Strach ve zdech kláštera

Trávíte poměrně poklidný čas v klášteře vnořeného do hloubi Lesa padajících stínů spolu s dalšími skoro dvaceti mnichy. Hvozd má mezi lidem velmi nevalnou pověst, poslední dobou se jen množí zkazky a zvěsti o temných démonech sídlících v lese. Často se do nedalekých vesnic vracejí zbytky skupin pološílených dobrodruhů, kteří vypráví o zvláštních místech, démonech, fantómech, kouzelných tvorech a temných obludách, o čarodějnicích a jezinkách, o chodících stromech a masožravých keřích, o krvelačných druidech a černých čarodějích. Mnozí bardové si přilepšují na živobytí zpěvem o smyšlených dobrodružstvích z Lesa padajících stínů, po kterých je zvláště mezi šlechtou velmi vysoká poptávka. Nutno říci, že na každém šprochu, pravdy trochu. Právě v této oblasti, za hranicemi lidského osídlení, někde mezi řáděním skřetů, elfích komand, dryád a jiných nepoznaných tvorů stojí jakoby zapomenut v osamění samotný Finwalurův klášter Aleithia, ve kterém žije několik osamělých mnichů. Většinou velmi často cestují po okolních krajích a mnoho se v klášteře nezdrží. Ve zdech kláštera naopak přetrvávají starší držitelé řádu, kteří již tolik necestují. Naopak zde udržují chod kapituly a přístřeší pro pocestné. Moc se toho však o tomto potulném řádu mezi lidmi neví, málokdo se může pochlubit tím, že na svých cestách klášter našel a nechal se mnichy po krátký čas hostit. V poslední době se snad o nikom takovém neví. Někteří kacíři po hospodách sem tam utrousí, že snad mniši, kteří jsou ze záhadných důvodů řádění temnot ochráněni, čímsi temnoty povolali. To přeci není možné, aby takto v hloubce Lesa padajících stínu žili osamoceně a ještě je nepostihla žádná pohroma.

Váš duchovní život zdá se ale poklidný. Trávíte čas v motlitbách a rozjímání. Jste soběstační, občas vyjdete na nějakou procházku či výlet po lese nebo do vesnic u okraje lesa. Mniši většinu času tráví vytvářením cestářských značek, cedulí, lektvarů i odvarů na nohy, různé masti a často vytvářejí i podrobné mapy, zapisují mnohé informace, které jim kolemjdoucí kolegové z řádu sdělí. Tinktury a barvy do map, či i do některých odvarů se vaří také z určitých magických plodin, které se v lese vyskytují jen na několika málo místech. Tyto se musí sbírat jen s rituální dýkou, jinak ztratí své magické schopnosti. Dýku všichni nazýváte "klíč", jejím strážcem je opat. Velmi moudrý to muž.
V lese se vždycky děly podivné věci, ale klášter, jako by byl chráněn okolním vlivům. Jakoby poskytoval oázu a klid uprostřed toho nepokoje, neustálých bojů a přelévání sil z jedné strany vah na druhou. Ovšem poslední dobou se přihodilo pár divných věcí, často cítíte přítomnost temných sil mnohem blíže, než byste si chtěli připustit, nabývají totiž čím dál větší intenzity. Občas máte pocit, že jste zahlédli nějaké zlé tvory, stromy jakoby ožívaly, ptáci přestávají zpívat. V klášteře jste chráněni díky ochranným rituálům proti démonům, ďáblům a jiným zlým živlům. Již to však nemusí být stoprocentní. V klášteru máte věž, kde lze někoho zamknout, nedaleko je pramen, kam chodíte pro pitnou vodu.
Klášter vede opat, kaplan vede mši, k ruce mu slouží ministrant a jeden laik. Refekt se stará o stravování, knihovník spravuje knihovnu spolu s ponocným, zahradník a jeho dva učni, jeden již dosti nahluchlý a jeden ještě mladý jinoch. Probošt se stará o mapy. K ruce mu jsou dva kreslíři. Dalším je alchymista, který vaří lesní lektvary, masti a odvary. Dále jsou v klášteře čtyři řádoví mnichové, jeden z nich vstoupil do kláštera teprve nedávno. Je to bývalý hraničář a rozhodl se k pokání. Další dva laikové jsou v učení stejně jako Freon. Na návštěvu před třemi dny přišli dva cestáři.
