde napřáhl ruku, která byla spíš pařátem bez prstů, a zabořil ji hostinskému do krku. Ano, on byl nemrtvý. Ihned nastal poplach, zombii, která byla z ponocného Járy, posádka okamžitě na místě zlikvidovala. Zatím venku nastal veliký rozruch. Ze stovek padlých těl vstali noví válečníci. Byli doprovázeni nemrtvými zvířaty, různými tvory a smrtelnými duchy. I stateční vojáci před touto hrozbou mnohdy zakolísali. Jakoby automatické, nemyslící, vražedné nástroje, pochodovali nemrtví v zástupech, aby zabíjeli. Pomalu a s jistotou. Plížící se chladná smrt si vybírala svoji daň. Po zásahu šípy, jakoby nemrtvá těla ani necítila bolest, nezakolísala. Pomalu a jistě jen kráčela jejich armáda neustále vpřed. Jejich morálkou nezakolísaly ani magické výboje a metací obrané stroje, které rozprskly na kousky několik těl mrtvých válečníků, aby jim připravily druhou smrt. Tu ukázaly se účinné jen některé zbraně, zvláště ty starodávné, magií nadané a ušlechtilé. A sám Arken v této bitvě přišel o oko, když mu jej svým pařátem vydloubnul jeden ohyzdný ghoul, kterého se mi podařilo skolit. Všechny bohy jsme vzývali, ať toto prokletí skončí. I tu napadlo kněžího Dalimila, že svěcenou vodou potřeme zbraně a znovu na nemrtvé zaútočíme. Toto zdálo se být velmi účinné. Také používání drtivých a těžkých zbraní bylo nakonec účinnější, nežli obrana střelbou z luků. Pomalá jistota vraždících nemrtvých však otřásla i s nebojácnými přáteli a obránci.“ Rozrušenému vypravěči z ruky vypadne kůrka chleba, kterou při svém vyprávění neustále dřímá. Nasucho polkne a po skráni mu steče slza, kterou se pokouší v šeru skrýt. Pýšek mu podává čutoru a mlčky jej pobízí k dalšímu vyprávění. Ostatní na něm visí svými zvědavými zkoumavými pohledy plnými obav a očekávání. JE již hluboká noc…
„Nakonec přišel úsvit a nemrtví jakoby začali umdlívat. My měli v boji poslední bojovníky, kteří bojovali snad jen silou svojí vůle, ve zkrvavených rukou třímajíce meč jako vykonavatele poslední spravedlnosti. Mnoho našich padlo, však další nový den nám přinesl spásu, nemrtvé jsme s posledním vypětím sil udolali. Mnoho dobrých životů však bylo zmařeno a mnozí byli na hranici mezi životem a smrtí. Provizorní špitály teď byly v podstatě v každém domě a ženy i děti se staraly o raněné. Všímat si mrtvých těl, to byl luxus, který jsme si nemohli dovolit. Toho dne k nám byli bozi milostivi, nikdo nezaútočil. Proto jsme se plně soustředili na odpočinek a ošetření vlastních ran. Ještě toho večera zasedla rada vesnice pod velením Arkena.
Rozhodli jsme se, že situace není udržitelná. Okolnosti nás nutí spojit se s Tarosem. Dvě varianty převládaly. Jedna, ta většinová, prohlašovala, že nejlépe bude, sbalíme-li své majetky a lodí odplujeme pryč zpět do bezpečných krajin; tam, kde vládnou pevnou rukou Orlí poutníci. Druhý názor odhodlaně a přesvědčivě hájil Arken sám. Setrvat ve vesnici a zkusit poslat pro posily do Tarosu. Zároveň za pomocí zvědů a hraničářů zjistit, zdali nejsou v okolí vesnice nějací případní spojenci, kteří by nám v další obraně vesnice mohli pomoci. Jednání bylo dlouhé a náročné, plné rozličných argumentů. Vždyť také bylo téměř zázrakem, že se nám stále podařilo setrvat naživu a naše sídlo ubránit již před tolika nepřáteli. Však jsme také ztratili již více než třetinu našich lidí, z nich mnohé chrabré a udatné to muže. Ženy, starci a děti mnoho do budoucna v obraně nepomohou, jako muži v plné síle, sehranosti a kvalitním výcvikem.
Celé drama tehdejšího večera nakonec měla rozhodnout dílo náhody, či snad osud sám. Letící taroská mince měla rozhodnout, kterak se budou ubírat naše následující kroky. Letící svobodný orel, či vytesaný spirálovitý kruh? Mince vyletěla do vzduchu. Opsala několik oblouků, párkrát se stočila ve vzduchu a za pohledů několika desítek očí opsala křivku, která se začala sklánět k zemi. Zde dopadla s jasným zazvoněním na zem, zakutálela se až pod stůl a pomalu převalila v onen spirálovitý kruh. A ten si pro nás připravil pořádnou hříčku. Ano. Převážil Arkenův názor. Byli jsme odsouzeni k tomu ještě chvíli to tu zkusit a bojovat vůči nepřízni osudu a urvat si vlastní kousek štěstí na Asterionu. Arken pronesl v tu chvíli slavnostní řeč o odhodlání, svobodě, cti a ideálech, které neseme. Že zde setrvávají hodnoty, které jsou mnohdy důležitější i než život sám. Bratrství, které sdílíme, že jest opřeno o rovnost, díky které kráčíme ke svobodě. I sami bohové, že slyší srdce a duše pokorné a čisté, kající se a hledající. Tedy i víra, mnohé že strasti pomůže nám překonati. Ještě po skončení jeho řeči už za úsvitu vykonal kaplan ranní bohoslužbu. V rozjímání se všichni unavení a plní dojmů rozešili do svých domovů.
