Cesta

Uvnitř hrobky to páchlo zatuchlinou, nejspíš tam nikdo nevkročil už hodně dlouho. V první místnosti jsme narazili na celkem ucházející sochu jakéhosi bojovníka, naneštěstí se ukázalo že to jen tak obyčejná socha nebude, zkončilo to pro sochu velmi špatně, milovník umění by zaplakal.Avšak díky tomu nám již nic nebránilo vstoupit. Vcelku mě iritovala výška chodeb, nic pro mě...Nebylo tam ani moc zajímavých věcí, zdi byly počmárané kytičkama o kterých Svadhistána tvrdila, že je to staré skřítčí písmo. Navíc se z toho vyklubalo menší bludiště. Nakonec se nám však zdárně podařilo se dostat k jádru. Byla jím místnost mnohem vyšší než ostatní chodby a místnosti, dokonce jsem se mohl narovnat. Celé zlatem zdobené místnosti s různými historickými výjevy na zdech dominoval nádherný sarkofág. Začali jsme se po té místnosti poohlížet, byla tam spousta zajímavých věcí, ale po kýžené sošce nikde ani stopa. Až najednou Arul sáhl do zdi a vytáhl ji. Všichni se tomu divili. Arul tomu, že jsme si jí nevšimli a my, že si jí všiml on. Nebylo by zcela normální, aby se nám v tuto chvíli nestal nějaký průšvih. Ani ne minutu po objevu sošky se víko sarkofágu odsunulo a vylezl další pidimužík, s ohledem na stáří celého objektu byl pozoruhodně zachovalý. A samozřejmé se mu nelíbilo naše počínání, s nesmyslným mumláním se proto vrhl přímo na nás. Naše obvyklá obrana se ukázala neúčinná, dokonce ani Arulova poklička jej nezdržela dostatečně dlouho. Po této zkušenosti a po krátké poradě Arul vytvořil svítící dveře a my se kupodivu dostaly jen ke vchodu, ačkoli bylo plánováno přemístění až k vesnici. Tato pařba v kryptě stála život dva naše přátele z řad orlích poutníků, kteří nás měli doprovázeli do Tarosu.
Po cestě do vesnice se nás jen pokusila přepadnout parta skřítků. Tihle pidižvíci mi začínají lézt na nervy. Finwaluru dík jejich pokus byl zakončen neúspěchem. Také jsme potkali nějakého skřítka tvrdícího, že jde po stopách příznivců Zanzibara. S ním jsme se po následující den ráno rozloučili pokračovali jsme ve zpáteční cestě do vesnice. Náš příchod již byl očekáván a po vyléčení nemocných skřítků začaly ohromné oslavy. Žel nebylo na jídelníčku maso, další podivná věc na skřítcích. Vyhýbají se paření masa.Když byla oslava v nejlepším, přiběhly z lesa nějcí vyděšení skřítci. Prý se opět objevil ten stín který tu již zabil mnoho z nich a ten kvůli němuž byly i nemocní. Nezbylo nic jiného, než je tohoto stínu zbavit natrvalo. Všichni bojeschopní krom Arula a Svadhistány se odebrali do boje. Netrvalo dlouho a bylo po stínu. Myslím, že by to zvládli i bez nás, alespoň jsme se s Atiou protáhli, skřítci z vesnice jsou sice pohostinní, ale příbytky mají na nás příliš malé.Příchod do vesnice nebyl tak slavný jak se dalo očekávat. Nějací maskovaní skřítci totiž unesli starostu i jeho dceru. V tu chvíli nám došlo, že v tom bude víc než je na první pohled patrno.
Sbalili jsme věci na vozy a i přes tvrdý odpor skřítků jsme odjeli. Cesta nás vedla zpět přes Jasný Svit, kde se nám v noci skřítci pokoušeli vykrást vůz s čajem. Tento pokus skončil neúspěšně a skřítci skončili rozházeni po okolí. Ráno jsme doplnili zásoby a vyrazili vstříc Tarosu. Cesta probíhala poklidně, až na několik zákeřných přepadů, kterých se na nás dopustili Anjesovi muži. Přepady zaplatili útočníci životy, my životy našich dvou Orlích přátel a oběma vozy s mnohým vybavením a věcmi na nich naloženým. Paničky však nezískali. Co bylo však horší, po jednom z přepadů na nás zaútočili oni maskovaní skřítci co "unesli" starostu, a unesli Arula. Ej dali nám sádku, ty jejich krátký nožky umí v lese běhat docela dobře. Ale na mě neměli. Běhačkovali jsme hned za nimi. Střílečky ukrutný jsme jim ale moc nestihli opařit, odnesl je jen jeden šunt. Ostatní zesadili velký svítící dveře a někam pláchli... Kam? Běželo nám v hlavách. Ó sady. Ještě že jsme jednoho sejmuli do haksny. Ostrou bušičkou jsem z něj vymámil jedno místo. Černá pagoda. Arul o ní mnoho večerů povídal. On je hodně světaznalý... No ale abychom ho zachránili, vytáhli jsme do pronásledování. Té rychlosti však nebyly paničky schopné. A také je to tam hodně sadebné. Usnesli jsme se na nejlepším řešení - celá družinka vyjma mé smradlavosti vyrazí za Arulem, já hodím všechny naše věci a slečny šlechtičny do Tarosu.
