Den zákonů, 855 k.l.

V mlhách vzplály ohně. Dhangou naplněné kanálky se rozhořely jasným plamenem! Mezi spojeneckými voji zavládl chaos. Jednotky kráčející v rojnici seřazené v útvaru se rozkolísaly. V mlze se tu a tam objevily různé postavy, plno skřeků. Zaplály další ohně. Povely, tasené čepele, rychlé úhyby, drnčení tětiv, nadávky...Rilondští veteráni se vrhli vstříc do mlh proti nepříteli hájícímu trosky kdysi slavné dominanty města. Vyrazili v ústrety Konventu, dávné chloubě Eldebranských rytířů, jejíž trosky se vypínají nad hávem pouštní ranní mlhy...

Poslední hláska Konventu se prodírá z hávu mlh do ranního úsvitu

Den s sebou přinesl mnohá překvapení. Obě vojska rilondských veteránů se spojily v troskách Konventu, aby si zde podali ruce a shlédli jen pár skřetů, jak mizí kdesi v dáli. V mnohých duších ještě zněla slova proslovů o tom, jak jsme město ubránili, jak jsme jej i přes veškeré nesnáze nedali skřetům a temným všanc. Mnohá slova zmiňovala pravé pány Rilondu. Měštany, obyčejné lidi ze Západní Dálavy, přistěhovalce a osadníky, dobrodruhy, zkrátka ty, co vytrvali... Z prachu cest zde vznikne jednou nový řád, nové město, nová pravidla. Vždyť dnes je Den zákonů. Dnes lze vyslovit cokoli. Dnes je vhodný den k odpočinku a naplánování věcí příštích. Dnešek rozhodne o tom, kam se ubírat. Vždyť ta šarvátka u Konventu byla jen fraška. Pár slaměných figur na provázcích, pár vyhublých zvířat, masky, vše hezky upraveno, aby to budilo dojem posádky. Přitom celý Konvent bránila jen družina posledních vyvrhelů, které s sebou zřejmě Águnágh k Brodu ani nechtěl... Nyní je však aspoň třicet mil daleko, toš co se tím zalamovat. Drak je mrtev, Rilond osvobozen, skřeti pryč.

Z trosek města zbyly ještě pilíře slavného kamenného mostu přes Duren

Rybář Ševar

To dračí maso je sice fajn. Ale žrát ho alden v kuse, to se jednomu pěkně zají. Lepší pečená rybička... Herdek, u Kharova zadku, už ani moc co kouřit není. Jde to od desíti k pěti. Jedině snad to má výhodu, že nejde bezprostředně o kejhák. Navíc zdejchnout se není moc kam. V Zámostí bude za chvíli plno skřetů, a dostat se za Duren není jen tak. A nakonec, stát na místě v Rilondu, to taky není úplně nejlepší...

Cizinec Azim

Jediná jezdecká jednotka ve městě. Já a můj věrný Árčí. Spojka ke Dvěma bratrům. Moc jsem jim nerozuměl, ale prý mají ti dva bratři číhat někde na jihu. Snad jestli bych neměl s sebou vzít i někoho na pomoc, kdyby se náhodou něco semlelo. Co třeba toho rybáře? Hmm. Takový alibistický flákač? Snad bude lepší vyrazit sám s Árčím... Jen ten šíp v zadku, kdyby stále tak nebolel.

Zamyšlený pohled Árčího...

Arul Nexus von Boševal

„A nyní promluví mudrc z jihu, od Rilondu, stařec bez nohou, věrný přítel Iztoka, pána našeho z Lozojavy!“ Celá hodovní síň rázem ztichla. Desítky hodnostářů, urostlých mužů v kožešinách a houních otočí své pohledy na jediného muže. V nastalém tichu je slyšet jen praskání ohně z otevřeného krbu. Pán Gorogu a jeho vazalové čekají na okamžik, který může rozhodnout o osudech mnohých z nich a jejich poddaných. Nastal čas, aby promluvil Arul Nexus, mrzák upoutaný na křeslo a pán z dalekých krajin, mudrc a prorok. 