Spánek nám zřejmě nebyl dopřán, protože nás z hlubokého snění a odpočinku vyrušila ohromná vichřice. Uprostřed léta, vichr, který odnášel polena z rozbořené palisády, ohrady na dobytek byly poničené a mnohé došky odnášel vítr až na moře. Toho dne se nám do Tichých vod ztratily obě brigantiny. Kdoví, zdali ztroskotaly, či uplavaly hnány vichrem. Naši hlavní galéru se podařilo i přes drobné poškození a přelomený stožár zachránit. Ovšem vichr byl doprovázen ohromným třasem země, který pukliny a díry v půdě otvíral. Mnohé se do země nenávratně propadlo a i Dobřichovic stodola skoro celá v lůně země skončila zapadlá. Země se vrásnila a třásla, aby nakonec mohla se vší silou udeřit neskutečná bouře. Půl stáda ovcí ztratili jsme a naše galéra se stala téměř nepojízdnou, několik domů bylo zpustošeno. Prostě boží dopuštění. Ve chvíli, kdy se zdálo být se vším tím řáděním přírodních sil konec, vše spláchla obrovská vlna, která přišla znenadání z Tichých vod. Vzdula se a spolkla vše, co nebylo schováno uvnitř v domovech. Ještě, že jsme stavěli s těmi architektonickými plány tak bytelné domy a použily kvalitní trámy a bytelné pražce, z kterých jsme ztloukli opravdu kvalitní stavení. Jinak by nás ta vlna v našich domovech zaživa pohřbila. Některé děti našli jsme utopené, někteří pod kusy naplaveného materiálu byli zasypáni. Obrovské byly škody na naší vesnici, o to větší však byly škody, které tato katastrofa napáchala na našich blízkých.“
Vypravěč se až zajíkne a nehledě na ostatní posluchače začne tiše plakat. Slzy mu kanou jeho rozvrásněným obličejem a pomalu padají na zem. Pýšek mu vzápětí podá kapesník a lehce jej vezme kolem ramene. Numnejec se nedůvěřivě odtáhne, vezme si kapesník, kterým osuší svou mokrou tvář a pomalu trhaným hlasem se zkouší rozpovídat znovu. Hlas se mu viditelně chvěje. I ruce se mu třesou, celý je zpocený a jakoby v horečce. Ostatní si toho však mnoho v té tmě nevšímají a spíše lačně hltají další proud vyprávění.
Ve chvíli, kdy jsme vycházeli na světlo boží počítat ztráty a shlédnout celou tu katastrofu, skláněl se nad naší vesnicí temný a hrozivý mrak, přitom jinde bylo azurové modro po celé obloze a slunce zářilo, ba se až smálo na celý širý svět. Kaplan promluvil v krátké motlitbě, že toto dílo, zajisté je bezbožnou zkázou sprosté a nečisté Inaky, bohyně živelných pohrom, Kharovy děvky a zvrácené vyznavačky temna, jedné z Temné desítky, samotného pantheonu Démona. I tato pohroma, kdoví, obrátila se na naši vesnici. I stín leží nad touto krajinou. Hluboký, temný a zakořeněný. Je potřeba víry a čistého srdce a mnohých dlouhých snah a chrabrých skutků. Avšak my všichni jsme již znaveni tím neustálým bojem s posluhovači temnot. Přijeli jsme se usadit. Pravda, nečekali jsme nic jednoduchého, snad i pár potyček, nějaký šrám a nesnáz, ale zato osvobození od daně, volná půda a doprovod celého vesenu armády, to znělo slibně. V tu chvíli se to ale ve mně přelomilo a začal jsem chtít pomalu pryč. Ona mi totiž pod troskami těch stavení zemřela žena…“
Osmahlý vychrtlý muž se zvrásněnou tváří smutným pohledem podívá do ohně a na chvíli se odmlčí. Ostatní posluchači se na sebe podívají, všude přitom vládne absolutní ticho. Nikdo si jej nedovolí prerušit, nebo i něco šeptnout. Jen vítr skučí ve skulinách mezi dřevěnými trámy. Vypravěč zaplaší smutnou vzpomínku a pokračuje.
