Na stopě...

„Věštec sám nezná svůj vlastní osud.“

                      Prorok Tamil Křivoústý

     Hřmělo a celý kraj potemněl. V dálce se zablýsklo. Hrozivá mračna se kupila nad obzorem.Zvedl se vítr a nastala chvíle k nadechnutí před běsněním živlů. Jakoby hra nebes odrážela ztrápené osudy pozemské. Zelá dříve veselá a úrodná krajina nyní v čase sklizně, dožínek a hodokvasu leží ladem zhýzděná, zbrázděná a rozdrásaná napospas všemu cizímu. Mezi lány vinic leží a plápolají tu a tam kusy roztrhaných hader mezi několika obělenými kostmi zvířat i lidí... Obraz zmaru a zkázy. Hrozivé ticho před bouří. Vítr vane z jihu. Nikde ani živáčka.

      Při úpatí Zelanských vrchů, tam co se údolím vine Durenský přítok řeky Modravy, kde leží dále v nížině v meandru jejích vod dobře opevněná vesnice Modrá louka, tam se na hřbetu kopce Medník v bahnité rýze vozové cesty sklání pár drobných postav v hnědošedých kápích k zemi. Jejich lovecké pláště nemilosrdně máčí ve studených kalužích cesty.

     „Qua talen Zin Zar?“ otázal se jeden klečící nad stopami vrytými v bahně. „Emprero Ian Pojče tie en aen rito ten companen,“ odvětil druhý, který zíral na to stejné místo. Třetí z nich povstal z bahnivého úvozu, aby od oslíka odvázal cestovní vak. Pod přeskami a popruhy byla znát jen lehkou látkou zakrztá klícka. V ní se vzpínal štěbetající kolibřík, který byl svými křídly usilovně o mříže klece, až mu i tu a tam pírko upadlo. Však temný stopař, klícku bez váhání otevřel, ptáčka hbitě chytil a sevřel mezi tři prsty. Posměšně k němu vzhlédl a pošeptal mu pár rezonujících slůvek, které vítr v nejbližším okolí zcela utišily. Pták se vzepjal, jakoby věděl, že se konečně naposled hrdý a svobodný může rozletět do světa. Vznesl se k nebi...

     Mužík stále šeptal svá tajemná slůvka, pročež vzhlédli k nebi i ostatní jeho společníci. Tu oblohu pročísl jasný záblesk, který ptáčka na místě usmrtil. Do bláta spadl jen popel a o kámen zazvonil jeho drobný zobáček, který jakoby takřka nepořušený, lehce poskočil, aby dopadl přesně doprostřed úvozu polní cesty jako tajemná směrovka. „En via compagna continua si tu aer,“ konsatoval mimoděk. Do bláta začaly dopadat první mohutné kapky, které po dopadu cákaly okolo. Zpustila se opravdová průtž. Nad krajinou Mučanska se smráká pro další bezesnou noc.

     Celá skupina, jakoby pookřála, svižně se vydala na stíhací výpravu za svou unikající kořistí...