Ohlédnutí Arula a Freona za událostmi posledních dní

Po patáliích v Tabitském lese a průzkumu Albirejských knihoven jsme se vydali za poslední čakrou, střeženou mocným Čhun Wenem. Úkol to byl věru nelehký, avšak pustili jsme se do něj hrdinně. Hlava církve bdících, vyznavačů vrtaček, kolíků a jiných nástrojů nás požádala o záchranu svých poslušných oveček z obleženého Starého města Rilondu. Věc nesnesla odkladu a tak jsme hned po modlitbě vyrazili. Nejrychlejší cesta vedla skrze koridor až do Mučan, odkud to bylo již nedaleko.







Sada. Jo. AHA. Ne. Víc toho z nás nevypadlo ve chvílích největšího zármutku, při pohledu do širých vinic Mučanských. Vše bylo zničeno, mnoho padlo popelem. Co neopustilo materiální sféru Asterionu bylo vyrabováno a znásilněno. Často i dohromady. Byl to věru smutný pohled. Nezbývalo však nic jiného než se vydat ku Rilondu. Po setkání s Abrim, menší šarvátce a beznaděje plnou debatou s nedobrovolným hrobníkem ve vyvražděné, vypálené, vydrancované a vyznásilněné (v různém pořadí) vesnice jsme se dostali až k podivnému srubu uprostřed lesa, se řvoucím dítětem před vchodem. S hrdinským odhodláním se jej Freon pokusil zachránit, což se nám hned stalo osudným. Prošli jsme prázdnotou, nikdo z nás o tom nechce mluvit či psát. Toto téma se hodí leda do Poutníkových spisů, do nichž budeme zajisté na stará kolena přispívat. Arul si však z tohoto konfliktu odnesl více než by se mohlo zdát. Finwalur jej podaroval holí Poutníka a temní zpařenci razítkem na bok.




Opětovné procitnutí bylo více než dechberoucí. Klasik obvykle přeje věčný spánek a klid, když se baví o místu věčného odpočinku těla. Probrali jsme se v hrobce temné a studené, uprostřed Rilondského hřbitovu. Zajisté bychom tam opět pomřeli, nebýt vhodné náhody. Díky Finwalure. Zrovna ve chvíli našeho zhmotnění v zatlučených rakvích šel kolem tohoto stánku plného vzpomínek na dávno i nedávno zemřelé správce hřbitova, Rilondský hrobník. Po zaslechnutí zvuků z nitra rovu se ničeho nebál a vkročil. Vysvobodil nás.




Nějaký nohsled na nás zavolal svého pána, jakéhosi snobského floutka, který se později představil jako pán z Aegrenu , a obvinil nás z vykrádání a hanobení poslední památky jeho rodu. Načež nás pozval k vysvětlení na oběd. Jak jinak než s díky jsme mohli reagovati? Ač se nám velmi příčí filosofie „každému komu jeho jest“ bez sebemenšího soucitu, zašli jsme k němu na chutnou krmi. Jeho sídlo bylo jako z jiné doby, z jiného místa. Najednou byl elf mimo válečné území… Neměli jsme možnost přesvědčit ho o jistých možnostech, jak pomoci širému lidu – Čhun Wen žádal bleskovou akci. Tedy jsme ihned vyrazili do města, objevit svatyni vrtáků.
Jejich dům jsme zmerčili na poslední chvíli, zrovna při skřetím útoku na Staré město. Dostat se k nim bylo nadmíru těžké, avšak nikoli nemožné. O to složitější úkol bylo je dopravit do bezpečí. Což se s menšími ztrátami podařilo při protiútoku Eldebranů, vedených samotnou Faelou er Daerlen. Ubytovali jsme je v opuštěných rybářských žemljamkách v Zámostí. Řešení problému bylo stále před námi. Jak 354 Bdících vrtáků dopravit do bezpečí?


Několik dní jsme rozjímali ve zdech klášteru Poutníka, hledajíc svou cestu.






Po poradě s von Aegrenem jsme se rozhodli podpořit jeho výpravu na tajuplnou loď, kotvící již několiko dní v přístavu. V doprovodu slovutného Bertolda jsme vešli do hlubin této temné bárky, abychom po desítkách minut vylezli z lodi vyčerpáni úspěšným bojem s temnotou. Kýžený baliček jsme zde však nenašli. Vše naznačovalo tomu, že byl již deportován do jednoho ze skladišť v Chudinské čtvrti. Nezbylo ničeho jiného, než se tam vydati. I dané skladiště bylo plné zloby a fake Kamilů. Další střet byl nevyhnutelný. Bertold, Jacek i Míra byli zajati a my jen stěží unikli jisté smrti. Po balíčku však ani vidu ani slechu. Jen ten prokletý rybář, kterého jsme potkali u von Aegrena , nám spolu s bandou hrdlořezů zkřížil cestu. Když jsme se pak zotavovali ve vřelém pohostinství Poutníkově, připlazil se za námi a snažil se vnutit do naší přízně. To se mu však nepovedlo. S bídáky jako on není radno spolupracovat.

Tyto neblahé události nám jen připomněly cíl naší cesty do Rilondu. Rychle jsme se proto šli ujistit, že naše loď stále kotví v přístavu pod kontrolou a jadernými nadávkami Tondy. I stalo se tak. Právě vyrážíme dál, na cestu za von Aegrenem. Via, via, via!!!