„Toho dne se na nás usmálo štěstí. Do vesnice přišli elfové. Pomalovaní štíhlí válečníci s luky přes rameno. Nebylo jich mnoho. Byli nalehko vybavení, ozbrojení a v zálesáckém. Že prý jsou na válečné stezce. Arken s nimi domluvil neutralitu a nakonec i nad rámec jakési křehké spojenectví, či snad spolupráci. Dva tucty špičatiuchých bojovníků si mohlo odnést na deset ovcí, i nějaké kožešiny a drobné cetky jsme jim dali. Pohostili jsme je a podarovali dlouhým sklem, zrcadlem a jinými vynálezy, které zřejmě v lese neznají. Byli jsme opravdu rádi, že po dlouhé době se podařilo narazit na někoho, kdo na nás bez zeptání vyrazí s vytasenou zbraní v ústrety. Jakkoli se jednalo o ostražité setkání, podařilo se domluvit, že za naše dary tito elfové pomohou aspoň na čas zastavit nápor oné ohnivé obludy zvané Saandor. Oni díky různým rituálním a kdoví jakým praktikám a vlastním dlouhodobým zkušenostem již mají způsob, jak tuto hrozbu alespoň na čas uspat. I proto, že prý musí být neustále ostražití a na válečné stezce. Proto jakkoli se nám některé jejich zkazky zdály neuvěřitelné, raději jsme s nimi vypili čaj přátelství a ještě je podarovali, abychom s nimi nový vztah ztvrdili. Jeden přítel, psionik to býval, řekl mi, že tito elfové jsou pěkně nedůvěřiví. Kdyby na věc došlo, že dřevorubce, nebo samotné děcko za vesnicí klidně bez milosti odpraví. Samotářští jsou, a krutá pravidla přírody jsou pro ně jediným zákonem, avšak, prý, že danou dohodu o zastavení hrozby obludy Saandor, to že dodrží, že to z jejich slov cítí. Tehdy jsme se tedy dohodli na opatrné spolupráci. Elfské komando, které mělo zřejmě základnu v širší komunitě někde v dosahu, snad pár desítek mil, jsme proto zařadili mezi neutrální skupinu u které je potřeba přinejmenším ostražitost. Navenek jsme však samozřejmě nic nedali znát a hostili tyto návštěvníky, jak se patří. Každý, kdo není vyloženým nepřítelem, je zde vzácností.
Co se situace trochu uklidnila, hned jsme poslali zvědy. Byl jsem jedním z nich. Společně s ostatními stopaři, hraničáři a průzkumníky jsme vyrazili do hlouby vrchoviny. Zpočátku jsme opravdu viděli krásnou zvrásněnou krajinu, i naskytl se nám výhled na Tiché vody a nespočet ostrovů, které zde jsou. Mnoho divukrásných pohledů na panenské lůno přírody se nám otevřelo. O to horší bylo naše překvapení, když jsme v jednom z údolí shlédli obrovskou krvavou řež. Podivné a těžko pochopitelné válečné technologie a bojové stroje na sebe chrlily salvu střel. Jeden ze zvědů mi pošeptal, že tito lidé jsou potomci Arvedanů. I potom jsem pochopil, proč mají tolik různých vynálezů. Ovšem to odhodlání s jakým přistupovali k bratrovražednému boji, to bylo ohromující. Opravdu smrtící podívaná. Na jedné straně bylo snad na padesát bojovníků, kteří hájili své opevněné postavení v kopci na konci údolí. Druhá skupina byla asi o třetinu početnější, na ně neustále dorážela a vrhala různé hromady ohnivé slámy, tříštivé úlomky z hřebíků a skla, či jiné smrtelné vynálezy. Samy byly obě skupiny opravdu velmi zaujaty zničením jedna druhé. Těžko hledat spojence v těchto lidech. Verithrianci prý se jmenují. Barbarští potomci a pozůstalí vyhnanci po Arvedanech, odpadlíci, kteří nevěří nikomu. Sami válčící i proti sobě samým. Jejich arvedanština je prý velmi těžko srozumitelná, již se do ní přimíchalo mnoho vlivů z různých divošských oblastí. I tedy, raději jsme se z výzvěd stáhli, než nás jejich oddíly zálohy či okolní zvědové zvětří.
Co jsme se vraceli, již z dálky slyšeli jsme z vesnice spoustu výkřiků, lomozu a spěšných povelů. To dryády zaútočily na naši vesnici. Ze severní strany jsme pořád ještě pořádně nepokáceli les a tak tyto divoženky a lesní zrůdy zaútočily bezhlavě i na nás, jako hnány běsem lesa, samy se sebevražedně vrhaly na severní palisádu. Z lesa vystřelily nejeden šíp a nutno podotknout, že většina z nich byla otrávených. Polonahé a šílené ženské rychle a se zuřivou zběsilostí útočily, co jim síly stačily. Naštěstí Arken zachoval chladnou hlavu. Postavit proti tomuto shluku šílených bab jen dobře zformovanou a sehranou armádu nakonec postačilo. Tak jsme neměli ztráty mezi civilními obyvateli. Ony totiž dryády málokdy opouštějí les. A pokud, tak jen pár metrů od jeho okraje. I proto jsme se po bitvě rozhodli les, který začíná pár metrů za severním okrajem vesnice ještě o něco více setnout. Už se nám téměř ani nechtělo věřit, kolik nepřátel zde můžeme napočítat. Právě i proto pokračovaly intenzivní práce na opravě naší galéry, která měla již brzy vyrazit Tarosu v ústrety a zažádat zde o pomoc. Rovněž jsme pokračovali ve zrychleném tempu na opravě našich obraných prvků a palisádě, kterou jsme začali rozšiřovat a zpevňovat. A opravdu to bylo potřeba.