A tak se stalo. Cesta, na které mě doprovázel Finwalur byla bezproblémová. Do Tarosu jsme však přijeli pozdní hodině. Těsně po uzavření bran. Svoboda která v tomto městu teče proudem je doopravdy ukrutná. Stráže se nedali uplatit. Když však paničky vyjevily své postavení, brána začala lomozit a už se zvedala. Škoda že tu nebyl Arul. S ním by ten vstup do města byl bezproblémový. Už mi začíná chybět. Ouuu. Musím rychle za ním, pomoci mu. Ve městě jsem bohudík potkal Frantu Kadrnožku, mistra v jahodových koláčcích. Po krátké řeči jsem mu svěřil naše věci i paničky. Finwaluru dík!
Další ráno jsem už byl na cestě zpátky do Zlatého lesa. Černá pagoda byla daleko. Avšak Finwalur mě vedl tou nejkraší cestou. K pagodě jsme již všichni dorazili až v podvečer. Co jsme spatřili nás velmi zfahalo. Snad třicet těch podlých pidižvíků sedělo v kruhu kolem portálu na kterém byl přivázán Arul s podřezanou žílou na jedné ruce. V čele skřítků stál "unesený" starosta. a předříkával nějaké temné modlitby. Nad Arulem se začínal zhmotňovat černý stín. Nemuseli jsme být světaznalí jako Arul, aby nám došlo že jde do tuhého. Nastaly krvavé žně. Skřítčí těla pod tlakem cepu velitele Orlíků létala vzduchem za zvuku drnčících tětiv, svistu šípů a hlasité modlitby k Finwalurovi. Nic nemohlo tyto jatka zadržet. Naneštěstí byly ztráty i na naší straně. Ačkoli jsme zachránili Arula, nebylo vítězství plné. Neboť jak jsme se později dozvěděli, byli jsme při povstání samotného Zanzibara navíc v této tuhé bitvě padli další dva Orlíci z našeho doprovodu. Arul byl sice zachráněn, avšak pořád onen stín rostl a nabýval tvaru. Z posledních sil Arul vytvořil svítící dveře díky nimž jsme unikli jisté zkáze.
Objevili jsme se daleko od toho všeho, daleko a v bezpečí uprostřed obilného pole.Teleportem byl Arul silně vyčerpán, v nás všech ostatních zůstávala jistá hladina adrenalinu z nedokončené bitky. Tak nám chvilku trvalo než jsme se dali na chrupaj. Už už jsem zavíral kukadla, a začalo mě mrazit na levé půlce. Klasický pocit nebezpečí. Inu tak jsem se znovu probral, a nebezpečí nebylo tak veliké jak se dalo čekat. Běžel na nás nějaký sedlák s kosou. Raději jsem to řekl Arulovi, přeci jen je Orlí poutník a Taros je blízko. Arul mu cosi pověděl a sedlák si to vzal k srdci tak mocně, až z toho zakotlil na poli svou kosu. Chrupaj už s námi všemi začala pořádně cloumat....Další den jsme se vydali na cestu. Nejdřív bylo naší povinností vrátit kosu. Pařajník kotlil ve svém statku, ten byl ale zavřený a nechtěli nás vpustit dovnitř. Jen co jsme si otevřeli, cvaklo pár samostřílů a od Arulové pokličky se odrazila i nějaká ta šipka. Dali jsme jim něco málo na přilepšení a nějakou tu haluzku za zničené obilí na polisku. Na můj vkus byli až příliš nemluvní. Nevím čím to. Možná jsem dnes až příliš smrděl. Nebo se zalekli mých dlouhých vlasů?