Mnozí u posluchačů již  netrpělivě naslouchají

Freon Poutník

Pěkně se nahnul přes zábradlí a do chřípí nasál slanou vůni moře. Cítil tu vůni závratných dálek. Nad jeho hlavou se proháněli rackové. Užívali si svobodu a bezstrarostnou volnost z letu. Přitom to bylo ještě nedávno, co se mu před jeho zrakem rozprostřel Nový Solnohrad, sídlo přeplněné uprchlíky, úředníky, obchodníky i zmatenými lidmi. Zkrátka spousta marasmu, chaosu a nepořádku. Raději se nechal najmout na první loď, jako ochrana posádky. Stačilo ukázat pár triků s lukem a kapitán hned zpoza fousů ukázal i svých pár zubů na pozdrav. Dokonce se v jeho ruce zalesklo pár zlatek, což se může na další cesty hodit. Teď konečně do Dálav. A pak dál na jih, do Bačerné...

Leviathan er Aegren

„Pěkně jste jim to dnes ráno u Konventu řekl. Tleskám vaší výmluvnosti. Po tolika dnech už bych ani nevěděl, co své paní doma povídat. A vy to vždycky nějak ukecáte,“ chválil rytíř v pokroucených plátech ranní proslov. „To víš Bertolde, nebýt tebe a chlapů, co mě podporujete, asi bych tu už ani nemluvil. A sundej si ten plech, napijme se trochu. Snad teď bude chvíli trochu klidu,“ vyslovil nahlas svá přání jeden z nastávajících pánů Rilondu. Jacek ihned pochopil situaci a přibíhá s měchem, který skýtá trochu vína. Ovšem víno již nenaleje. Červený mok skrápí písky Rilondské země. Jacek s otevřenými ústy hledí do dálky. „Pane, pan Tadeáš se vrátil!“ Zvěd z Nového Solnohradu, volným krokem přijíždí na svém oři. Písek zkrápí opět červený mok. Ale krev není víno, v tom je zatracený rozdíl...

Amnia aj tak Toš

Z Rilondského dýchánku se stal hon. Hon na skřetí zvědy, kteří prchající z trosek města. Ranní úsvit odkryl prchající nepřátele na pokraji pouště vedoucí kamsi na západ k pevnosti Brod. Spojencům se rozhodně nemůže vyplatit, aby zvědové dorazili za svým generálem. O to se ona postará. Dva pohyby rukou, dvě odjištěné kuše. Letmé přehození temného pláště, úsporné zavázání pár řemínků, zacvaknutí dýk do pochev, vše dohromady v téměř nepostřehnutelném okamžiku, snad jakoby mimoděk. Ona se již rozhodla, jejím úkolem nastal lov. A sjednání spravedlnosti. Seskočila ze zídky, odkud pozorovala prchající postavy. Vyrazila vpřed.

Kněz Aeron a trpaslík Brim

Z posledních překotných událostí posledních dní o nich není řádných i jiných zvěstí. Snad jen bohové vědí, co se s nimi nyní děje...

Den zákonů. To je vždy na přelomu travna a ovocna, kdy přichází čas hodnocení uplynulého roku. Všichni vesničané se scházejí na tržnici či náměstí a diskutují o věcech, které je třeba zlepšit či úplně změnit. Starosta vesnice si pak zaznamená všechny rozumné návrhy a podle uvážení se je pokouší uskutečnit. Jakákoliv ostrá slova proti správci osady, města či království nejsou v tento den trestána. Proto se nyní mezi dunami probouzí život všech veteránů, co ve městě zbyli. Před polednem je nastoupena slavnostní vojenská přehlídka podle oddílů. Lze tu vidět sedláky ze Zámostí, rybáře od Velkého Trhu, hraničáře ze Tří Zubů, vinaře z Mučanska, dřevorubce ze Sinwarského knížectví i mnohé dobrodruhy, selky, sotva odrostlé jinochy a sem tam i některé, co viděli až příliš zim. Také jsou mezi nimi poutníci různého zrna, z všelikerých krajů, které snad osud přivál do těchto končin Tary v tento bohy zapomenutý čas. V každém oddíle lze zahlédnout vždy i nějaké harcovníky, válečníky, ať už bývalé zbrojnoše z městské gardy, tak pár barbarů z Lozojavy nebo piráty z Drubaltových oddílů. Sem tam se zaleskne i nějaká ta zbroj. Celkem je zde nastoupeno bezmála na 500 lidí. Mnozí ještě raněni a neschopní cesty, přesto všichni spojeni nepřízní osudu v jedno společenství.