Jedna z největších obav, kterých jsme se obávali, se vyplnila. Oni šílení pygmejové, malí skřetí lidičkové z lesa se opět začali shlukovat před našimi branami. Velmi účinné bylo použít proti nim nájezdu jízdy v plné rychlosti, avšak i koní a jízdních jednotek se nám už příliš nedostávalo. Rovněž i magikové umdlévali ve svých snahách a my museli nasadit mnoho životů, abychom je uchránily před zuřivostí malých útočníků. Opět pod přívalem zuřivých nepřátelských těl padla první hradba. Bojovali jsme, seč to šlo, jako lvi, žel ale přesila byla proti nám nespočetná. Nešlo odolat. Proto tehdy byla prolomena i druhá hradba. Jedovaté foukačky a bambusové špičaté bodáky si našly několik svých obětí. Tehdy Arken zavelel k ústupu na loď. To bylo jediné možné řešení. Již nebylo možno ubránit vesnici. Ženy, děti i stařešinové se odebrali na loď jako první. Muži a vojáci statečně kryli jejich úprk na loď. Utrpěli jsme obrovské ztráty. Samotný Arken tehdy přišel o ruku. Malí mužíčkové nás obklopili ze všech stran. Byly jich stovky, malých krutých a nenávistných pidižvíků. Jen co poslední vojáci doběhli a vyšplhali se na loď, odrazili jsme do vod, Tichých vod, abychom nechali své bohatství a vesnici napospas těmto strašným pygmejům. Naše řady byly silně prořídlé. Zřejmě jsme ve vesnici zanechali i spoustu raněných. Co se s nimi stalo, to snad vědí jen bohové. Již jsem je od té doby nikdy nespatřil.
Loď ještě stále nebyla úplně opravena a tak jsme si nemohli dovolit odjet až do Tarosu. Byli jsme tehdy nuceni zastavit u nejbližšího ostrova v Tichých vodách. Naštěstí byl opravdu nedaleko. Lesnatý a poměrně rozlehlý ostrov s řadou lagun a zátočin se zdál být přívětivým místem, kde bychom mohli strávit několik následujících dní. Ovšem již v nás byla silně zakořeněná hluboká nedůvěra k čemukoli v tomto kraji a proto jsme se raději vydali na výzvědy. Společně s pár dalšími zvědy jsme vyrazili do hloubi ostrova. Hustý porost, liány a mnoho exotických zvířat provázelo nás zde úplnou džunglí, Tiché vody zde vytvářely zvláštní klima, že jeho ostrovy byly v pravdě tropického charakteru, přitom na břehu jsme ve vesnici zažívali mírné podnebné klima s lehkými přesahy do subtropického. Velmi zvláštní. Jen pár mil a taková změna. Snad je to opravdu dáno specifickým rázem krajiny. Vždyť i Tiché vody jsou vlastně moře. Mají slanou vodu, příliv, odliv, akorát podle map je to moře, které je ve vnitrozemí. Zvláštní. Každopádně mé přemýšlení nad zvláštnostmi této krajiny byly záhy přerušeny tím, co jsme měli příležitost uvidět. S otevřenými ústy jsme zírali před sebe.