Vzhledem k vašemu klidnému přístupu a úctě k bohu poutníkovi jste po chvíli získali i několik přátel mezi mnichy. I díky tomu si jednoho dne pozval do své pracovny samotný opat kláštera na návštěvu theurga Arula z Boševalu, aby mu sdělil své důvěrné obavy….

Místnost byla velmi vkusně, přitom však jednoduše zařízena. Stěny byly pomalovány výjevy ze starodávných dob, výjevy hrdinských skutků Arvedanů na Asterionu, i události mladší, jako objevení pergamenu a osidlování Tary, většině scén dominovaly dálky a cesta; vše provedeno v teplých barvách. Vedle okna, ze kterého byl nádherný panoramatický výhled na hluboký les i úbočí kopce, kde se rozkládal klášter, stála opřená jakoby mimoděk krásná opracovaná chodecká hůl. Stůl byl bohatě pokryt pokovovanými reliéfy, jakoby se proplétalo tisíce stezek do nekonečna a přitom stékalo v jedinou. Neskutečné umělecké dílo. Zajisté zčásti utvořeno i díky magii. Kožená křesla v pastelových barvách nabízela pohodlí a záříci lucerna u stropu v podobě zavěšené planety Asterionu vyzařovala tlumené světlo. Byla propletena ve větvích popínavého elfího stromu Tnwu arna, který jakoby objímal celou místnost.
Přesně tohle všechno a ještě pár maličkostí tvořilo pracovnu opata Doriena. Hlavně ji tvořil on sám, protože se k ní dokonale hodil. Na první pohled to byl velice inteligentní muž, vzbuzující důvěru. Svým upřímným pohledem si dovedl podmanit každého mnicha. Svoji přirozenou autoritou dokázal svoji vůli prosadit po celém klášteře. Zároveň působil jako doktor. Jako léčitel pro bolesti duše a citů. Mnohdy musel odejít i na cesty, protože v této věci byl oblíben i ve vyšších vrstvách. Jinak byli jeho zákazníci velmi rozmanitého původu. Od běžných poutníků až po nezdařilé lapky toho nehrubšího zrna. Pro svou dobrou vůli neodmítl pomoci nikomu. Sám tvrdil, že soudit skutky jiných jemu nepřísluší. Tedy jedná dle své nejlepší vůle.


Bylo právě půl deváté a do soumraku zbývalo asi půl hodiny. Dorien se pohodlněji opřel do židle a pomyslel na hlas ze sfér, teurgickou prosbu, ze včerejšího odpoledne. Volal jej nějaký Gubruch, který si objednal sezení. Každou chvíli tu měl být. Na tom rozhovoru bylo cosi podivného:
"To je doktor Dorien?" zeptal se tichý a sípavý hlas.
"Ano, co potřebujete, pane…?“ ozval se opat.
"Gubruch. Víte, já - mohl bych vás navštívit zítra kolem půl deváté? Rád bych totiž..." hlas se ztratil v neslyšitelném šepotu.
"Prosím?" otázal se Dorien.
"Oh, nic, promiňte." zamumlal muž na druhém konci.
"To je v pořádku. Takže budu se těšit zítra v půl deváté."
"Děkuji vám. Zatím nashledanou," ozvala se protistrana.
"Nashledanou," řekl Dorien a pomalu chtěl ukončit spojení se sférami. Náhle se však zarazil. Celý rozhovor byl velmi tichý, neznámému bylo sotva rozumět, nyní se však ozvalo ze sfér hlasité oddechování. Znělo úplně jinak než předtím. Zprvu vyděšeně, pak až zvířecky. Dorien měl jednu chvíli pocit, jakoby na druhé straně oddechoval někdo obrovský... a zlověstný. Pak se však spojení přerušilo. Gubách jej zřejmě ukončil. Opat potřásl hlavou a promnul si oči a trochu opláchnul obličej vodou z nachystaného lavóru, jak dělal vždy při návratu ze sfér.

