20. travna 855 k.l.

Běžný pohled na ulice města

Unavené paprsky zapadajícího slunce se opíraly o poslední stojící stavby ve městě. Uléhající slunce do zlatova osvítilo to, co ještě z hrdého města zbývalo. Nežli svou pouť dokončí kdesi v dáli za Nekonečnými horami a potopí se do oceánu, stihne vrhnout ještě mnoho stínů. Stínů počínající noci, ve které bude nepochybně prolito mnoho krve. Vždyť kdo by se jen trochu ohlédl na západ, viděl by tu rudou záplavu barev od jasné červené až po temnou karmnínovou ztrácející se v nachové modři nadcházející noci. Co ale noc přinese, tím se netrapme. Ještě stále poslední paprsky dne jsou nadějí pro město. Každý si užívá drobných okamžiků a prostých radostí. Vždyť po tom všem, jen vědomí toho, že žiji, je vlastně štěstí. Je to ohromné a neokázalé štěstí každého rilonďana. Kdo by se pak neradoval z drobných radostí momentálního okamžiku. Kterak lze ještě sedět na střechách domů a chytat poslední polechtávající paprsky slunce. Myslet na budoucnost už snad nemá ani cenu. Vždyť stejně žádná není. Dnes je krásně, blaze. Jeden z posledních krásných dní tohoto léta. Konec travna, babí léto. Dnes je den jasanu, podle starého Thalionského kalendáře den odpočinku...

Mučanské vinice patří odedávna k těm
nejlepším. Žel letošní úrodu nemá kdo sbírat.

Právě zrající víno, kdyby měl kdo trhat, zlatem vyváženo by bylo. Mučanské podloží i výrazně členitý terén na úbočí Zelanských vrchů, zláště úbočí situovaná na jih nyní vydávají své poklady. Třeba takové Mučanské z odrůdy Nebbiolo. Obsáhlé a bohaté víno granátové barvy, zpevněné chutí dřeva, zrající minimálně rok v dubovém sudu a další rok v láhvi. V buketu najdeme vůni višní, rybízu, kakaa a fialek. Výraznější tanin, který doprovází jemná kulatost. Elegantní, harmonické, s plným a dlouhým koncem. Doprovodí skvěle zvěřinu nebo přírodně zralé sýry. Nebo takové Torcicoda. Hrozny použité pro výrobu jsou plně incompito a pocházejí výhradně ze starých vinic. Po fermentaci je víno stařeno 12 měsíců v „barikových” sudech, vyrobených z místních zelanů. Poté zraje dalších 10 měsíců v láhvi. Víno má tmavě červenou barvu a typické odrůdové aroma červeného peckovitého ovoce. Nenáročná, šťavnatá chuť s příjemnými tříslovinami a dlouhým koncem. V chuti jsou dobře zakomponované tóny dřeva. Hezký představitel jižního regionu a dnes stále populárnější odrůdy. K čemu je to vše ale platné, když zřejmě nejlepší ročník vína široko daleko přijde vniveč? Přejde první mráz a pak už to bude zase o něčem jiném...To snad jedině Roderik z Kylmaru, sedící na střeše svého sídla ve vnitřním městě právě koštuje jednu z posledních zbývajících lahví. Trpký přídech vína, jako by mu měl pomoci zapomenout. Chtěl by spláchnout těch několik měsíců a aldenů. Ba co, snad dní? Jeho rod je v troskách. On má na svědomí životy těch nejlepších, co mohli bránit město. Snad to šlo vše udělat jinak. Již je ale pozdě. Příliš pozdě. Na vše. Pár chvil večerního odpočinku je jako najít šafrán nebo ocún někde v lukách. Snad aby to nebyl odpočinek poslední... Sám se cítí, jako by již zemřel. Jeho duše odešla. Po tolika ztrátách, zvláště však, když pohřbil svého posledního syna. Jeho duše už musela dozajista někam odejít za Lamiův soud do krajin dávno mrtvých, kamsi do daleka. Do míst, odkud už není návratu. Už tu zbylo jen jeho tělo a povinnost. Čest rodu bude hájit až do poslední chvíle. Trpké! Trpké chvíle a trpké víno. Ach. Svou bolest ve víně utopí...