Kamenné dlážděné ulice a domy, kanalizace a prostorné chrámy uprostřed džungle. To bylo něco opravdu nevídaného. Samotné snad jakoby i město. V něm spoře odění polonazí svalnatí a snědí domorodci. Všichni směřovali jedním směrem. Proto jsme sebrali trochu odvahy a jali se je pomalu nenápadně následovat skrytí tu za ohybem domu, tu na střeše přízemního domku. Brzy jsme dorazili na obrovské prostranství, kamenné náměstí, kterému dominovala stupňovitá, pyramidovitá stavba, snad zikkurat. Ze čtyř světových stran se k vrcholu této stavby sbíhaly schody, po kterých pomalu ve špalíru kráčeli nazí lidé. K našemu velkému překvapení to byl druhý a třetí výzvědný oddíl. Proč ale kráčejí na vrchol této svatyně nazí a v doprovodu tolika domorodců? Raději jsme zůstali ve skrytu a pozorovali, co následující chvíle přinesou…
Muži pomalu dokráčeli až k vrcholu stupňovité svatyně. Pomalým a rozhodným krokem. Ovšem z jejich výrazu bylo zřejmé, že ani jinou možnost nemají. To se již na prostranství pod námi shromáždil poměrně slušný dav, který zde setrvával v napětí, očekávání a snad i posvátné tichosti. Každého muže poté chytli ostatní divoši, kteří byli nejblíže vrcholu pagody. Položili je jednoho vedle druhého na dlouhý stůl, který byl na vrcholu. Obrovský kamenný podstavec. Slunce se v tu chvíli sklánělo k obzoru. A v tu chvíli za krvavého západu jakoby z nitra svatyně vystoupil kněží s tyrkysovou kamennou dýkou v ruce. Co paprsky poslední dopadající paprsky ozářily vrchol domorodého svatostánku, slavnostně pronesl k davu několik skřeků a pomalým a rozhodným pohybem vyřízl našim druhům srdce z jejich těl. Ještě tepající je pozdvihnul vstříc zapadajícímu slunci a podával nejvýznačnějším bojovníkům a domorodcům, kteří stáli okolo něj. Ti s úctou přijali a poté vždy lačně zhltli srdce, které bylo ještě horké. Těla našich přátel pomalu vyhasínala. I kněz však svou práci ještě neskončil. Obratnými pohyby se jal pokračovat v řeznické práci na našich druzích. Střeva a ostatní vnitřnosti vyhřeznul a nechal vyhodit na velký podstavec, kde přilétli ptáci a mrchožrouti, aby si vychutnali zbytky našich přátel. Poté kněží za pomoci svých učedníků, akolytů rozporcoval ostatní části těl, kosti a svalstvo. Ty poté poslal čtyřmi žlaby dolů ze svatyně na prostranství, kde posloužily davům jako potrava. Mnozí hltali ještě čerstvé maso a svalovinu, někteří si maso u kostí schovávali, zřejmě, aby si jej pak mohli opéct v klidu a později ve svých domovech. Byli jsme zdrceni. Kněz chlemtal krev a opájel se svým krvavým obřadem. Dav jej fanaticky poslouchal. Naše duše v tu chvíli byly naprosto v beznaději. Nechť naši přátelé dojdou pokoje. Nebylo příliš času litovat. Obřad se totiž chýlil ke svému konci a my se museli co nejrychleji vzdálit, abychom se nestali příští obětí těchto nenasytných bezcitných lidojedů.
Osud však tomu chtěl jinak a jeden z domorodých obyvatel nás již zahlédl. Dříve, než se nám jej podařilo umlčet, stihl vyburcovat bezpočet dalších zuřivých domorodců, lidojedů a děsivých pomalovaných bestií oděných v bederních rouškách. Ti se jali nás pronásledovat. Nastal hon, kde my byli kořist. Nebylo jiné šance, než rychle uprchnout. Ještě v té rychlosti jsme stihli vymyslet plán, že se musíme rozdělit. Vždyť kdybychom svým úprkem nahnali všechny domorodce k našim nepřipraveným lidem, byl by z toho řádný masakr. Proto se moji přátelé oddělili a měli za úkol odlákat nepřítele na sebe. Já jsem mezitím běžel, seč mi síly stačily zpět, abych stihl varovat ostatní. Byl to běh o život. Už jsem myslel, že vyplivnu duši, pořád mě pronásledoval neblahý pocit, že mě někdo sleduje. Krev mi bušila ve spáncích, slin se mi nedostávalo a celé moje tělo tepalo jako zvon v jednom ústavném dýchavičném rytmu. Nakonec se mi podařilo z posledních sil dosáhnout břehu v místech, kde byli naši lidé, Spěšně jsem je stihl varovat a poté jsem se vyčerpáním sesunul k zemi.
Hned co jsem se probral na lodi, stihl jsem zaslechnout bolestivé a smrtelné výkřiky agónie mých přátel stopařů, které zřejmě čekala smrt, ne-li nějaké nelidské mučení. To již na břeh vybíhali domorodí válečníci. Vrhali na naši loď oštěpy, stříleli mnoho šípů, mnohdy i otrávených. My již ale naštěstí v tu chvíli nabrali rychlost a podařilo se nám uprchnout zpět na vodu. Naše radost ale netrvala příliš dlouho. Přece jenom, vody jsou zde nebezpečné, mnohé mořské zrádné proudy a nespočet oblud není nic pro poškozenou loď, do které právě začalo zatékat. Jedinou možností bylo přistát opět zpátky na našem břehu, někde nedaleko vesnice a tam se pokusit dát loď trošku dohromady, abychom si mohli dovolit odplout. Začal tak vlastně náš boj o přežití.