Nyní však byl čas smluvené schůzky dávno pryč a nikdo nepřicházel. Soumrak již pokročil a stíny v pracovně se prodloužily. Opat se zvedl ze židle a přistoupil ke dveřím, aby zvýšil intenzitu osvětlení. Zvedl ruku ke stěně. Najednou si uvědomil, že slyší sípavé oddechování. Bylo nedaleko. Za dveřmi. Znělo přesně stejně jako v to ve sférách.
Opat stál jak zmražený a jen poslouchal. Pískavý nádech. Chrčivý a pomalejší výdech. Doriena náhle zamrazilo. Připadalo mu, měl téměř jistotu, že neznámý za dveřmi ho pozoruje. Pak vše utichlo, téměř jakoby ustrnul čas a ozvalo se zaklepání. Téměř neslyšitelné. Přesně takové, jako když poklepete nehtem na desku stolu.
Opat se vzpamatoval, zesílil světlo a pak nejistě sáhl po klice. Rázně však otevřel a téměř uskočil leknutím. Muž stál přímo za dveřmi, zdálo se, jakoby se o ně celou dobu opíral.
"Polekal jsem vás, doktore?"
Ta otázka byla vyslovena se sotva slyšitelným tónem jízlivosti a potměšilosti, oslovení však znělo uhlazeně a zdvořile. Opat se uvolněně usmál: "Ó, to je v pořádku, pojďte dál, pane Gubruchu a posaďte se." S těmito slovy otevřel dveře dokořán, otočil se k nim zády a vydal se na své tradiční místo za stolem. Náhle se však zarazil, protože se uvědomil, že neslyší žádné kroky ani jinou známku pohybu. Asi mne přeslechl, pomyslel si a otočil se.
Gubruch však seděl pohodlně zabořený v jednom ze dvou kožených křesel v rohu místnosti. Dorien překvapeně zamrkal, ale pak došel za stůl a sedl si. Vzhlédl a zjistil, že ho muž pozoruje zpod obočí. Opat si uvědomil, že je opět něco v nepořádku. Neseděl náhodou před chvilinkou v levém křesle? Ten muž si z něj snad tropí žerty. Nedal však své myšlenky najevo a raději se rovnou otázal: "Co vás ke mně přivádí, pane Gubruchu?"
Gubruch poněkud stáhl ramena, vypadalo to, jakoby se scvrkl do sebe a pomalu zmizel ve stínu křesla. Jeho ruce nervozně přejížděly po opěrkách. Pojednou však prudce vzhlédl a podíval se doktorovi přímo do tváře:"Strach."
Dorien sebou nepatrně trhl, když se k němu tak přímo obrátila ta bílá tvář. Byla podivně hladká, bez vrásek. Proti ní ostře kontrastovaly husté černé vlasy a stejně takové obočí. Přesto však Gubruch nevypadal mladě. Ve svém černém oblečení vypadal...podivně, pomyslel si opat. Temné oči Gubrucha se však již odvrátily dolů a stejně tak i tvář, jakoby se náhle zastyděl za to, co řekl. Opat však měl pocit, jakoby tam zahlédl záblesk něčeho jiného. Možná ironie. A možná ne.
Dorien pokýval hlavou a řekl:"Strach? Myslíte tím něco konkrétního?"
Gubruch nevzhlédl, když se svým tichým a chrčivým hlasem zeptal:"Měl jste někdy z něčeho strach, doktore?"
Dorien uvítal tento směr konverzace:"Oh, zajisté. Jako malý jsem se bál tmy a spoustu jiných věcí. Čím je ale člověk starší, nebo měl bych spíš říci vyzrálejší, tím se mění i jeho strach. „ Například já mám strach, že zemře můj starý bratr, nebo že se neštěstí někomu blízkému, klášter bude v ohrožení, něco se mi stane,"
"Ne, tak to nemyslím, doktore. Tohle všechno jsou jen obavy." Gubruch se na chvíli odmlčel. Dorien v duchu spokojeně pokýval hlavou. Až přesně sem chtěl dostat svého pacienta. Aby si sám uvědomil rozdíl mezi strachem a obavami. Gubruch však pokračoval:" Mám na mysli něco daleko horšího. Silnějšího. Snad...hrůza, děs." Při posledním slově opět nečekaně vzhlédl.