Osvícené a vznosné sídlo Erinské gildy Varemar se tyčí a září ve zlatavých barvách zapadajícího slunce. Cizokrajné ornamenty, tapiserie, dávné kresby mistrů z širokých krajů. To je sídlo nejmocnější obchodní organizace ve městě. U jejích vrat leží chřadnoucí tělo prokuristy a hlavního mistra celé této organizace na Asterionu. Kol kolem se rozprostírá nebetyčné ticho. Tedy snad až na ty kroky v písku, které zasouvají čepele, hole a kráčejí pryč. I velmistr naposledy než vydechne své proroctví nechá poloprázdným ulicím města vyslechnout:

Podzim života se leckdy náhle přetne rychleji, než vůbec čekáme

„Ptáš se mě jak zrada bolí?

Jako když dostaneš sukovou holí!

Zrada je bolest krásných dnů,

co se nevrátí.

Zrada je tání nesplněných snů,

co se vytratí.

Zrada je tanec rozdělených cest,

a svědí, jak nastavená pěst.

Zrada je tápání v nezájmu,

bloumání životem v nernámu.

Zrada je sůl vsypaná do očí,

zrada je mlýn, který se netočí.

Zrada jsou němá ústa, která chtějí zpívat

zrada jsou oči, které se chtějí dívat.

Zrada jsou nohy, které chtějí chodit,

zrada jsou neplodné ženy, které chtějí rodit.

Zrada jsou polámaná křídla, která chtějí létat.

Zrada jsou polámané jabloně, které chtějí vzkvétat.

Zrada je bolest krásných dnů, co se nevrátí.

Chceš vědět jak zrada bolí?

Nastav hřbet!“

Jimir Kildar před svými věrnými

Štáb byl plný napětí. V tichém městě, na které padala pomalu tma panovalo napětí. Zvláště tedy v bývalé městské zbrojnici. Jimir Kildar, muž, který doposud stál poněkud stranou si chtěl vydobýt svůj kus slávy a urvat si na čas moc nad městem. V zapadajícím slunci se jeho zbroj leskla do daleka a sám, když se postavil, aby před ostatní promluvil, tak vypadal jako bůh pomsty ze starodávných časů. Jeho hřmotná postava začala rozvíjet další běh událostí. 

Jeho hlas se rozezněl mezi mužstvo: „Je čas. Válka je vždy zónou nejistot. Ale dnes večer pánové mám tu čest vzít vás do víru boje. Přivést vás na bojiště. Je pro mě čest odpovědět si na následující otázku, když tu stojím s vámi po boku. Kdo jsme? Přece páni Rilondu! Správně, chci, abyste si to pamatovali v boji. Dobudu, co ještě nebylo dobyto. Porážka není to, co mě učili! Budu věřit tomu, o čem jiní pochybují. Budu se snažit dřít za čest a bezpečí našich rodin. Trénovali jsme tělo, naše mysl bude následovat. Kdo jsme?,“ zazní do davu. „Přece páni Rilondu!, zahřmí sborově. „Budu brát v potaz to, že protivník nečeká mou výhru. A nikdy se nevzdám. Pro slabost není v mém srdci místo. Pohlédnu na své spolubojovníky, na přátele a budu z nich čerpat sílu. Kdo že jsme?“, zařve Jimir Kildar. „Přece páni Rilondu, hlásí mu ozvěna z řad městské hlídky a žoldáků. „S radostí půjdu na bitevní pole a budu se hýbat, zavalím a udělám, co bude v mých silách. Roztočím smrtonosnou spoušť. A dostanu se na bitevní pole jakýmikoli prostředky! Až tam přijdu, přijdu s násilím!Vytrhnu nepříteli srdce z těla a nechám ho krvácet na zemi! Protože mě nemůže zastavit! Kdo jsem?“ Opojně v záchvatu nadšení vyprskne bývalý radní. „Pán Rilondu!“ V odpověď mu zařve burácející hlas davu. „Po boku mám spolubojovníky, jež se mnou byli v dobrém i zlém. Skrz oběti, skrz krev. Skrz pot a slzy! Nenechám je padnout! Nikdy je nezklamu! A nenechám je za sebou. Protože nepřítel nezná mé srdce! Kdo, že jsem?“ vytryskne z mocného válečníka. „Pán Rilondu!“ Zazní sborový chorál v odpověď. „Nikdo mě neodmítne! Nikdo mi nebude odporovat! A nikdo mi nebude říkat, kým jsem a kým můžu být! Víra změní můj svět! Hýbala zeměmi i světadíly; smetla skřety z Lendoru! A ponese mě touto bitvou! Kdo jsem?“ Jednotný a neomylný fanatizující dav se dostává do varu. Všichni řvou: „Pán Rilondu!“Porážka a ústup, tato slova neznám. Tomu nerozumím. Nechápu, když se něco nedaří. Nechápu chyby. Ale chápu toto. Chápu vítězství a nevzdávání se za žádných okolností! Ať to jde jakkoli špatně! Mé tělo nezná únavu a ponese mé srdce i duši s sebou! Kdo jsem!?“ „Jednohlasně zaduní sborové „pán Rilondu!“ Dnešek je tím dnem! Ne zítra, ne za alden, ale teď a tady! V našem domově, proti našim zbabělým sousedům! Kdo jsem?,“ fanaticky v šíleném opojení řve svou ódu Jimir Kildar. „Pán Rilondu!!!“ Davy křepčí v odpověď. Dějiny si mě zapamatují. A nebudu se muset obávat, že budou nemilé. Určím si je sám! Sám na sebe budu psát chválu! A nikdo mi nebude říkat co můžu a nemůžu být! Nepůjdu domů, aniž bych ze sebe vydal všechno, co mám. Jinak už nebude žádné doma. Dějiny píšou vítězové a já si je napíšu! Protože, kdože to jsem?“ „Pán Rilondu!“ To už řvou i ti poslední. „Kdo že jsem?“ „Pán Rilondu!!!“ „Kdo, jsem?“ Pán Rilondu!!! Pán Rilondu!!! Pán Rilondu!!!

