Hodina mezi psem a vlkem

Pohled na Rilond od západu

Racek zamával křídly a prouklouzl v protáhlé zatáčce, aby zamířil nad město. Zde nabral výšku a mohl se konečně nadechnout. Pořádně rozepjal své perutě chtěl se světu ozvat, že i on má své místo pod sluncem dané. Odporný zápach koželužen na břehu, kouře výkalů a dýmýcích ohňů mu to však znemožnil. Poslední dny ho toto vždy téměř připravilo o čich a rybu, kterou ulovil při příštím přeletu, vpodstatě ani necítil. Potom se musel proletět v zálivu, aby se trochu vzpamatoval. Racka moc víc nezajímalo.

Stěna smradu z obleženého města mísící zápach požárů, výkalů, koželužen a neodklízených zahnívajících trosek mu zabraňovala v tom, aby se dověděl o zbytku města. Tentokrát ale v malém ptačím mozečku něco přeskočilo a racek to vzal skrz smrad k řekám Duren a Y'b, které se zbíhaly v zálivu, a kolem kterých se rozprostíralo město. Město, jehož stavitelé mu předpovídali skvělou budoucnost. A podle toho i stavěli paláce Admirality, Observatoř, Universitu, Námořní akademii, Citadelu a další skvělé stavby pospojované ulicemi a kamennými mosty.

Holubové poplašeně vrkali na nového návštěvníka, když přeletěl nad mostem do Starého Rilondu.

Starý kamenný most přes Duren s detailem brány

Stavitelé města ale nemohli zůstat a byli o své město okradeni. A město bylo okradeno o ně. A bylo to poznat. Vedle těch nádherných staveb, které se pnuly ve své žluti k nebesům, se plazily další stavby, domy, domky, domečky a přístěnky. Křivolaké uličky se jimi proplétaly jako hadi v tlejícím listí v džungli ve stínu velikánů.

Město jakoby číhalo v líné tichosti, v očekávání nádechu před bouří. Ostražité následujících událostí. Snad jakoby obléhatelé dali chvíli oddechu obráncům. Jakoby je nechali zvolit si nové vedení města, které je stejně odsouzeno k záhubě...

V uličkách bylo živo, uličky už takové bývají, ale to místní živo je takové líné, unylé a uondané stále pražícím sluncem. To živo vzpomíná na staré časy, kdy bylo podstatně živější. Teď se ale živo jen tak táhlo jako řeka Duren na dolním toku. A přibližně stejně i páchlo. Líné živo je snad špatné slovo. Spíš to bylo ostražité očekávání, plné nebezpečí, hrozby a zmaru. Očekávání toho, co ještě na město přijde. Kdo mohl, raději moc do ulic nevycházel. Ale i tak bylo místy živo až moc...

Uprostřed toho živa před vinárnou u Švába v Ďolíku seděl Jednonohej Johan na rozvrzaný židli, na klíně flašinet a točil klikou. Z nástroje se, opět líně, jak jinak, linuly zvuky staré eldebranské odrhovačky a Johan je doprovázel přiměřeně něžným vychlastaným hlasem. Zpíval o slavných bojích z minulosti, o chrabrosti a naději. O vzpomínkách, které by se měly probudit, aby byla sudba tohoto kraje naplněna. Z okolních patrových domků s rovnou střechou, co mají přes ulici natažené šňůry s prádlem mu hubovaly ženský, protože písnička byla náležitě sprostá a navíc nevěštila nic moc dobrého. Málokdo se odvážil zpívat... Zvláště v těchto časech.

Pak se kolem prohnal racek a svůj náklad vyložil na bílou cejchu jedné z hospodyň. Láteření nabylo nového rozměru a změnilo cíl, z čehoš měl Johan radost a připil mladým mučanským rackovi na zdraví.

Typická ulička v řemeslnické čtvrti

Ten poplašeně proletěl uličkou dál a skrz velké okno s bílými závěsy do budoáru slečny, která si říkala Broskvička. Tedy pouze v práci, protože jinak se jmenovala Zuzana Mlynářová původem z Velkého trhu. Zuzanu a jejího zákazníka vyplašil racek tak, že bylo po... no po práci. Racek vylétl druhým podobným oknem a Broskvička za ním z okna sprostě nadávala.

Dole v přízemí se živo na okamžik zastavilo a zadívalo se nahoru do prvního patra na velmi sprostou a hlavně úplně nahou Zuzanu.

Racek se ale nezastavoval a splašeně letěl dál. Zuzana vyplázla jazyk na svoje publikum takže i živo mohlo pokračovat ve svém pomalém pohybu. Racek se vznesl nad hliněné střechy a vykroužil další zatáčku, trochu nabral výšku, aby přeletěl hradby a pak se snesl ke čtvercové kašně uprostřed náměstí, kde se konal trh. Rackovo chechtání tak zaniklo ve vyvolávání kupců prodávající poslední skromné zbytky svého předraženého zboží, hašteření děcek o cukrdlata, co se jim podařilo ukrást, nebo v hádce nosičů o to, kdo by měl uhnout s nosítky a čí pán je ten mocnější a tudíž si zaslouží projet jako první.

Racek si ploval po hladině kašny konsternován hlukem civilizace a živa, které tu bylo na rilondské poměry skutečně, no... živé a narazil do čehosi měkkého. Kůň, který z kašny pil se poplašil, racek taky a oba se dali na útěk. Kůň ale působil o dost větší zmatek. Strhl stánek, podupal zeleninu a vydal se uličkou pronásledován davem, jehož jednotlivé části se ho snažili buď chytit, povzbuzovat, nebo zmlátit. Spojená snaha všech ale k ničemu nevedla a koně tak zastavila až brána, kde narychlo spustili padací mříž. Ale to už racek neviděl a letěl dál jednou z větších ulic podél domů, které kromě slávy zažívaly hlavně majitele bez prostředků na větší opravy.

Vnitřní hradby města

Racek si řekl, že toho má dost a vydal se obloukem směrem k moři po druhém břehu Durenu, kde se pod ním ubíhaly dřevěné budovy skladů a hospod, ve kterých dobrodruzi tráví první noci v Rilondu, městě na soutoku dvou řek. Racek letěl pryč. Pryč od kdysi krásných domů a stárnoucích hradeb, za kterými čeká jen písek pouště a podivná pachuť skřetí hrozby...