Poutník...

Náš život je cesta. Má začátek a má i konec, obojí k cestě patří. Když máme hodně sil a svižně kráčíme životem, umíme být stateční a veselí. Když však na svět přicházíme a když z něj odcházíme, často tolik sil nemáme. Jsme křehcí. Potřebujeme mít nablízku ty, kteří nám rozumějí. Potřebujeme se tázat a odpovídat na toto obyčejné lidské volání po blízkosti, důstojnosti a porozumění. Potřebujeme hledat smysl, držet se cesty, ve kterou věříme. Poutník má na své cestě jen své myšlenky, jež ho jako oblaka provázejí, pevnou půdu pod nohama a otevřené možnosti kam vykročit. Čas, který plyne, bude soudit jeho skutky na této pouti. Plyne jako voda v řece…na křižovatce cest, nechá se svou vůlí vést…

Na Zemi cestou svou
poutník dýchá krásou světa
nebem poměřuje den v slavnostním díkuvzdání

Cestou svou
tmavou krajinou tančí
z polí a luk zvolna rodí se mlhavá noc
co chvíli do dáli obzorem prosvětlí hradbu hor podzimní
bouře

Požehnání
zprudka i zvolna spouští se déšť
tříští se o věže katedrály
a vznosně padá k zemi
tančí a zpívá v zářivém loubí

Přítomnost
dlouhá je chvíle, dlouhá je noc
když nespavost nad námi převezme moc
dlouhé jsou polibky, sladké je laskání
když čekání mění se v přítomnost

Okamžik
do dáli šumí vysoký jez
bělostná pěna tančí na hladině
na tvář Ti usedají kapky z řeky a slunce

Mezi nebem a zemí putují oblaka
hluboké údolí měří světelná znamení
prudký vítr a déšť vykružují pohyblivé obrazce na
řece…

Provázky vod spouštějí se na hladinu
uhrančivé chvění oživuje klidný tok ladného toku, řeka tančí
šedavá oblaka putují od obzoru k obzoru, žehnajíc
zemi

Zvolna peřejí utichl zpěv
v hlubokém údolí mezi duby, olšemi a borovicemi
ticho přeruší jen praskání větví
s nocí se opět zvolna spouští vytrvalý déšť…