Leviathan er Aegren

Lord Frey očividně není v nejlepším rozpoložení.

Lord Frey se uštěpačně dívá z okna svého nově nabytého paláce. Svoji roli v tomto městě si představoval různě. Měl čas dost přemýšlet, když byl takto potrestán Tywinem er Aegren. Všelijak strašně si to představoval. Jenom takto tedy ne. To ho opravdu nenapadlo, že to vše takto dopadne. Avšak záměry Sedmnácti jsou opravdu neočekávatelné. Z uštěpačné tváře se mu úsměv pokřivil do zarytě hořkého úšklebku. Dopis, který pevně dřímal v ruce, několikráte přečtený, musel zmačkat. Roztrhal ho, rozcupoval a zahodil i zašlapal mezi dlaždice. Po chvíli, co se uklidnil, pohlédl na muže, co mu to psaní přinesl. Drobný, štíhlý, v černém plášti. Poněkud pokulhával a měl nedávno asi nějaké krvácející zranění. Zato se vším dekorem a bez jakékoli hany si jej svým pronikavým pohledem tázavě prohlížel. „Zabte ho!“ Rozkázal nepříčetný Frey strážím připraveným v celém sále. Ignác se ještě stihl naposled zhluboka nadechnout....

Freon Poutník

„V divočině je konečně čas uspořádat si myšlenky a zjistit kým jsem a kam jdu. Jsem pouhý poutník, který kráčí po mnohých cestách a v setkáních se snaží objevovat tajemství bytí ve všech jeho formách a projevech. Chce-li člověk číst, musí zvládnout abecedu, ale znalost abecedy ještě nestačí k pochopení celých slov a znalost slov ještě nezaručuje plné uchopení smyslu věty. Život je krásný, bohatý a nekonečný stejně jako nesmrtelná lidská duše. Tajemství krajiny vnější se odráží v krajině vnitřní. Zítra je slavnost rovnosti, ó kéž ji aspoń trochu najdu,“pomyslel si dobrodruh a vykročil skrze stepi na sever směrem k jezeru E´waya.

Rybář Ševar

„Nastala noc temných stínů a náhlých úmrtí. Porobení a vyplenění již dobytého města. Koňáci a žoldáci z jihu budou rabovat dům od domu celou noc, kdy je nikdo z hradeb Konventu rušit nebude. Achich, tak proč tu ještě jsem?“ zazoufal si rybář vedle statného jinocha. Ten mu chápavě ihned odvětil: „Aha,...jo!“ To už ale bylo jen vidět, jak se rybář prosmýkl kolem stolů a rozběhl se do dalších pater zkrachovalých lázní. To ještě netušil, co jej tam čeká. Zóna nikoho, místo mezi Konventem a vnitřním městem totiž skrývá různá netušená překvapení...

