ČESKOU VLAJKU V ČERNOBYLU NEHLEDEJTE
Kolem jedné hodiny po poledni přicházíme přímo k sarkofágu čtvrtého
bloku. Kolem něho je několik vrstev zdí a plotů s ostnatým a žiletkovým
drátem. Opodál stojí informační centrum - míjíme se tam s jinou
skupinkou turistů a uvnitř se dozvídáme zajímavé informace o současném
stavu sarkofágu a prostorů pod ním. V místnosti je velký model
aktuálního stavu budovy čtvrtého bloku, kolem visí vlajky států, které
přispěly na likvidaci černobylských škod. Jsou zastoupeny téměř všechny
evropské státy. Česká vlajka chybí.
Při vzpomínce na Česko dostáváme hlad a žízeň (jak jsem poznamenal
minule - s vodou jsme náš výlet neodhadli). Jdeme na černobylský oběd.
Tajně doufáme, že bude formou all you can eat/drink, ale není.
Vstupujeme do kantýny, která není pro stabilní zaměstnance, dle slov
místních, je prý o hodně lepší. Je určena pro krátkodobé pracovníky,
delegace a turistické živly.
V ČERNOBYLSKÉ KANTÝNĚ
Polévka s chlebem, kuře s rýží, sklenice limonády (z čerstvě rozsekaných
citrónů) a nějaký ten pirožek jako dezert. Ještě před vstupem do
kantýny ale musíme poprvé projít detekčním zařízením - všichni máme
zelenou. Při delším nebo silnějším kontaktu s radiací by se mohla
objevit červená a putovali bychom do karantény, kde by se čekalo na naše
postupné zezelenání.
Mitch empaticky vycítil, že se nám nedostává vody, tak nám u místních
sehnal nějakou podpultovou láhev. Ptal jsem se ho, jestli si můžeme
nabrat vodu na toaletě u kantýny a stejně jako vždycky na podobné
otázky, odpověděl ve stylu „nedělal bych to, není to zcela bezpečný.“
Vodu necháváme dlouze odtéct a před i po obědě si myjme na WC alespoň
ruce. Do chlebníku bereme chleba, který jsme nesnědli k polévce.
Zužitkovali jsme jej o pár chvil později, na mostě přes kanál, původně
sloužící pro chlazení prvního až čtvrtého bloku. Pod mostem jsou totiž
radioaktivní ryby (nebo alespoň něco, co lze do škatulky „radioaktivní
ryba“ zařadit).
PROTIŠEDNÍ PŘÍBĚH RADIOAKTIVNÍCH SUMCŮ
Z mostu vidím pět největších sumců, jaké kdy v životě spatřím. A za
odměnu, že se tak předvádí, jim házíme chleba. Mitch vypráví, že tu ryby
žijí už od Černobylu. A vlastně tu plavaly i mnohem dříve a vzhledem k
tomu, že je turisti i místní zaměstnanci pravidelně krmí, budou žít
dále. Žádné přirozené nepřátele nemají, radiace jim očividně jde k duhu a
nejbližší rybářský revír je vzdálen několik stovek kilometrů daleko.
ŠEDIVÉ MĚSTO RADIOAKTIVNÍCH SAMCŮ
Z mostu se místním minibusem vydáváme k budově pro pátý a šestý blok.
Všude jsou stále jeřáby, stavba už ale pokračovat nikdy nebude. Nedaleko
je i budova, ve které je ke zhlédnutí nedostavěný pátý reaktor - údajně
jedna ze tří částí, které se měly na místě dát dohromady.
Pokračujeme minibusem kolem rozestavěných chladících věží. Jak už jsem
zmiňoval v předchozích dílech, jsou totožné těm u tuzemských atomových
či tepelných elektrárnách. Kolem nich pokračujeme přímo do Černobylu -
do města.
Překvapivě tam toho k vidění příliš není - několik zašlých ulic, pár
vozidel, znovuotevřený obchod, několik restaurací spíše pro turisty než
pro místní. Odhadem zde dodnes žije přibližně 200 obyvatel.
BOŽÍ ZÁSAH
Legenda tvrdí, že kostel ani přilehlá zahrada nebyly zasaženy radiací.
Boží zásah. Kromě kostela nás ještě zaujalo a cynismus vyvolalo muzeum
techniky použité při sanačních pracích. Zbývá v něm totiž už jen několik
málo vozidel a ostatní, z kdysi velkého hřbitova techniky, který lze
spatřit na fotografiích různě na internetu, prý byly zlikvidovány -
rozřezány, zakopány, zavezeny.
HŘBITOV OŽIL
Když na hlavní ulici fotíme Leninovu sochu a míjí nás zaprášený vrak, je
nám všem docela jasné, že hřbitov techniky jednoduše ožil a obohatil
místní vozový park.
Po této zkušenosti jedeme zpět do elektrárny a vlakem přes Bělorusko do
našeho improvizovaného domova - do Slavutiče. Tentokráte nás za celou
cestu žádný z místních ze sedadel nevyhodil, cesta tak byla
nejpříjemnější za celou naší návštěvu Černobylu. Úsměv na tváři nám
navíc vyvolávala vzpomínka na pivo v hospodě ve Slavutiči.
POKUSY NAD PIVEM
Dáváme si Oboloň, asi nejlepší ukrajinské. Slavíme návrat z Černobylu a
podporujeme Obloň i nějakým místním aditivem. Dozvídáme se o lokálních
strastech, jako že v Bělorusku mají levnější auta, ale když si je chce
Ukrajinec dovézt domů, tak mu je celníci často zabaví; že nejchudší část
Ukrajiny je právě podél západní hranice, okolí Rivne, Lvova a
Zakarpatí; že pivo Slavutič, které jsme si chtěli dát původně, se nedělá
tady ale někde skoro tisíc kilometrů daleko; že v zóně v Černobylu
pořád pracuje 3000 (!) lidí - původně za plného provozu to bylo 5000…
Ptáte se, co tam všichni dnes dělají? Většina nic, prostě je jen stát
zaměstnává. Práce pro ně není, a tak chodí do práce, ale nepracují. Pár
místních se ale uchytilo u různých zahraničních společností, jež v okolí
pracují na různých projektech.
Co si máme představit pod pojmem projekt, to nikdo moc neví nebo o tom
nechce mluvit. Za Pripjatí, městem mrtvých, je pak velký skleník. Lze
jej spatřit z toho šestnáctipatrového domu, na jehož střeše jsme
dopoledne byli. Prý tam dělají pokusy na rostlinách zasažených radiací. A
na zvířatech? Místní mlčí. Mitch taky pracuje na nějakém projektu, prý
pro francouzskou firmu, o co přesně ale jde, se s námi nikdy nepodělil.
text: ALEŠ GILL
Celý článek byl převzat z http://www.protisedi.cz/index.php?q=article/cernobyl-roadtrip-4
Žádné komentáře:
Okomentovat