V prachu, špíně a zachlé krvi zde stojí jeden vedle druhého šlechtic s kmánem, žebrákem i knězem. Z města nezbylo nic. Jen pár trosek budov, haldy písku, který začal vát vítr zase kus do vnitrozemí. Vánek od moře byl pro Rilond vždy vzpruhou, novou silou a nadějí. Vlhkost moře byla příslibem lepších dní, které snad někdy nastanou. O tomto místě přestalo smysl hovořit jako o výspě civilizace. Byla to snad tíha posledních aldenů a závažnost proběhlých činů, které učinily z tohoto místa symbol. I proto zde všichni stáli bok po boku. Možná snad i proto, že již nebylo kam prchnout. Posel Tadeáš, který přijel z dalekého Solnohradu padl vysílením. Na hrudi dvě řezná zranení,v zádech šíp. Spadl z koně před svým pánem a z posledních sil vydechl: „Brod padl!“. Horký písek pod ním lačně vsakoval temně červenou manu života. Tím bylo potvrzeno, že není kam prchat. Západní Dálava se stala zřejmě minulostí. Žel, Perla Tary, hrdé město Rilond, však dobito nebylo...

Kralevic Danérský snad z vůle všech Sedmnácti ze svého lože opatrně vstal, aby pronesl nasoupeným rilondským své poselství pro Den zákonů. Roztřeseným krokem pomalu nakročil vpřed. Dva rytíři jej musí podpírat, sám je doposud sláb. Ovšem jeho hlas, přes počáteční slabost, zdá se, je neochvějně jistý. „Přáleté, uvědomí-li si každý, co zlého se v něm skrývá, své vlastnosti a jejich sílu, která jej svazuje, a dokáže je překonat, stává se hrdinou. Pro mě jste hrdinové. Hrdinové z Rilondu. Naše skutky budou posuzovány a váženy v čase, zapíší se do historie. Ano, my nyní píšeme historii. Z neznámých měšťanů a sedláků, prostých lidí i obchodníků, rytířů a pánů, ze všech z nás se stali hrdinové. Je to snad přání či vůle celé Sedmnáctky, když nám dopřáli vydobít si své místo pod sluncem. Ano, oni nám dali možnost. A my se ji chytili a nepustili. Rvali jsme se o existenci tohoto sídla, o naše holé životy. Z každodenního života všedních dní jsme byli okolnostmi donuceni ukázat, co v nás je. A já vidím, že my všichni, co tu jsme, tak jsme obstáli. Gratuluji všem. V tento památný den slibuji vám, které tu vidím, že jednoho dne, když vytrváme bez výjimky se vám odměním. Rozhodně však nejsme u konce, i když i já bych si to přál. Přál bych si, aby šiky vítězných vojsk a neohrožených bojovníků na bitevním poli zmizely v propadlišti dějin a nahradili je sportovní hrdinové bojující za barvy klubu, města či národa. Jsme však na cestě zkoušek, kdy výzva k dobrodružství nejde než přijmout a nebo zhynout. Je ohromnou svobodou žít. Jen to samotné slovo si nyní po vašem boku uvědomuji silněji, než kdykoli dřív. A já věřím, že jednou budeme dál. Jsem přesvědčen, že žít budeme svobodně a jednoho dne na troskách tohoto místa vybudujeme nové sídlo. Jednou se budete moci vrátit do svých domovů a povídat u rozehřátých kamen svým vnukům o dobrodružství dnešních dní. Každé jednou však někdy začíná. Pojďme přátelé. Kdy jindy, než v tento den. Kdy jindy se bavit o svobodě, právu a správě věcí veřejných. Proto mi bude ctí, když s vaší pomocí budu moci dnes projednat připravit vyhlášení Rilondského království. Vy všichni se stanete leníky této země a budete moci opečovávat a vyhrabat z popela to, co vám právem náleží, co je vám drahé a co vám patří. Buďme sami svými vlastními pány. Vykročme osudu vstříc!“