Kněz Aeron

Jeho křepčení mu dodalo sílu. Tanec dodal odvahu i jeho druhům. Díky němu i ten muž z pouště dostal sil, aby proti přesile se postavil. Cítil spalující energii. Dynamiku danou mu pánem. Rád by zase roztočil svá kladiva, rozkřísil pár jisker a tančil mezi plameny spravedlivé odplaty. Žel řád má svou povinnost a proto je potřeba znát, kdy se co pravého kněze sluší a kdy očistu vykonat. Proto až se prohnal mezi ruinami pískem jako nic a stanul se žhnoucím kovem vprostřed boje, zářící, ověnčený aurou své víry; musel promluvit to, co cítil od pána. Uprostřed místnosti, do které vpadl, již bylo dobojováno. Temné stíny prchaly do různých zákoutí. Jen jeden tam stál v tmavém. „Prego!“, zněla jeho výzva. Proto plamen vášně potemněl a na řadu přišel rozum. „Nezabijeme tě,“ rezonovalo od Aerona temnou místností.

Cizinec

Temní napadli město se vším všudy. Co je zahlédl řádit proti ustupujícím místním, nedalo mu to. V jedné potyčce bylo potřeba naklonit váhy štěstěny na tu správnou stranu. Modrý měsíc lehce vysvítající mezi četnými mraky i nastávající mlhou mu byl znamením. Jeho čepel se krásně namodrale zaleskla, nežli rozespívala svou harmonii ve větru. Vtrhl tam do spoře osvětlené místnosti jednoho domu zabedněným oknem, využil moment překvapení a vše šlo pak ráz na ráz. Nakonec vše dobře dopadlo. Ač zraněn, zahnal černé pryč. Jen poslední z nich cosi mumlal tou svojí hatmatilkou. Do místnosti vkročil i ohnivý kněz. „Zřejmě slyšel zvuky boje a přispěchal na pomoc.Avšak ty temné oči toho černého. Nevěřím mu. Skřeti si nezaslouží nic dobrého,“ uvědomil si. Zlobu naspřádanou v boji pak uvolnil jedním rychlým svistem čepele. Vzduch se zachvěl. Poslední temný padl k zemi. Jeho hlava se zakutálela knězi k nohám...

Brim

„Herdek, fósáči! Buď uhni a neválej se tu na tych kládách, nebo nám pojď píchnout postavit vor. Je to fčecko v prdeli. U Kharovýho zadku. Fšeci směřujou do Jam věčnýho zatracení. Rilond nečeká nic slavnýho. Náš pan Iztok se rozhodl, že na skřeta vyrazí. Toš to je mrdka smrtka. Jasná věc. Hej toš prďochu, co? Se tu neválej jak v lázních nebo někde u staré, ale pojď něco dělat. Kurvamať, no?“ To ukončil svůj projev v téměř bezchybné obecné řeči vyjednavač skupinky čtyř barbarů z Lozojavy, z kterých se zřejmě klubali dezertéři. Ospalý Brim, než stihl jakkoli zareagovat tak dostal prázdným krýglem do hlavy a opět se jal vrátit do horizontální polohy.

Arul Nexus von Boševal

Své tělo ještě pořádně necítil, cítil jen pach soli, potu, pálenky a písku, jež ho dřel po celém těle. Když se probral už po několikáté z bezvědomí, uvědomil si, co se vlastně děje. On nezemřel. Poutník má pro něj připravenou cestu. Jen se jí nesmí vzdát. Z rozjímání v jakési dřevěné boudě ho vyrušilo zabuchání na dveře, které se hned rozlétly do stran. „Hej ogare, ty čubčí synku. Tys snad Kharovi ze zadku vylezl! U sedmi zdechlejch čubek. To je jak tancovačka s vožralým námořníkem na stěžňu. Na to já mám málo rumu, co bych chápal. Tys to musel hodně Mauril vymlouvat. Že tě mrzáčku vidím zas, toš to sem zasraně rád!“ láskyplně se vkolíbal notně dojatý námořník Krhan Bortel. „Ty ogar, my to oslavíme, že ses vrátil od báby klepačky! Trhačka, sem říkal, ne, že ju zmáknem,“ objal plný slz ještě tumpachového Arula.