13. Rozkvětu

Udržet tento portál otevřený mi dělalo veliké potíže, ale snažil jsem se zachránit mého přítele. Pro něj udělám cokoliv. Téměř cokoliv. U azurově zbarvené brány jsem čekal s Svadhistánou i Denčůvarkou, neboť mohlo přijít zcela cokoliv. Po krátké chvíli přišla kněžka Sirril. Po jejím boku stála nějaká podivná postava v černém. Nejspíš nějaký její nový společník. Že prý Freon je ve velikém nebezpečí, na kraji remízku. Prý je ohrožen celý svět. Obávál jsem se že poněkud přehání, ovšem po pár okamžicích jsem s ní souhlasil. Svadnistána s ní odešla pomoci Freonovi, přidalo se k nim i pár vesničanů. V té chvíli jsem to bral jako zcela jisté bláznovství. Freon byl příliš daleko, obával jsem se že ho nezastihnou živého. Nevím jaká síla je hnala, ale všichni to stihnuli včas.

Kolem Freona se tedy semknul obraný polokruh tvořený vesničany. Seskupila je takto ta podivná postava v černém. Uprostřed kruhu se vyjímal můj portál položený na starobylém rituálním stole, u něhož se modlila kněžka, s lukem stál Freon, po jeho boku také Svashistána. Kousek od velekněžky stála ta podivná osoba. V každé ruce jedna kuše. A střílela proklatě rychle.

Na každého z nich se valila spousta vlků, tedy když se vlci spojili, měli několikanásobnou přesilu. A té využívali. Za neutálého padání pod tíhou ran na jejich hřbety ovšem padali. neboť vesničané bojovali za svou vlastní půdu, právě tato zlovolná stvoření se je snažila odtud vyhnat. Vypadalo to nadějně, dokud se odněkud nevynořil ten mohutný. Mohutný bílý vlk, velikosti snad medvěda. Freonovi zdřejmně jeho velikost nevadila, a tak vystřelil. Vlka trefil, ovšem ten s tímto drobným zraněním ještě zrychlil a nestále se blížil. Souběžně s tímto výstřelem se ovšem na obzoru, tedy asi sto sáhů objevil malý chlapec, s rudými kukadly a mohutným, prastarým lukem. Založil do něj šíp, a vystřelil. Dospělý můž by se na tu vzdálenost netrefil, ovšem tento hoch mířil přesně. Šíp letěl rovnou na kněžku, která se stále hlasiěji modlila a prosila Sirril o pomoc. Jestě nikdo nevěděl, co se vlastně dějě, v čem tkví hluboká pravda.

Stalo se nečekané. Kněžka by ani při plném vnímání smyslů nemohla uhnout, šíp letěl příliš rychle a razantně. Inu ta podivná osůbka je stále podivnější. Vskočila do trajektorie tohoto šípu, nechala si ním rozpárat bok. Padla na zem, stihla ještě párkrát vystřeli z kuše, již byrzy ale nemohla nic dělat. Veliký vlk dostal od Freona přímý zásah do hlavy, prostřelil mu spodní čelist, právě když řval. Po této ráně skočil ale už rovnou k Freonovi. V tu chvíli Freon upustil luk, a díval se vlku do očí.

Padl před ním na kolena, neustál jeho pohled. Vlk již nedbal na zranění, přešel ho bez jediných dalších pozastavení. Mířil si to rovnou ke kněžce. Ta ho poslala, jako temné božstvo, kam patří.Ale vlk se nenechal. Tento starý bůh bojoval a vyhrával. Ve vzduchu bylo cítit napětí, vzduch přímo praštěl probíhajícím soubojem.

Tento pomocník temna postupně prorážel každou vrstvu obrany naší kněžky. Svátost kněžky postupně padala, a její záře neustále klesala. Až jsem si myslel, že padne. Že neustojí nápor mohutného vlka, a padne stejně jako Freon. Ovšem mezi vlkem a kněžkou probíhal jiný souboj než předním s Freonem. Kněžka se ho snažila zrušit z povrchu Asterionského, Freon jen vzdoroval. Oba bohužel neúspěšně. Jak vlk porušil poslední obrany kněžky, Sirrilinina služka padla. A místo ní vystoupila její paní. Sestoupila k nám samotná Sirril. Sám jsem si nebyl jist, jestli to není jen nějaký trik. Ale nebyl. Bohyně noci byla přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Její důstojnost a krása prostupovala celým okolím. Najednou vše vypadalo jinak. Každý kdo ji viděl, musel si být jist její krásou. I když do tváře jí neviděl nikdo…

Nastala apokalypsa. Na zem padaly tisíce hvězd, dřívější temnota ještě potemněla. Najednou jsem si připadal více v bezpečí a mnohem spokojenější... Sirril ovšem byla i přes to temno vidět. Svítila mnohem více než předtím kněžka. Mezi Sirril a vlkem proudil mnohem větší proud energie. Sirril v průběhu chvíle tohoto temného boha skolila. Ano, Sirril je ta správná síla. Sirril reprezentuje sedmnáctku správným směrem. Díky ní padl temný bůh. A Sirril stejně rychle jako přišla zase odešla. Mohla tu s námi chvíli pobýt. Rád bych si s ní o pár věcech promluvil.

Krátce poté jsem na toto místo dorazil já s Denčůvarkou. Ošetřili jsme raněné, dorazili pár vlků v bezvědomí. Ovšem toho velkého vlka jsem již neviděl. Nikde tam jeho mrtvola nebyla, i když bych ji tam čekal. Ležela tam veprostřed i ta podivná postava v černém. Zjistil jsem nečekané. Znovu je mezi námi ten upír z Albirea. Již nevím co si o něm myslet. Možná není až tak špatný jak si myslím. Skočil do rány toho vlka, a poté se napil jen z mrtvoly. Možná se vyplatí ho mít u sebe… Uvidíme. Promluvím si o tom se zbytkem družinky. Půjdeme s ním? Jako klíčové považuji, že pochází z Amnie.

Jak se Freon jen trochu vzpamatoval, začali jsme stahovat vlčí kůže. Byla by škoda je tady nechat. Amnia nám pomáhala. Po chvíli odešla, vrátila se na ramenu nesla nějakého muže. Později se z něj vyklubal starosta celé vesnice. Poté se odebral do kostelu, poslal nám na pomoc asi padesát vesničanů. Odnesli mrtvá těla, ovšem odnést vlky jsem jim nenechali. Donesli nám také trochu vína, a po našem přání i vůz s volkem. Potřebujeme něco na ty kůže. Po prospané noci jsme jim popřáli příjemnější život než do teď, a vyjeli jsme ke Bělohlávkově statku pro Gorinka. Ten se tam měl přímo skvěle, vypil ovšem příliš moc piva na můj vkus. Kůže jsme uložili, vůz také. Volka prodali. Teď se již můžeme sbalit a vyrazit na cestu. Cesta do Zlatého lesa bude dlouhá, ovšem návrat domů do Albirea bude příjemný. Freonovi dokonce slibovali oženění s krásnou dívkou. To ale není nic pro něj. On až příliš často paří v lese, a pak se vrací pozdě domů. Musím končit, už na mě tlačí. Prý abychom už jeli…