Přistáli jsme kousek za naší zátokou, oblasti, kde se dalo na mělčině poměrně dobře a rychle udělat molo, které vedlo až k lodi, kde jsme mohli poměrně efektivně opravovat závady a materiál na lodi. Postupně, jak nás ubývalo a naše řady řídly, začala být i tato loď pro nás poměrně velká. Vždyť i mnoho zásob jsme neměli. Většina toho, co jsme si přivezli či stihli vytvořit ležela v naší vesnici, která již padla. Proto padlo rozhodnutí učinit další výzvědnou výpravu a vydat se do naší vesnice, zpět na místo činu. Vydal jsem se tedy s několika posledními stopaři a hraničáři na výzkum. Les, kterým jsme procházeli byl opravdu neklidný. Jeho stará moudrost a zkušenost se proměnila ve zlobu a zášť. Mnohdy nepřátelsky skloněné a zapletené větve. Propletené kořeny a všudypřítomný stín, jakoby nás nechtěl pustit dál k našemu cíli. Cesta i pěšiny, které sloužily zvěři, jakoby se ztrácely zničehonic uprostřed přírody. Lůno divočiny, tajemné a prastaré ukázalo nám svoji nevlídnou tvář. Sami jsme se báli použít mačet a prosekat si cestu, protože jsme několikrát spatřili temné lesní kněží, prastaré bratrstvo temných druidů, o kterých lépe pomlčet a jejich zájem nevzbuzovat radno jest. Oni totiž umí pokřivit růst stromů, způsobit, aby se rozpochodovaly, ničily, a země aby sama rozestoupila se. I temnota, zloba a stín, tím jsme procházeli. Země pod vládou temného druidko bratrstva. Jejich jediným zájmem je pokřivená příroda, stín lesa. Cokoli z vnější berou jako narušitele a bez milosti zničí. Proto užili jsme veškerého našeho umu a dorozumívali se pomocí posunků, beze slov. Pohybovali se tiše, téměř beze spánku a jídla. Ostražití a opatrní, zjitřené smysly pozorovaly sebemenší šustnutí, které mohlo znamenat smrt znenadání. Protože jsme ale byli jen ti nejlepší stopaři, synové divočiny, zocelení předchozími strastmi, podařilo se nám vyjít poměrně bez újmy. Jen dva druhové za cestu zaplatili životem. Neklidný les a temní druidové, to má zajisté svou spojitost. Snad je tato krajina prokletá, kdoví, ale toliko temna…
Podařilo se nám tedy dorazit k naší vesnici, ta již zničená po předchozích nájezdech a tocích vypadala poměrně zuboženě. Nicméně stále hlavní budovy byly poměrně vcelku a kromě toho, že obydlí byla vyrabována, pořád toto místo poskytovalo určité přirozené útočiště. V naší podzemní skrýši jsme našli i nějaké drobné zásoby, zbraně a nářadí, což nás velmi uklidnilo. Po nepřátelích, jakoby se slehla zem. Odešli a ani stoy po sobě nezanechali, jen slehlá zem a pár našich padlých. Těm jsme udělali provizorní mohylu, aby aspoň takto důstojnou cestou klidu došli a Lamius je vzal před svůj soud, aby rozhodl o dalším směřování jejich duší a vyměřil jejich skutky. To my jsme nemohli otálet a proto jsme se po krátkém odpočinku opět vydali zpět našim lidem v ústrety. Vydali jsme se se zprávou, že vesnice je obyvatelná a snad poskytuje i lepší obranné podmínky než zátoka, ve které dlí naše prozatímní tábořiště. Vyrazili jsme opět krajinou plnou stínu, temným hvozdem ovládaným nečistými druidy, zlobou a nádechem smrti. Ano, právě nádech smrti jsme mohli o pár okamžiků později spatřit na vlastní pohled.
V lese se nám zjevilo obrovské prastaré a hrozivé pohřebiště. Spousta zmaru. Všudypřítomný stín a ohlodané zbělelé kosti dávno mrtvých tvorů, snad i lidí. Poházené jako v poslední křeči. Smrt sama na nás dýchla. I tu jsme si uvědomili, že jsme obklopeni nespočtem temných duchů zemřelých, kteří lačně sálají po našich teplých tělech. Že nám chtějí vysát duši. Chlad a smrt nás obstoupila. Studené ostří projelo mi až do srdce, jako tisíce bodavých dýk ukovaných z ledu. Tato bolest, drásající celé tělo projela mi až do duše. Chlad, kterého ani dnes se nemohu úplně zbavit. Duchové zemřelých chlemtali z duší a teplých schránek těl mých druhů. Horší nežli smrt. Samota, beznaděj, trudomyslnost, zkáza. Ze všech posledních sil a vypětí ani nevím jak, snad díky usilovné motlitbě na rtech se mi podařilo jakoby zázrakem uniknout. Mnoho dní jsem kráčel na hranici stínu a smrti. Jako ve snách, dlel jsem v horečkách kdesi v prázdnu, nicotě.
Avšak bohové se zřejmě rozhodli jinak, že se mnou mají zřejmě jiné plány. Proto jsem se jednoho dne probral. Na skalisku, tam, kde končí stín lesa, kousek od pobřeží. Holý, nahý a rozedraný. Avšak víc než cokoli jiného, byl jsem živý. Sebral jsem v sobě různé kousky vůle, které ve mně zbyly a vydal se za skupinou zpět do bezpečí, zpět za Arkenem.
