Když jsem s Vámi kdysi začínal hrát dračák a když jsem se do toho dostával, byla to zajímavá zkušenost. Bavilo mě to. Bylo to něco nového, zajímavého. Bezesporu jsem si při hraní užil plno srandy a blbostí a zajímavých situací. Tím jsem si naprosto jist! Ale! Všímal jsem si, že jsem na druhou stranu o tom nedokázal tak se zaujetím číst, tak to studovat jako ostatní. Z té hlubší stránky mě to prostě tak nevzalo a já si toho užíval bez nějakých větších znalostí.
Pak to začalo postupem času ztrácet na tom lesku, přestalo mě to “žhavit”… i když, asi mě to nikdy tak “nežhavilo” jako ostatní hráče. Nevím… ale když jsem nad tím přemýšlel, není to asi úplně věc pro mě. Mám podle všeho jiný myšlení a tak to není ono. Nejsem drdůjný člověk.
Co tedy? Pravidelných hraní Drd se už účastnit nebudu, nebudu se do toho nějak motat. Je ale možný, že si jednou za nějakou delší dobu zahraju jen tak na chvíli, jen tak… ale nevím….
Je zbytečné dělat něco, co člověka nepřitahuje, co ho nějak nebaví. O to víc se chci angažovat v ne-drd akcích. 
Díky za pochopení
3 komentáře:
Tome, já to mám docela podobné. Dost intenzivně jsem hrál dračák na základní škole. Na prvním stupni jsem tím trávil opravdu dost času. Neměl jsem nějak potřebu se stylově oblékat, jen jsem prožíval svou postavu a bavilo mě ji hrát. Na gymplu jsem ještě zkoušel dělat PJe, ale opět jsem se k hraní dostal po delší době až s Kompanií.
Někdy mě to i bavilo, ale primárně jsem to vždy hrál z důvodu setkání s vámi, které bývalo velmi často u mě.
Už nějakou dobu se hraní dračáku neúčastním. Začínám to s velkou upřímností brát jako součást mého dětského období a i když je jistě dost lidí, kteří jezdí na LARPy i ve 40, já si to u sebe představit nedokážu.
Velkou roli určitě hraje i to, že na to prostě nemám čas. Teď jsou dvě hodiny ráno. Před hodinou a půl jsem šel spát, ale nemůžu usnout a to kvůli tomu, že jsem to teď s mou aktivitou trošku přeháněl. Nemůžu se naladit do režimu "je konec, jde se spát". Pokud se chci setkat s každým z mých dobrých kamarádů a přátel alespoň jednou za čas, nebudu ho trávit z mého pohledu zbytečně dračákem.
Moc se s vámi nevidím, ale až se zase potkáme, budou mě zajímat vaše úspěchy a strasti a ne svět na Asterionu.
Jasně, každý z nás má trošku jiné zájmy i záběr činností. Taky mám leckdy období, kdy jsem tak nějak vnitřně plný příběhů a drdůjfah ze mě tryští jako touha po dobrodružství napětí a neočekávaném. Zato někdy je situace docela opačná a dostaví se chvíle, kdy o tom i celkem pochybuji. Hlavní a směrodatný hlas je mi právě zpětná vazba hráčů. Drdůj doufám bude pokračovat i nadále v nezmenšené síle a ještě mnoho příběhů projde poutí ke svému konci. Modelování Bačerné, larpůje, a podobné akce tomu dávají docela lesk. Ne každá chvíle je ta jedinečná, což vzhledem k dalším našim aktivitám i možnostem si musíme přiznat. Mám představu takovou, že snad i za nějakých deset, patnáct let se jako kmeti jednou za čas u této kratochvíle sejdem. Rozhodně to ale není nic povinného a moc rád se s vámi všemi potkám rád i bez tohoto. Však o to více dá se vrhnout do sportovaček, kultury a jiných zajímavých činností. Vítám proto každou možnost, kterak se potkat navzájem a utužit tento společný kroužek přátel. Howgh!
P.S. Drdůj je vždy otevřen zájemcům byť i jen v pozorovatelské roli, nebo i jakkoli jinak.
