13. Ovocna 855 k.l.

Zapadající slunce svou nachovou barvou pěkně obarvilo krajinu v Zámostí. Všechny ty trsy hroznů, plody olivovníků i zlatavě kvetoucí keře makchie. Pěkné zlátnoucí babí léto. Moc vydařený rok. Místní vinaři by se těšili na kulaťoučké víno plné chuti a trošky tříslovin. Namísto toho, aby krajem v tomto čase brouzdali po stráních sběrači; potulují se tu všelijaké bandy pobudů a poutníků všelikterého zrna. Však hned tu noc, co vyšli Ševar s Azimem, potkali na své cestě u ohně v družném hovoru jednu takovou kompanii. Avšak, nežli se k ní stihli přiblížit, někdo ji ze stínů přepadl. Ohýnek se rozčísl v pár snopů jisker. Řeřavé uhlíky, zmatek, tma, záblesky čepelí, výkřiky do noci, zvuky boje, umírání a steny smrti… Rychlý tep, adrenalin. Tu náhle zabodnuté kopí v nártu velitele. „Já jsem Rilondská garda!,“ zahřmělo ve vašem čele. Bojovník si vytrhl kopí s cáry praporu z nohy a rozběhl se v ústrety tam, kde se daly tušit nejtěžší boje. Tu vzadu snad nepostřehnutelný zvuk dopadu pláště na zem. Další společník si uvolnil ruce pro své čepele. Zorničky se mu rozšířily jako kočce. Začal pátrat mezi stíny ve tmě. Stínohra bizarních tvarů a představivosti mohla začít. Ševar však letmo zahlédl na pravé straně jakýsi míhající stín. Azim proto pobídl svého přítele, který se vzepjal a vyrazil tím směrem. Napínání kuše, tasení čepele. Bezměsíčná noc…

Pozor na rozdělávání ohňů v noci, nikdy nevíte, kdo přijde na návštěvu...

„Jsem Rilondská garda,“ neslo se tmou… Bylo slyšet jen dopadnutí těla do trav. Další sténání raněných i mistrovský kousek Azima. Ševar si dal načas, však i jeho rána si nakonec našla svůj cíl. Šipka se zaryla neznámému útočníkovi mezi lopatky.  Padl. Běh gardisty uvolnil jeho střádanou energii. Štítem srazil protivníka, svou rychlostí naň skočil, a váhou mu určitě zdrtil pár žeber. Pár coulů na sebe chvíli hleděli, až vše ukončila kovová hlavice meče. „Khar aby to spral, kurva prdel herdek drát! Ještě tři dýky…,“ hledal po bojišti zbytky své výbavy poslední společník. Ve tmě mezi stromy letmo šlo zahlédnout už jen prchající stín… Tolik mrtvých. A dva ranění. Ehm, vlastně jen jeden. Druhý si to nezasloužil. V dálce již svítalo, čas rychle vyrazit dál…

Jitřní slunce osvětlovalo kapky rosy třpytící na stvolech trav. Mezi kapkami křišťálové skvoucí vody tančila múza. Jako by snad nahá Mirtal sestoupila k řece. U potoka se koupala dívka. Ranní slunce ozařovalo její hebkou pleť, která se odrážela na hladinu říčky. Její rozpuštěné vlasy jakoby samy ukazovaly potoku, kterak se má vlnit ve svých ohybech. Ohybech? Ach ano. Ty tvary, něžné, ladné křivky. Opravdová symfonie křehkých tvarů. Obrátila svou roztomilou nevinnou tvář ku příchozím. Lehce si zakryla své kypré prsy, které by nenechaly chladné snad jediného muže. Jemně vykročila mladíkům v ústrety. Sama tráva jakoby ji ustupovala z cesty. Družiníci zůstali němě stát s otevřenými ústy. Ave Bedřiška. Hosana Eliška. Uff. Naprázdno polkli. Byli na místě.

Bedřiška stojí opravdu za to! A co teprve Eliška!

Rilondská garda právě ležela na hnoji, kam ji vynesla parta zemitých chlapců okupujících tamní statek. Ševar právě ukazoval svůj proutek Elišce, zatímco Azim svoji šavličku Bedřišce. Ta se s povděkem jala prozkoumat obé zaráz. Našla v tom veliké zalíbení. Oba mladící nadšením a vzrušením téměř nedýchali. Civimír prozkoumával okolní křoví. Na statku se po nezřízené pitce hřmotně chrápalo. Parta mužů ve stejnokrojích se jala navečer opustit statek a vyrazit na Rilond. Prý šlo o průvod knížecí družiny Tala Čereva.