Jeho lidi jsem po pár dnech objevil, měli zrovna po krvavém boji. Spíš po jatkách. Voda ještě vyvrhovala na břeh kusy lidských těl a snad to bylo jen zdání, ale zdálo se mi, jako by byla zbarvená trochu do ruda. Mé blízké napadli krvelační barbaři. Nelítostní válečníci, suroví masivní a tvrdí, zocelení v místních bojích. Těžkými sekerami usekávali nepřipraveným vesničanům kusy masa z jejich těl. Zřejmě jim nešlo o to vraždit, ale získat kořist a to bezpodmínečně. Ve chvíli, kdy se totiž dostali na loď, prohledali ji a my již neměli ani jak se pořádně bránit. Kdy na kapitánském můstku odolávala poslední hrstka mužů pod Arkenovým vedením, tito mohutní válečníci sebrali posledních pár věcí, co jsme sebou na lodi měli a odebrali se jakoby nic zpět do lesa. Zjizvení a pomalovaní. Jejich svaly hrály jako postrach našim obráncům. Zřejmě jedno z dalších komand, snad frakcí v této zemi nikoho, bohem opuštěné a zapomenuté krajině. V této situaci jsem se přibelhal zpět ke svým, abych jim sdělil, že naše vesnice je pořád jiskrou naděje, kterou snad se s určitou vůlí a božím štěstím podaří rozdmýchat k životu tak, jak jsme kdysi na jaře plánovali. Tehdy za jitřního větříku, šplouchajících vlnek a vůně dálek závratných, které slibovali naději a nový život, tam za obzorem. Ano, bláznovská představa. Snad jen hlupák by si řekl. My se ale tomu s jakousi šíleností až rozesmáli a vydali se zpět. Sem do těchto míst, abychom opět nezdolně vybudovali to, co jsme prve plánovali.
Cesta po vodě zdála se být nejpřístupnější, proto jsme zvolili tuto formu. A skutečnost nám dala za pravdu, že se nic vážného nepřihodilo. I ve skromném počtu padesáti posledních osadníků usadili jsme se znovu v naší vesnici a jali se obhlédnout plody toho, co již dříve jsme začali obdělávat, co prve jsme zasadili a co již postaveno bylo, hodlali jsme upevnit. Mnohé z okolních událostí již nám nepřišly příliš zvláštní. Když Arken na jedné z výprav zjistil, že les je útočištěm nespočtu temných myšlenkových bytostí, bestií a nestvůr, vlastně jsme to brali jako pouhé konstatování. Vždyť vzhledem k tomu, co se tady v okolí děje, bylo by s podivem, kdyby se to neprojevilo i v jiných úrovních příchodem myšlenkových temných stvůr v tato místa. I párkrát jsme se pokusili na některé udělat hon. Některé nám totiž bránila v dřevorubectví, zemědělství i vůbec volném průchodu mimo vesnici. Časem jsme i toto shledali marným. Prostě jsme ven začali chodit akorát v ozbrojených patrolách dohromady. Vždy, když bylo něco zapotřebí, nikdo nešel ven sám.
Situace se i přes tyto nástrahy zdála stálá. Zdálo se, že elfí válečníci nechávají ohnivou obludu Saandor v klidu a zapomnění spát, pygmejové, jako by na nás zapomněli a snad ani nehodlali podívat, že jsme se zde znovu usadili. Však my na ně měli plán. Trochu jsme začali tušit, že tito mužíci zřejmě neumějí plavat. Proto jsme si zařídili provizorní úkryt na malém ostrůvku, kam jsme se teď již všichni vlezli. Do tří pramic bychom v případě nebezpečí naskákali okamžitě a nějakou tu chvíli na ostrůvku setrvali obležení. Podařilo se nám ochočit i jednu poštolku, kterou jsme začali trénovat na větší vzdálenosti, abychom ji mohli poslat do Tarosu. I to se nám nakonec podařilo. Poslali jsme krátký vzkaz, že zde žijeme padesát osadníků. Že žádáme o posily. To, že nás zbylo jen desetina původního počtu a co se stalo, to jsme si nemohli dovolit na pár řádcích vysvětlit. Důvěřovali jsme důvtipu místních poutníků, o jejichž pomoc jsme se v naději opírali a která nám byla dennodenní vírou v lepší budoucnost. Nakonec i žně se začaly pomalu blížit. Všichni byli v očekávání nad naší první úrodou. Přece jen, začali jsme zde trochu hladovět. Rybolov nebyl vždy spolehlivý, provazů na sítě jsme již tolik neměli a celkově to nešlo úplně nejlíp. Ale odhodlání a pevná Arkenova ruka ve vedení nás držely dál.
Již zocelení životem v této děsuplné zemi, byli jsme všichni společně sehraní jako bratři. I ve chvíli, kdy z jedné pukliny v zemi, z Podzemní říše, začaly kousek od našich polí vystupovat klabonosí goblini, začali jsme je neúprosně zatlačovat zpět, abychom jim sdělili, kdo si vydobil práva nad kouskem této krajiny. Urputný a odhodlaný boj, kde jsme opravdu zuřivě a nevybíravě použili veškerých technik boje pro nás naštěstí dopadl dobře. I nakonec za pomocí kladky, podařilo se nám se všemi zbylými pohnout obrovským balvanem, abychom zatarasili vstup do podzemní říše a zabránili těmto nezvaným hostům vyklubat se na našich polích a před našimi domovy. Kdoví, jestli se jednou neprokopou jinudy, nebo to nezkusí znovu. Proto jsme chodili daná místa pravidelně kontrolovat a obhlížet. To trvalo ale jen pár dnů. Pak se to stalo. Jedné bezměsíčné noci.