Dorien již na to byl připraven, přesto mu však tělem proběhlo lehké zachvění. Při slově děs, jakoby zahlédl v očích Gubrucha někoho jiného. Pak si uvědomil, že se Gubruchovi jen rozšířily zorničky. Očekávaná úleva z tohoto zjištění však nepřišla.
Dorien se rozhodl zeptat se přímo:"Mohl byste to nějak konkretizovat? Máte strach z něčeho ve vašem okolí, nebo z něčeho imaginárního, něčeho ve vaší mysli?"
Gubruch opět sklonil hlavu, zdálo se, že usilovně přemýšlí, odpověděl však protiotázkou:"Měl jste někdy strach z něčeho, co nikdy neexistovalo, ale teoreticky existovat může?"
Dorien si uvědomil, že udělal malou chybu, rozhodl se tedy jít na věc pozvolněji. "Samozřejmě. Kdo takový strach neměl? To je vcelku normální, člověk je ovlivňován nejrůznějšími faktory. Vezměme si to na příkladu. Přečtete si, nebo uvidíte nějaký strašidelný příběh a přestože racionálně uvažujete a nad takovými věcmi pouze mávnete rukou, máte pak divný pocit v tmavých místnostech vlastního bytu a podobně."
Gubruch pokýval hlavou:"Ano, já vím, ale to není můj případ. Já...mám strach, že..."
"Nebojte se dokončit myšlenku, jen do toho," řekl povzbudivě Dorien.
Gubruch se poněkud předklonil a zadíval se na opata, bílý obličej se mu zaleskl potem. "Mám strach, že se stanu tím, z čeho mám strach." Zdálo se, že se touto větou poněkud uvolnil.
Opat se opřel o stůl a přemýšlivě si přejel rukou přes čelo. Na tuto větu se dala velice jednoduše aplikovat přímá otázka, ale to bylo přesně to, co Dorien nechtěl. Tento muž mu to musí sdělit sám. Pokračoval tedy dál opatrně. "Dobrá, ale zkuste se zamyslet, zda jsou vaše obavy opodstatněné. V duchu se zeptejte, zda tato situace může nastat."
Gubruch sotva slyšitelně odpověděl:"To je právě to, co nevím..."
Opat se rozhodl pro jinou cestu. Vstal ze židle a sedl si na kraj stolu. "Kdy se tyto pocity začaly dostavovat, nebo kdy jste to pocítil poprvé?"
"Když jsem našel toto," řekl Gubruch a sáhl si za svojí černou košili. Chvilku pátral rukou, pak však vytáhl jakýsi předmět na řetízku. Přetáhl si ho přes hlavu a podal ho opatovi. Dorien se zahleděl na předmět ve své dlani. Byl to malý, ale těžký kovový medailón s nataženou dlaní, byla ale pokřivená a měla jen čtyři prsty. Tedy spíš pařáty. To je Kharův symbol, uvědomil si.
"Víte, že...?"
Gubruch přikývl: "Ano, je to pařát Kharových stínů. Našel jsem ho na podivném místě."
"A to ho nosíte jen tak na krku?"
"Měl byste strach ho nosit doktore?" zeptal se Gubruch a v jeho očích se zablýsklo.
"Možná, ale spíš by mi zabránily předsudky. Problém je také v tom, že tímto...hm...řekněme šperkem se člověk zařazuje do určité skupiny lidí, což je třeba v mém postavení nemožné."
"Chápu, doktore. Já sám jsem nikdy Kharův spřízněnec nebyl. Chtěl jsem prostě jen hodit konvence a předsudky za hlavu, udělat něco jinak. No a potom se dostavily ty...pocity."
Pacientovu reakci nastartoval předmět. Zajímavé, ale ne neobvyklé, pomyslel si Dorien. "Pane Gubruch, vy jste nejspíš podvědomě uvažoval o tom strachu a spojoval jste si ho s podobnými předměty. Nevěřil jste však, že by se mohlo něco stát. Proto jste zkusil nosit tento přívěšek. A právě tyto obavy se ve vás posílily."
"Co mám tedy dělat?"