Parta zemitých chlapců vyšla k  večeru pěkně zvesela dál na Rilond.

Dalšího dne již nad ohybem řeky YB stáli čtyři hrdinové. Pozorně sledovali v dálce doutnající trosky pevnosti Brod. Bylo potřeba sehnat nějakou loďku či vor. Plán zněl jasně. Rozdělí se, aby dva odlákali pozornost na jednom břehu a poté další dva mohli vniknout do týlu nepřítele nepozorováni. Rozdělili se už nyní, aby našli, co tento břeh skýtá. Až najdou, setkají se tu.

Pěkná rybářská osada v záhybu řeky. Tři, čtyři domky, malá loděnička, písečná pláž… Z jednoho stavení se dokonce kouří. Azim jde na návštěvu. „Dobrý den!“ Kaštmar kumar, dublaj,“ zazní mu v ústrety. Celá příhoda se nakonec rozmohla v docela krvavé běsnění. Pan domácí dostal zřejmě zálusk na Azímovu šavličku. Podmetení Árčího. Azim ani nestačil tasit jen nastavil svou čepel ještě v pochvě oproti vrhajícímu se zuřivému útočníkovi. Ševar mezitím vytáhl loďku na vodu a doufal, že ji brzo unese proud. Prchal před druhým z domácích, který mu skákal do loďky. Ve vratké pramici natahoval kuši, jen se mu ruce klepaly.

Probodl jej naskrz. Pochva mu praskla. Prskal mu do obličeje. A právě se mu zahryznul do krku. Nedaleko sténal raněný Árčí. Zřejmě má zlomené nohy. Ach. Bodl tomu zuřivci ještě hlouběji do útrob. Oba bojovali z posledních sil o přežití dívajíce si navzájem do očí. Na Azima dýchla smrt.

Ševar se vrátil. Roztřesený z předchozích bojů přišel zpět do zátoky, kde našel Azima a jeho věrného přítele. Našel tam trosky, mrtvé… A zmar.  Na dohled od Brodu, který s šeravým večerem začal zářit do noci. Uprostřed teritoria ovládaného nepřítelem, nyní musel jednat a promyslet, kterak dál…

Rybářská osada na břehu YBu

Leviathan er Aegren

Šlechtic se skláněl nad mapami, na kterých stály jako na šachovnici figurky znázorňující síly nepřítele. Hrozivě se nakláněly nad mapou. Zuřivě se k němu začaly přibližovat. Jako děsy ze snu! Ne, to on sám zavrávoral. Před očima se mu zatmělo. „Herdek, mor a cholera. Necítím se zrovna nejlíp Bertolde.“ „Pane, vy hoříte! Doslova. Raději ulehněte tu na lůžko. Zavolám nějakého lazebníka. S obavami v očích i hlase odběhl rytíř řádu pryč z velitelského ležení.

Věrný Bertold hlídkuje před pánovým stanem.

Arul Nexus von Boševal

Jako seschlý stařec seděl v křesle a přemýšlel. Ze zadumání jej vytrhl mladík, který se jako velká voda vhrnul do stavení. „Pane, již je čas!“ V očekávání s otevřenými ústy se zahleděl na Arula. „Všichni jsou již nastoupeni a čekají na váš pokyn.  Pak vyrazíme!“

Arul se nechává unést v proudu svých myšlenek.

Amnia aj tak Toš

Jó, o té věru zpráv mnoho není. Holenku s takovou poběhlicí se paktovat, koho to kdy jen napadlo? Taková holka nerozumná, pořád někde lítá, nebezpečenství nedbá a sama kdovíco jen vykoleduje. Špatnost z toho kouká, žebrota a smrťoucnost…

Amnia v nenápadném přestrojení.

  

Freon uchvatitel

Opatrně naslouchal zvukům džungle. Znal neklid stromů, ozvěny země, i zpěv ptactva. Pro mnohé by tato pouť byla poslední, pro něj to ale byla nová cesta poznání. Samotný dobrodruh v lůnu divočiny. Tam, kde jej nikdo nepronásledoval. Měl konečně klid. Zde byl chvíli sám sebou. Začínalo se mu to líbit. Opravdová pařba v lese!

Freon je drsňák každým coulem. Hlavně když jde o pařby v lese...