Taros již nebyl daleko. V předměstí jsme potkali nějakého magiče, pomohli jsme mu od všech jeho strastí, neboť jsme zabrali celou hospodu a jeho za jeho vlastní peníz pozvali na pařaj. Koupačka nám všem moc pomohla, dalo nám to dobrej kotel. Sice mě do kádě pustili až jako posledního, ale i tak jsem svůj smrad necítil přinejmenším dvě hodinky. Arul na sebe hodil nejlepší oblečení, sošku Orlích poutníků opět po dlouhé době na povrch. Na tvář si nasadil zvláštní úsměv a vyrazili jsme. Ani nevím čím to bylo, ale Arul šel první. Prodírání se zástupy lidí bylo velice jednoduché, jako by všichni Arulovi uhýbali. Takto rychle neuhýbají ani mě v nejlepších smradech, všichni jsme se později shodli na tom, že Arul si to docela dost dobře dává. Stráže v každém okruhu hradeb Arulovi smekali a klaněli se, on jim uměřeně odpovídal. Byla na to radost pohledět. Arul ihned šel do citadely, potřeboval mluvit s místodržícím Tarosu, Dušambem. Vysvětlil mu naši situaci, Dušambe nám poskytl dům pro celou naši partyju, a přislíbil průvodce městem a večerní kecačku pro Arula.
V Tarosu jsme mnoho dní společně nestrávili, neboť jsem musel doručit dopis který jsem již v Albireu přijal. V místě doručení, pevnosti Dub, se však stal zločin. S Tarkilou, sestrou Dušambeho, jsme vyřešili vraždu druida Salomína, pro kterého byl určen můj dopis.Po návratu do Tarosu jsem se zúčastnil oslav ke dni Svobody, potkali jsme se s Abrim, za tu dobu co jsme ho neviděli prošel opět téměř půl Tary a dokonce nám donesl zprávy z Albirea, Finwaluru žel nebyly příliš dobré.
Anjesovy kumpáni vypálili náš dům, pravděpodobně v něm nenašly co hledali a tak alespoň uškodili.Dále nám Abri sdělil, že jistý druid Lipník pro nás má slíbené hole.S Lipníkem jsem se poznal při vyšetřování na Dubu. Arul byl již nedočkavý a tak jsme se ještě téhož večera vypravili svítícími dveřmi za ním. Dovedl nás přímo do středu pevnosti k obrovskému a velmi vzácnému dubu podle nějž dostala pevnost i své jméno. U něj jsme se společně pomodlili.Poté mi řekl abych vstoupil do stromu, znělo to trochu šíleně, ale uposlechl jsem. Jakmile jsem vstoupil celý Astrerion se začal zmenšovat, všechny cesty se zvýraznily, a nedaleko též nad vším děním okolo jsem spatřil starce s holí v modrém cestovním plášti. Byl to ten stařík kterého jsme potkali po cestě do Gwer Graenu, ten co mi věnoval nádhernou stříbrnou sponu na plášť. Tehdá jsem ještě nevěděl kdo to je, nyní mi však něco uvnitř říkalo že je to samotný Finwalur. Pocítil jsem bázeň, pokoru a nepopsatelný pocit štěstí, stále jsem nemohl uvěřit. Poklekl jsem a v tiché modlitbě sklonil hlavu. Pokynul mi a bezeslova mi podal nádhernou hůl. Skoro dříve něž jsme stačil cokoli říci se otočil a začal rychle mizet hluboko pode mnou, pokračovat ve své nekonečné pouti. Zůstal jsem ještě nějakou chvíli klečet v tiché modlitbě a stále jsem nemohl uvěřit tomu, že mi bylo dovoleno spatřit největšího Poutníka na Asterionu.Po dokončení modlitby jsem pomalu vstal a vracel se k ostatním. Ještě než jsem zcela odešel jsem se musel rozhlédnout. Všechno bylo tak malé a přitom jasné, tisíce lidí se hemžilo po cestách, viděl jsem armády jak pochodují pod prapory, kupce na své cestě za obchodem i obyčejné poutníky a dobrodruhy. Nad tím vším jsem byl já. Pak jsem pocítil nepřekonatelnou chuť se vydat na další cesty. Otočil jsem se zpět a s tichým „Díky“ jsem odešel. Na nádvoří na mě již čekal Arul s Atiou a Lipníkem. Stále jsem byl omámen svým zážitkem, ale Arul již opět spěchal do Tarosu, nezbývalo tedy nic jiného než se s ním vrátit. Je sice světaznalý, ale také téměř neschopný se o sebe na cestách sám postarat. Ještě téhož večera jsem byl v Tarosu za příslušných ceremonií pasován na rytíře, za své skutky, které jsem pod Orlími poutníky vykonal. Byla mi udělen malý kus země s vesnicí. Atia a Svadhistána dostaly nějaké peníze.