"No, já bych zkusil hypnózu, pak snadno tyto bloky odstraníme. Ovšem doporučoval bych takovéto věci již nenosit, aby ve vás nevyvolávaly podobné pocity. Nyní, když dovolíte..." Opat si přisunul židli ke křeslu a posadil se kousek od Gubrucha. Pak si ale uvědomil, že nechal ve stole svůj poutníkův kompas na řetízku, který používal k hypnotizování pacientů. Už se chtěl zvednout, že pro ně dojde, napadla ho však myšlenka. Proč by Gubrucha nezhypnotizoval jeho vlastním přívěskem? Vskutku ďábelská myšlenka, pomyslel si. Trochu se zarazil, když si uvědomil spojitost. Pak však pohlédl na Gubrucha, který vyčkával. Spíš číhal. Dorien již poněkud rozhněvaně setřásl tyto myšlenky, protože se mu zdálo, že jich má z tohoto muže až přehršel.
"Prosím, uvolněte se a sledujte tento křížek." Dorien s ním začal kývat a postupně svého pacienta navigoval až do hypnotického spánku. Pak opatrně začal:" Máte strach?"
"Ano," zachrčel muž v křesle.
"Vy musíte tento strach nejen překonat, vy ho musíte úplně odstranit. Přejete si to udělat?"
"Ano."
"Výborně. Zaměřte se tedy na předmět svého strachu." Dorien chvíli počkal a chystal se mluvit dál. Uvědomil si však, že se něco změnilo. Gubruchovo dýchání. Znělo stejně jako ve sférách, nebo jako za dveřmi. Podivné, tohle se při hypnóze nestává, pacient dýchá pravidelně, pomyslel si opat, ale rozhodl se pokračovat dále. "Dobrá. A nyní se staňte tím, z čeho máte strach." Tento krok měl být posledním, protože žádný pacient se nedokázal ztotožnit s něčím v co prostě nevěřil. Dorien se vyčkávavě zahleděl Gubruchovi do tváře. Strnul. Zdálo se mu, že se změnila. Vystouply lícní kosti, tváře poklesly a náhle uviděl, jak se mu samy od sebe zužují oči a protahují do stran. Opat prudce vstal, až židle spadla dozadu, vykřikl, když uviděl, jak na hlavě začínají růst rohy a ruce se mění v pařáty.
"Doktore, probuďte se!" Závoj spánku se začal pomalu trhat a opat si uvědomil, že v pracovně je pološero a že usnul ve své židli. Nad ním se skláněl malý človíček, který v pravé ruce držel třesoucí rukou doutnající dýmku. Pokašlával a kýchal. Ba by se dalo říct, že i sípal.

"Já jsem Gubruch, včera jsem se vám ozýval přes sféry. Bohužel jsem měl dýchací potíže, tak jsem přišel trochu pozdě. Klepal jsem, ale nikdo neotvíral. Vzal jsem za kliku, bylo odemčeno a viděl jsem vás, že vykřikujete ze spaní, tak jsem..."
"To je v pořádku, děkuji. Zadřímnul jsem a měl jsem jen špatný sen. Upřímně, nemohl byste radši přijít až zítra? Necítím se teď nějak..."
"Ale jistě, chápu vás. Přišel jsem přeci jen s hodinovým zpožděním a teď už je dost pozdě, takže...Přijdu tedy zítra a určitě včas. Nashledanou."
"Děkuji vám a nashledanou," odpoveděl Dorien. Zavřel za Gubruchem dveře a unaveně se protáhl. Bezděky pohlédl na kožené křeslo v rohu a pousmál se. "Takový nesmysl," řekl nahlas a posadil se do něj. Úsměv mu však zmizel z tváře. Do nosu ho udeřily už mírně vyvanulé sirné výpary. Najednou však všechno bylo pryč a cítil jen koženou vůni nábytku. Měl jsem snad jen strach, že ucítím síru, pomyslel si. A opat náhle dostal strach ze zítřejší schůzky. Na zemi ležel popel.

Tedy pane Arule, zajisté sdílíte stejné řemeslo, jakož i já, jak zřejmě víte. Jste schopný mladý muž, nezatížený chodem tohoto kláštera. Právě proto bych se na Vás rád s důvěrou obrátil v jedné delikátní záležitosti. Samozřejmě ve vší diskrétnosti…