Nemýlím-li se, tak jsi něco v tomto smyslu nadhodil již na fahlební radě. Tehdy jsem to bral jako takovou chvilkovou letargii, z dlouhé drdůjné abstinence.
Když jsem se já poprvé dozvěděl o Dračáku, byl jsem tehdy asi na 5. oddílových schůzkách, nikoho jsem tam kloudně neznal a když mi bylo nabídnuto hrát tuto hru, nejdřív jsem odmítl, další týden jsem kroutil lavou nad tím, na co si hrajou, o týden pozdeji jsem již seděl s nimi a jen poslouchal. Následující týden jsem si již vytvářel svou první postavu. Dlouho to bylo na takové pochybné úrovni, hrálo nás i 15 najednou, o něčem jako je role playing nemohlo být ani řeč. Postupně se přidávali a odcházeli hráči, stále však z kruhu oddílu. Pak se přidal Aplík a Matěj a Následně Pjetor, pak dlouho nic a ty. Za tu dobu jsem prošel mnoho různých stádií vztahu k dračáku, při prvním setkání jsem kroutil hlavou, o měsíc později jsem se už těšil až se opět vydám do temného podzemí za malou bezmocnou vískou, která na mě přeci spoléhá jako na jediného zachránce. Užíval jsem si to, že jsem ten "velký hodný čaroděj", "zachránce", později jsme se dozvěděli, že existuje i něco víc než naše vesnice s babkou kořenářkou, hospodským a starostou. Otevřel se před námi zcela nový svět, už jsme nebyli ti drsoni, ale tuctoví dobrodruzi, kterých bylo všude dost. Mohli jsme si užít objevování celého nového světa, podobně jako kdysi dřív, když jsme si to neuvědomovali ve světě reálném a o to to bylo zajímavější. Každy týden jsem se těšil na úterý, kdy jsme se v 16:00 scházeli v klubovně. Pokaždé jsem se těšil co se dozvím, co budu muset překonat či rozlousknout. Následně přišel mírný útlum, kdy jsem byl různými vlivy zpařen a ona počáteční chuť a nadšení se vytratilo, bylo to nějakou dobu jen s rezervou řečeno "hraní z povinnosti". Pak mi ten útěk do jiného světa začal chybět, útéct nachvíli pryč z reality a žít si svůj druhý o něco prostší život. Pak přilo DRD+ a s ním opět mírná letargie.... nová neznámá pravidla, jiné dovednosti, jiný styl hry... Postupem času jsem se do toho ale opět dostal, pochopil jsem pravidla, zjistil jejich základní principy a opět si hru začal užívat. Už mi ale nešlo o záchranu světa, ikdyž nepopírám že ten pocit nepotěší, ale o to vypnutí sebe, Boleslava Bárty, studenta, člena oddílu,... Chvíli kdy uniku z hektického konzumního světa, plného povinností, úkolů, omezení... Nastoupil Freon Redanský, horský elf, dobrodruh na volné noze, později i rytíř z Bačerné,... s tím i zcela odlišný svět se zcela odlišnými problémy a potížemi. A nejlepší na něm je jeho variabilita, od debat na světovými problémy, přes mohutné bitvy armád až po bezduché tlachání a nadávání u ohně, které si neskutečně užiješ (viz Heřmanovský pařbing). Nemusíš ani znát pravidla, nemusíš používat dovednosti, jen vypneš a hraješ si. Chápu, ne každého to uspokojí, ale není nutné tento druh relaxace zapovědět kvůli neznalosti pravidel (to přijde samo), nesedí ti styl hry (stačí otevřeně říct a pobavit se, vše se dá upravit ku spokojenosti všech), není nadšení (ne vždy je, ale za pokus to stojí).
V nedrdůjných akcích však máš mou plnou podporu, s touto myšlenkou jsme i započali v době nedávné tradici jednoho výletu měsíčně, pokud bude budou akce další. Bude-li to v mých možnostech, velmi rád a s chutí se zúčastním.
Okomentovat