Arul:S pasováním Freona udatného ej smradlavého nastaly jen potíže. Začali jsme udatně shánět lidičky do vesnice, nové osadníky. Bylo nám (tedy hlavně Freonovi) řečeno, že se ve vesnici již nachází cca 50 osadníků, kterým nikdo nevládne, že je to směska směsek, tedy ti, kteří se nemohli usadit nikde jinde. A tak jsme nabrali dalších 50, navlas stejných. Během několika málo dnů jsme vypravili z Tarosu loď. Cesta byla bezproblémová, až na setkání s hevreny (nakonec proběhlo usmíření, byli jsme i pojmenováni hevrenskými jmény(Freon - Chrnící šíp, Arul - Moudrý dým)).
Chvíli po setkání s kočovným lidem nás překvapila skřítčí císařovna pozváním na čaj. Prozradila mi řadu netušeného, ale i plně osvětlila mnoho pouze tušených sad. Domluvil jsem se s ní na scuku, chtěla mě dovést na jedno tajné místo.Potíže které nás potkaly v Bačerné, jak jsme naši vesnici pojmenovali, zde popisovat nebudu, vydaly by samy na velmi tlustý svazek. Avšak vedly také k mému pozdnímu příchodu na schůzku k císařovně. Tam již na mě čekal pouze její vrchní magič. To byl ale skřítek. Fakt nářezka klučina. Domluvil jsem si s ním pár haluzek a rozloučili jsme se.
Protože jsme přišli o loď, museli jsme se do Tarosu dopravit teleporty. Bylo to velmi vyčepávající, avšak jako by mi Finwalurova hůl dodávala sil. Cítím to někde uvnitř sebe sama. Je to zvláštní pocit. Vždy když mám z vykonané cesty dobrý pocit tak to cítím. Vniká do mne síla, velká část síly kterou jsem vyčerpal cestováním. Je to zvláštní. Je to takový osvobuzující pocit...V Tarosu jsme se již jen nalodili na loď a vydali do Pětivěží. Cestou jsme se střetnuli s bandou divoženek, to nám pomohlo hradit cestovní výdaje. Těch několik málo dní na lodi uplynulo poměrně rychle, až jsme stanuli na molu v Pětivěží. Ihned mě překvapila tvrdost a akčnost, s jakou Bražidar Oplacný nabírá nové muže do armády. Moc se o zahraniční politiku nezajímám, ale toto mi dalo doopravdy sádku. Inu naše cesta vedla přes klášter Finwalura přímo v Pětivěží, což nás mírně zarmoutilo. Tento svatostánek byl značně rozpadlý. Krátkou modlitbou jsme se rozloučili s Pětivěžím a vydali se do hloubi Lesu padajících stínů - do kláštera Finwalura.
V klášteře jsme si to dávali dost dobře, zamyšlení nad vírou ve svatostánku Finwalura nám všem přišlo vhod. Freon tomu věnoval plnou haluzku, avšak jen do dne, kdy si mě k sobě zavolal představený kláštera Dorien. Měl jisté pochybnosti, co se týče haluznosti všech lidí povývajících na půdě kláštera. Inu tak jsme začali bádat. Už od počátku nám všem bylo jisté že je to hluboce zaklíněná faha, nebude tak jednoduché ji odfahat. A do toho se ještě přidal ten Ctirad. Byli jsme přizváni k řešení problémů místní šlechty... Nakonec nám to celé docela razantně vyřešil glejt od Bražidara, který donesl ukrutně svůdný běžec Freon sadebný. Nekalosti v klášteru se nám podařilo téměř kvalitně vyřešit, neboť jsme vyhnali temný stín z hlubokého podzemí a navrátili víru mnoha mnichům Finwalura. V hlubinách pod klášterem se nachází mnoho zajímavého, již brzy se tam vydáme na výpravu. (Ťuky Ťuky Ťuk!) Hoou, již někdo klepe.... Asi Freon. Vždycky klepe tak divně..



(Pokud se čas od času v textu psaném Freonem smradlavým ztrácíte a připadá vám divné co si to Freon zrovna myslí, vězte že zrovna tu část textu psal Pepek. Až ho to přestalo bavit(Freon prudil že se mu to nelíbí), začal psát za sebe, tedy za Arula. Tedy tento dokument je dílem dvou autorů.)