Už bylo opravdu pár dní do žní, radovánek a dožínek. Takový ten čas, kdy normálně na chvíli zapomenete na všechny okolní strasti a chvíli se radujete, že aspoň žijete. Prožíváte momentální okamžik a jste rádi, že můžete být chvíli spokojení. Prostě jen pár chvil, které jsou důležité pro samotnou přítomnost. Nikoli pro pláč nad prošlými dny, nebo strachy z budoucích skutků věcí, které mohou nastat. I tak přemýšlel jsem v noci na hlídce. Byla opravdu tma a tak jsem spíš důvěřoval svým smyslům. I tu zdálo se mi, že cítím nějaké nebezpečí. Snad mi to našeptával můj šestý smysl, či mé příhodné štěstí, kdoví…
Než jsem se nadál, uslyšel jsem tiché vrznutí dveří, jakoby jen vánek pootevřel vstup do stavení domu. Letmý stín na návsi, pak tupé žuchnutí. I v tom jsem si to vše uvědomil. Jenže právě v danou chvíli, těsně předtím, než jsem stačil uhnout, mi svistot vzduchu nad mou hlavou napověděl, co se stalo o chvíli později. Jen tupý úder a bolest v hlavě. Nic víc již nepamatuji.
Mnohá rána opravdu nemám rád. Zvlášť když člověk vstává z bolavou hlavou a vše před ním je rozmazané, takové posrané a není nic, z čeho by mohl mít aspoň sebemenší radost. Té noci nás přepadli skřeti. Pěkně potichu a pomalu nás dostali dřív, než jsme si toho vlastně stihli všimnout. Ráno už jen rabovali, drancovali a znásilňovali. Pak nás vláčeli po zemi a tahali na naše pole, které nás donutili pár dní před sklizní předčasně ještě tu a tam syrové sklidit. I se ženami si užívali každou chvíli, velmi surově. Mnohé z nich měly pak více než jen pohmožděniny. I tomu se ve vší cti postavil Arken a začal protestovat. Skřeti jej za odplatu exemplárně vypráskali a vzali pryč na mučení. Ještě toho večera jsme všichni byli svědky toho nelidského a tyranského způsobu, co s ním prováděli. I mnohý by nevydžel tolik, co on…“
Vypravěč hluboce polkne a podívá se kamsi jakoby do dálky. „Jeho poslední slova, která vykřikl ve smrtelné agónii byla „rovnost a svoboda!“… Pak nás skřeti svázali a odvlekli daleko do jejich pevnosti. Jen kouřící trosky a dým ze zbytků naší vesnice nám byl svědkem předchozích činů. Naše morálka a naděje byla zlomena. Již jsme se stali lidskými troskami bez budoucnosti. Skřeti si nás najali na krutou práci. Sloužili jsme jako otroci na práci v lomu. Pracovali jsme až do roztrhání těla. Každý den od úsvitu do úplné tmy. Příděly jídla byly minimální. Mě si na noc brával skřetí šaman a prováděl se mnou všelijaké hrůzné praktiky.“ Přitom si Ibrahim zkusí se syknutím sáhnout na pár bolestivých míst na svém těle.
„A jedné noci, když to bylo opravdu hodně kruté, upadl jsem do milostivých mdlob, které pro mě byly v tu chvíli opravdovým vysvobozením. Nevím, co se přihodilo pak, ale probudil jsem se na jakési skládce, mezi hromadou mršin, výkalů a odpadků. I napůl v poblouznění z posledních sil vydal jsem se pryč. Ani snad žádné hlídky jsem nepotkal, kdoví. By jsem na pokraji smrti, rozmlouval jsem s mnohými duchy zemřelých a párkrát kráčel v neskutečných krajinách, jako ve snech. Myslete si o tom, co chcete. Klidně si tomu nevěřte. Já ale vím, co říkám. A to je ostatně konec mého příběhu…
Poté jste mě na hranici smrti objevili vy zde. Ujali se mě a snad i paradoxně přivedli na stejné místo, kde jsem začínal. Doufám, že máte dobrou vycvičenou armádu a odhodlání zde hájit tento kousek půdy. Protože se obávám, že brzy, pokud si vás někdo všimne, může být opravdu zle. Tato země je zapovězené místo. I snad, jestli máte dobrou loď, zvažte, zdali se neschovat pod křídla Tarosu a toto místo opustit. Na druhou stranu, hlavně v začátcích jsem se zde cítil šťastný. Kdoví. Mám ale plno obav. A mé tělo i duše je plné tolika šrámů, že mnohé z nich ani nelze vyléčit. Již nemohu žít klidného života…“
Již nikdo z přítomných neměl ani náznaku úsměvu. Když poslední jiskry ohně zapraskaly, mnoho mužů polekaně vyskočilo ze svých míst. I začal úsvit a nový den nad vesnicí Bačerná…